Na konci roku vyšlo nové vydání časopisu Můžeš – a rovnou dvojčíslo! Co v něm najdete? 

Velkým tématem čísla je charita a společnost. Věnujeme se krásnému 30. výročí Konta Bariéry, najdete zde ale také reportáž o o iniciativě Zachraň jídlo nebo rozhovor s teologem a přírodovědcem Markem Oko Váchou o otázkách etiky a pomoci druhým.

V rubrice Reflektor najdete příběhy stipendistů KOnta Bariéry i reportáž o ojedinělém antidekubitním sedáku české výroby, jehož komponenty se vyrábějí na 3D tiskárně. Nevynechejte ani rozhovor s primářkou oddělení dětské psychiatrie Terezou Podhornou o stavu dětské psychiatrické péče v Česku. 

Nechybí ani řada příběhů těch, jimž vážná nemoc nebo zdravotní postižení obrátila život naruby, přesto nacházejí sílu pro nové začátky. V rubrice Život je najdete vedle reportáže o zajímavých technologické novince pro nevidomé a rozhovoru s paralympijským plavcem Arnoštem Petráčkem. 

Kolegyně Michaela Zindelová přináší obsáhlý rozhovor o uměleckém životě i nadační práci s Chantal Poullain Polívkovou. V Kultuře dále najdete i knižní a filmovou recenzi a také povídání s Josefem Krautvorem, letošním držitelem literární Ceny Jaroslava Seiferta.

To i mnohé další v časopise pro ty, kteří se nevzdávají.

Novým stipendistou Konta Bariéry se letos stal Jaroslav Koflák, který je od svých čtrnácti let na vozíku. Přestože hýbe jen hlavou, je to mladý muž, který si umí bytí užívat plnými doušky. Nepochybuje, že úraz dal jeho životu lepší směr. Momentálně se blíží do finále studia na Husitské teologické fakultě a spřádá plány do budoucnosti.

Ačkoliv je nám všem od dětství vštěpováno, že si máme jídla vážit, realita naší blahobytné společnosti bývá opačná. Všeobecný nadbytek potravy vede k tomu, že ji často vyhazujeme, přestože by mohla posloužit třeba sociálně slabým. Zvrátit tento trend však není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Karolína Chovancová nemá ráda, když někdo její životní úspěchy hodnotí skrze fakt, že je na vozíku. Oplývá však aktivitou bezesporu pozoruhodnou – i bez prizmatu handicapu. Druhým rokem staví s manželem alternativní dům, před půl rokem adoptovali malého chlapečka a do toho dojíždí za prací z Benešova do Prahy.

Jiří Kamš (47) se živil jako dřevorubec. Přestože měl zkušenosti a dodržoval bezpečnostní předpisy, přihodil se mu vážný úraz. To, že v jeho důsledku nechodí, bylo vlastně spíše štěstí v neštěstí. Hodně věcí se změnilo, ale dnes vede se svojí rodinou spokojený život v rodinném domku v Týništi nad Orlicí.

„Když se podívám do pohnuté historie Chebu, myslím si, že je to svým způsobem nešťastné město, ale žije se mi tu celkem dobře,“ shrnuje zdejší rodák Kristián Jelínek. Ačkoliv nejezdí přímo na vozíku, bezbariérovost je pro něj kvůli omezené pohyblivosti důležitým tématem. Společně se svým tatínkem Štěpánem nás po své domovině provedl.

Hrál závodně florbal, s kamarády se proháněl na koloběžce po U-rampě. Pak ale Láďa Slapnička jednoho dne přišel ze školy – a už se nepostavil na nohy. Důvodem byl zánět míchy. Po dvou letech už je ale zase plný elánu a i díky Kontu Bariéry se může na vozíku s přídavným pohonem prohánět venku jako dřív.