Před rokem a půl rokem se Janě Házové převrátil život vzhůru nohama. V průběhu natáčení postihlo redaktorku Českého rozhlasu rozsáhlé krvácení do mozku. Ještě než přijela záchranka, ochrnula na půlku těla, přestala mluvit a ztratila vědomí. Nejprve bojovali o její život záchranáři, poté neurochirurgové z královéhradecké fakultní nemocnice. Příliš nadějí na to, že se probere z kómatu, ale lékaři rodině nedávali. Zázrak přišel po sedmi týdnech, vzpomíná dnes Jana spolu se svým mužem Václavem Plecháčkem. 

Text: Andrea Skalická 
Foto: Milan Jaroš 

Váš manžel, který je také rozhlasovým redaktorem, byl tehdy na natáčení v Olešnici u Červeného Kostelce s vámi. Pamatujete si z toho něco? 

Jana: Pamatuju si to, že se mi zničehonic udělalo špatně. Podlomila se mi levá noha a napadlo mě, že by mohlo jít o mrtvici. Co se dělo pak, netuším. Na místě prý byly shodou okolností sestřičky z náchodské neurologie, které podle zorniček poznaly, že je zle. 

Václav: Okamžitě jsme zavolali záchranku, nakonec Janičku do hradecké nemocnice vezl vrtulník. Na sál šla okamžitě. Měla 80 procent mozku zalitých krví. 

Později vás z Hradce Králové převezli na ARO náchodské nemocnice. Tam jste se po sedmi týdnech z kómatu probrala. Máte na to období nějaké vzpomínky? 

Jana: Kolegové z práce mi nahráli vzkazy a pouštěli mi je. Bylo příjemné je poslouchat. Například náš ajťák mi natočil krásný vzkaz o tom, že mi dal do kupy všechna hesla. Jsem totiž známá tím, že je ztrácím nebo si je pletu. Později jsem se dozvěděla, že mě to v kómatu rozesmálo. Byl to výsledek bazální stimulace, i díky ní jsem se postupně začala probouzet. Sestřičky mi dávaly třeba na jazyk kávu, protože od manžela věděly, že mi káva velmi voní. Prý jsem se ale šklebila a kroutila hlavou, že to nechci. Zpětně se ukázalo, že mi to kafe dávaly bez smetany. (smích) Vybavuje se mi i to, že mi manžel nosil krémy a voňavky, které doma používám. I na to jsem reagovala. 

Václav: Také jsem jí pouštěl její reportáže z rádia i samotné vysílání. Janička dříve moderovala, později se začala věnovat zpravodajství. Zdravotníci říkali, že to je něco, na co by mohl její mozek zareagovat. 

A nakonec se to povedlo.

Václav: Několik dnů předtím, než se probudila, se občas trochu usmála nebo začala plakat. Pak jsem jednou přišel za Jančou do nemocnice a sestřičky mi říkaly: „Pojďte, dneska budete mít obzvlášť velkou radost, protože…“ (pláč)Promiňte, pořád mě to dojímá. Prognózy totiž byly mizerné. Naděje na to, že Janča přežije a bude dál fungovat, byly patnáctiprocentní. Po probuzení nás ale poznávala a velkou část věcí si i pamatovala, i když si něco pletla. Mozek se vracel do normálu postupně. 

Ale relativně rychle, ne? 

Václav: Na to, jakou měla prognózu, to bylo až neuvěřitelné. Dodnes se zdravotníci diví, jaké dělá pokroky. Rehabilitační sestra z náchodské nemocnice, za kterou teď Janička dojíždí, nedávno říkala, že když viděla poprvé její dokumentaci, považovala ji za „ležáka“, se kterým nebude mít co dělat. Nikdo nepočítal s tím, že by se mohla dát takhle do kupy. 

Těsně před Štědrým dnem, tedy už po probuzení z kómatu, jste podstoupila v Hradci Králové ještě další operaci. Oč šlo? 

Jana: Vraceli mi část lebky. Při krvácení do mozku vznikl velký otok. Aby se mohl vstřebat, museli mi kus lebky lékaři vyříznout. Kost dali do speciálního roztoku, aby ji mohli později vložit zpět. Bohužel se ale zkazila, tak mi ji vytiskli na 3D tiskárně. Bude vám to připadat malicherné, ale mě tenkrát nejvíc mrzelo, že přijdu podruhé v krátké době o vlasy. Nakonec se mi část lebky propadla dovnitř, a tak mám trochu zdeformovaný obličej, ale na funkci to prý nemá vliv. (smích)

První rehabilitaci jste absolvovala v Kladrubech. V jakém stavu jste tam jela? 

Jana: Převáželi mě tam jako ležáka, nemohla jsem ani sedět. Naučili mě se o sebe postarat, také jsme pilovali sed a rovnováhu vsedě. Zezačátku mě museli k vozíku přivazovat, abych nepadala. Zpátky jsem se vracela na vozíku, ale nedokázala jsem udělat ani pár kroků. 

Václav: Janička strávila v Kladrubech tři a půl měsíce. Po tom, co se jí stalo, se jí v mozku objevila velká epileptická ložiska a hrozilo veliké riziko epileptických záchvatů. Proto nemohla do vody ani na specializované přístroje, a cvičení tak nebylo moc intenzivní. Vím, že to zní hrozně, ale když přijela domů na vozíčku, řekl jsem jí: „Jani, tak takhle ne.“ Já už jsem v uvozovkách nebyl spokojený s tím, když v Kladrubech po skončení rehabilitace od půl třetí ležela na pokoji. Doma jsem jí řekl, že to neexistuje, že se musí hýbat. 

