Právě vychází druhé letošní vydání časopisu Můžeš. Co se v něm dočtete?

– Cestování vlakem má řadu předností. Pro reportéra na vozíku mezi ně patří i to, že s pravděpodobností blížící se jistotě bude mít o čem psát. Vyzkoušeli jsme prázdninový výlet z Prahy do Varšavy a o zážitky rozhodně nebyla nouze.

– Mají svoje rodiny, práci a další závazky. Přesto podstatnou část svého volného času věnují pořádání akcí pro děti s postižením. Zavítali jsme mezi několik z nich, kteří se sdružují pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti Země lidí.

– „I nejslabší musíme slyšet,“ říká Klára Laurenčíková. S vládní zmocněnkyní pro lidská práva jsme si povídali o životě v důstojné společnosti, budování mostů i léčivé osobní všímavosti.

– Navštívili jsme více než deset dobíjecích stanic, abychom zjistili, jak si s nabitím elektroauta poradí člověk na vozíku. Překvapivé výsledky hledejte na str. 34

– Inspirativní příběhy těch, kteří se postavili svému zdravotnímu postižení, na-jdete v rubrice Život. Přečíst si můžete i o nové disciplíně pro sportovce s postižením – parabadmintonu – či rozhovor s věhlasnou dokumentaristkou, režisérkou Dagmar Smržovou.

To i mnohé další v časopise pro ty, kteří se nevzdávají.

Vzácných nemocí jsou tisíce. Pacientů, kteří některou ze vzácných nemocí mají, jsou u nás ale jen desítky nebo stovky. Před deseti lety jim začala pomáhat Česká asociace pro vzácná onemocnění (ČAVO). Spojuje jak zavedenější pacientské organizace, tak jednotlivce, kteří jsou se svou diagnózou sami. Vede ji Anna Arellanesová, která je sama maminkou dnes už dospělé dcery s cystickou fibrózou.

Je zázrak a veliké štěstí, když se narodí dítě, na které se máma s tátou těší, a když je navíc ještě zdravé, co víc si v té chvíli můžeme od života přát. Také malá vytoužená Anička, která se narodila v roce 2012 Lence a Michalovi Fiedlerovým z Katovic na Strakonicku, měla svět před sebou. Jenže po čtyřech měsících přišly chmury a nejistota.

Kateřina Morozová se narodila s genetickou poruchou, kvůli které může pořádně hýbat jen hlavou. Většinu věcí tak dělá pouze ústy, protože hybnost v dolních a horních končetinách má jen minimální. Biologičtí rodiče ji navíc předali k pěstounské péči. Vede navzdory tomu aktivní a samostatný život.

S Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou, vládní zmocněnkyní pro lidská práva, o životě v důstojné společnosti, budování mostů i léčivé osobní všímavosti.

Mají svoje rodiny, práci a další závazky. Přesto podstatnou část svého volného času věnují pořádání akcí pro děti s postižením. Taková charakteristika by se dala použít odhadem na tisíce lidí po celé republice. Zavítali jsme mezi několik z nich, kteří se sdružují pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti Země lidí.

Cestování vlakem má řadu předností. Pro reportéra na vozíku mezi ně patří i to, že s pravděpodobností blížící se jistotě bude mít o čem psát. Vyzkoušeli jsme prázdninový výlet z Prahy do Varšavy a o zážitky rozhodně nebyla nouze.

Úraz páteře je životní zvrat, s nímž není snadné se vyrovnat. Pomocnou ruku v takové situaci podávají peer mentoři z České asociace paraplegiků (CZEPA) – lidé, kteří prožili totéž a nyní předávají své zkušenosti. Patří mezi ně i Jitka Burianová, jež donedávna provázela Kamilu Špikovou.

Dita Horochovská (34) má v důsledku nezhoubného nádoru na míše ochrnuté všechny končetiny. Ještě na střední škole se dostala k českému systému ovládání počítače hlasem, který se jako první naučila v praxi používat. Hned po studiích začala své znalosti předávat dalším lidem s postižením. Letos za svou práci obdržela Cenu Olgy Havlové.