Podzimní vydání časopisu Můžeš je tu! Co se dočtete tentokrát?

• Tématem čísla je autismus. Zeptali jsme se Magdaleny Šubrt Thorové, ředitelky NAUTIS – největší české organizace pomáhající lidem s poruchou autistického spektra – co tato skupina lidí i jejich rodiny nejvíc potřebují. Odpověď je prostá a zároveň náročná: pochopení, finance, boj s předsudky a dostupná péče.

• Herec, komik a dabér Jiří Lábus je s Kontem Bariéry spjatý už pětadvacet let – a za tu spojku prý vděčí, jak sám s úsměvem tvrdí, Antonu Pavloviči Čechovovi. Dnes sedí v radě Konta Bariéry, která rozhoduje o výši příspěvků pro lidi s postižením, a v rozhovoru o sobě žertem mluví jako o „lucky manovi“, kterému radost dělá úplně každý den.

• Když se Soně Daňkové narodil syn Jáchym, zprvu vypadal jako úplně zdravé miminko. Až zvláštní pohyby očí odstartovaly složité hledání diagnózy – albinismus. Dnes Soňa vede pacientskou organizaci Albína a pomáhá dalším rodinám najít cestu tam, kde ještě donedávna chyběly informace.

• Třináctiletý Mirek Coufal se narodil s Downovým syndromem. Dnes sedí v sedle koně a věnuje se paravoltiži – a jeho maminka o něm natočila krátký motivační film, se kterým dorazili až na mezinárodní filmový festival do Prahy. „Každý máme svůj dar,“ říká se hned v úvodu snímku, a Mirek je toho živým důkazem.

• Dvanáctý ročník charitativního běhu Run and Help doběhl do cíle s rekordním výsledkem 1,9 milionu korun pro děti s handicapem! Díky patří všem, kteří letos v létě vyrazili běhat pro dobrou věc.

Jiří Lábus – není snad nikdo v téhle zemi, kdo by ho neznal. Vynikající herec, komik a dabér, jehož specialitou jsou ženské role. Co ale vědí jen zasvěcení: je také letitým podporovatelem Konta Bariéry a spolupracovníkem Nadace Charty 77. I přes své extrémní pracovní vytížení si tu a tam najde čas a přijde na jednání Rady Konta Bariéry. Sám o sobě říká, že je „lucky man“.

Konto Bariéry přispívá mimo jiné na řadu pomůcek pro lidi s postižením. Připravili jsme seriál, v jehož rámci chceme postupně představit ty nejčastější z nich. A nelze začít ničím jiným než vozíkem, který je pro řadu lidí obávaným postrachem, ale zároveň ikonickým symbolem. V podobě stylizovaného piktogramu označuje toalety, parkovací místa, bezbariérové vstupy a další místa určená lidem s omezením pohybu. Laická veřejnost má však jen minimální povědomí o tom, že existují různé typy vozíků. A odborná rada se často hodí i jejich uživatelům.

Jako dítě měl krabičku na hrudi a šňůrku za uchem, dnes svůj sluch ovládá mobilem. Ovšem když s 24letým Petrem Kudrnovským mluvíte, ani na okamžik vás nenapadne, že má ten největší možný sluchový handicap. Vděčí za to rodičům, kteří ho naučili mluvit, a především nevzdávat to. Dnes i díky stipendiu Konta Bariéry studuje vysokou školu v angličtině a jednou z něj určitě bude úspěšný ajťák.

Jedním z příběhů, jejichž prostřednictvím Asistence, o. p. s., představuje projekt Bojím se, co bude dál…, je paní Marta Borowiecová (73), jež sama pečuje o svého syna Martina (46) bezmála 35 let. Tomu se ve dvanácti letech stal těžký úraz hlavy, po kterém má parézu levé strany těla, obtížně komunikuje a je odkázán na pomoc 24 hodin denně. Paní Marta má obavy z ubývajících sil, ocenila by větší podporu, ale přes všechny těžkosti a nesnáze říká, že spolu vedou hezký život.

Skutečnost, že životní situace tisíců lidí s těžkým postižením i pečujících osob z řad jejich blízkých není v České republice jednoduchá, nikoho ze zasvěcených nepřekvapuje. Potýkají se se zátěží psychickou, fyzickou i finanční. Ovšem i ty, kteří se v problematice pohybují, možná zaskočila některá čísla, která vyplynula z velkého výzkumu zadaného obecně prospěšnou společností Asistence. Získala tak data, jež lze použít při argumentaci ve prospěch zlepšení stávajícího stavu. V návaznosti na zveřejnění výsledku zároveň vznikla kampaň Co bude dál… O tom všem jsme si povídali s ředitelem Asistence Erikem Čiperou.

Někdy lidé porovnávají, který handicap je pro život závažnější. Ale co když se u jednoho člověka sejdou hned dva závažné najednou? Pro Olivera Moučku (27) jde o každodenní realitu. Pohybuje se na vozíku a zároveň má těžké postižení sluchu. Přesto považuje za normální, že pracuje, ba dokonce se připravuje na dráhu tlumočníka znakové řeči.

Zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebo jiným znevýhodněním na trhu práce patří k dlouhodobým tématům této skupiny lidí. Přes zjevné pozitivní posuny je stále faktická nezaměstnanost mezi OZP v ekonomicky aktivním věku přibližně 26 %, což představuje pětinásobek oproti celkovému republikovému průměru. Řeč je o těch, kteří práci aktivně hledají. Zároveň platí, že zaměstnání má pouze necelá čtvrtina osob s postižením v ekonomicky aktivním věku a čím vyšší stupeň invalidity, tím nižší šance na zaměstnání (1. stupeň 55 %, 2. stupeň 36 %, 3. stupeň 5 %). Vylepšit tuto situaci se už přes dvacet let snaží obecně prospěšná společnost FOSA.

Když se řeknou koně, které místo v Čechách se vám vybaví? Kromě kladrubského hřebčína to nejspíš budou Pardubice. Kam jinam se tedy vypravit za hiporehabilitací? V jejich bezprostřední blízkosti, v obci Spojil, sídlí na ploše bývalého JZD zapsaný spolek Apolenka. Svoje četné aktivity, které se převážně točí kolem koní, zde provozuje už od roku 1999.