Jana: Řekla jsem Václavovi, že se hýbat nemůžu, ale on přišel s tím, ať aspoň stojím. 

Václav: Tím jsme začali. Postavila se a stála, nejprve třeba deset minut, později už zvládla třeba půl hodiny. Janča je ochrnutá kompletně na celou levou stranu, a tak je to pro ni těžké. Navíc se jí levá noha kroutí. Teď se ale díky velmi intenzivnímu cvičení dokáže pohybovat pomocí čtyřbodové hole pro seniory. Má to hodně vydřené – jezdí na pravidelné rehabilitace a platíme i fyzioterapeutku, která přijíždí k nám domů. Intenzivně s ní cvičí i její maminka. Denně cvičí Janča několik hodin. 

Takže vozík už nepotřebujete? 

Jana: On mi ten vozík normálně sebral. (smích)

Václav: Díky pravidelnému cvičení se Janča dostala do stavu, kdy je schopná se doma pohybovat, aniž by měla vozíček. Používá ho jen v noci, na toaletu. 

Jana: Na fyzioterapii mě nedávno chválili, že jsem ve srovnání s posledním měsícem zase o něco lepší. Dříve mě do sanitky vozili na vozíčku, teď už jsem schopná do ní i přes nerovný terén, který máme před domem, dojít. A s malou pomocí se tam i vyšplhám. Ruka ale bohužel nefunguje vůbec. Nezavážu si boty, neobleču si úzké džíny, silonky… Při vaření si nepodržím cibuli ani neoloupu česnek, protože jednou rukou to prostě nejde. 

Václav: Levá strana je zkrátka ochrnutá. Aby se Janče noha nekroutila na malíkovou stranu, aplikují jí lékaři botulotoxin. Teď už na něj čekáme jako na smilování, protože jinak noha vůbec neposlouchá. Tohle je mizerný, ale pořád je to lepší, než jsme si kdy dokázali představit. 

Zdá se mi, že máte dvě velké výhody: jste životní optimistka, a navíc máte obrovskou oporu v celé rodině… 

Jana: Když se mě lidi ptají, jak se mám, říkám jim: „Nebýt toho, že mi nefunguje půlka těla, se mám dobře. Život je hezký, stojí za to ho žít a trochu za něj zabojovat. Skvělé taky je, že mi všichni pomáhají. Naše děti to zvládly skvěle, jsou prostě úžasné: podají mi krém, léky, cokoli potřebuji. Moji rodiče žijí v přízemí našeho domu a maminka se mnou chodí cvičit dvakrát denně. A ta mě teda prohání! Bez rodiny by to nešlo. To kvůli ní jsem tady zůstala. Věděla jsem, že bych své blízké hrozně zarmoutila, kdybych odešla. To si taky vybavuju z kómatu: seděla jsem ve vlaku a viděla své děti, jak stojí na peronu, mávají mi a volají na mě, ať neodjíždím. Taky si vzpomínám, že jsem se potkala se svým dědou, který už je po smrti mnoho let. Řekl mi, že tam nemám co dělat a ať jdu zpátky. Možná to byly jen zmatené sny, ale spíše bych řekla, že jsem na tom druhém břehu jednou nohou stála. 

V nemocnici jste se prý rozhodla, že chcete být Plecháčková. Už jste si změnila jméno? 

Jana: Ještě ne, Plecháčková budu, až mi dorostou vlasy a nebudu se stydět dát si novou fotku na občanku. (úsměv)      

Václav: Já ji k tomu ale vůbec nenutím, říkám jí, ať si to své jméno nechá…

Jana: Chci to udělat i kvůli dětem. Když jsem jim řekla, že budu Plecháčková, byly hrozně šťastné, možná šťastnější než můj manžel. Jméno Házová jsem si nechala kvůli práci v rozhlase. Posluchači už na něj byli zvyklí, ale hlavně jsem byla líná měnit si doklady. 

Vždycky jste ráda cestovala. Už jste se od té doby někam podívali? 

Jana: Na jednu noc jsme byli v Tropical Islandu v Německu. Děti to dostaly od Ježíška a bylo to parádní. Všichni kromě mě tam nastydli. (smích) Pro mě to byl trénink na Řím, tam a na Zakynthos bych se moc chtěla podívat. A taky si zatančit bachatu. To je latinskoamerický tanec, já mu říkám šlapaná. Pro mě je to obrovská výzva, protože své tělo můžu zapojit úplně jinak. Můj tatínek vždycky říkával: „Když je zájem, tak to jde.“ A já mám zájem obrovský! 

Jana Házová

Redaktorkou Českého rozhlasu Hradec Králové je Jana Házová od roku 2006. Kromě moderování se věnovala také zpravodajství a reportážím. K rozhlasové práci by se, pokud to její zdravotní stav dovolí, v budoucnu ráda vrátila. Spolu s reportérem Václavem Plecháčkem mají dvě děti ve věku osm a devět let. Sbírka na její podporu, kterou iniciovala její kamarádka Hana Lacinová, vynesla více než 660 tisíc korun. Výtěžek chtějí manželé investovat především do dalších rehabilitací nebo úprav v bytě.