Jiří Kamš (47) se živil jako dřevorubec. Přestože měl zkušenosti a dodržoval bezpečnostní předpisy, přihodil se mu vážný úraz. To, že v jeho důsledku nechodí, bylo vlastně spíše štěstí v neštěstí. Hodně věcí se změnilo, ale dnes vede se svojí rodinou spokojený život v rodinném domku v Týništi nad Orlicí.
Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš
Co se onoho lednového dne roku 2015 přesně přihodilo, zná jenom z vyprávění. Výpadek paměti mu z hlavy vymazal dva měsíce života. „Pracoval jsem jako OSVČ v Orlických horách. Občas mi jezdíval pomáhat táta, který byl tou dobou půl roku v důchodu. Působil dřív u městských technických služeb a dohazoval mi u nich místo, ale mě to stále táhlo do lesa. Z jedné zakázky mi zbývaly poslední čtyři stromy. Dva z nich byly buky stojící blízko u sebe. Když jeden z nich začal padat, utrhl silnou větev z toho druhého. Ta trefila mě,“ popisuje dramatickou situaci Jiří. Předpisová helma nezvládla zabránit úrazu hlavy a páteře.
Téměř bez šancí
Tatínek a kolega Radek mu svojí přítomností zachránili život. Zavolali záchrannou službu, která na místo vyslala vrtulník. Ten to neměl v zalesněném terénu snadné s přistáním, ale podařilo se. Jiřího transportoval do nemocnice v Hradci Králové. „Manželka Lenka se z té zprávy zhroutila. Odpoledne za mnou do špitálu dorazil táta, brácha a ještě další lidé. Lékaři mi moc šancí na přežití nepředpovídali. Nakonec jsem se ale probral ze čtrnáctidenního kómatu a začalo moje desetiměsíční přesouvání po nemocnicích a rehabilitacích. Do páteře jsem dostal dvě kovové výztuže v oblasti Th 6–7, takže ruce mám v pořádku. Hlava se kupodivu spravila bez operace. Ale nepamatuji si nic z Hradce ani následně z Rychnova či Náchoda, i když tam už jsem prý vnímal. Teprve tak od půlky se mi vybavuje pobyt v Liberci, ze kterého mě pak převezli do Košumberku. Vybral jsem si ho, že je to blíž k domovu než Kladruby,“ líčí Jiří, který se do rodného Týniště nad Orlicí vrátil až v říjnu.
Nebyla to ale podle jeho vlastních slov žádná pecka. „Bydleli jsme v prvním patře paneláku. Sice jsme pořídili schodolez, ale doslova všechno bylo na manželce. Hodně se se mnou nadřela, protože WC a koupelna nešly upravit, tahala mě i do vany. Kromě toho jsem byl bez práce a celé dny zavřený doma. Bylo to psychicky velmi náročné období pro nás všechny. Ale jít k psychiatrovi jsem odmítal, nešla k němu ani Lenka. Nejvíc v pohodě byla mladší dcera. V pěti letech si s tím nijak hlavu nelámala, zatímco ta třináctiletá z toho byla špatná,“ vzpomíná Jiří Kamš.
Nový začátek
I když si váží podpory rodiny a je za ni vděčný, hlavní vzpruhou mu v té době byli kamarádi, kteří se snažili být neustále v kontaktu a někam ho vytáhnout. Tak přešly dva nejnáročnější roky, během nichž si musel také najít vyhovující lékaře, jimž se svěří do péče. Ne vždy to vyšlo na první pokus.
Bylo také jasné, že musí vyřešit otázku bydlení. „Tři roky před úrazem jsem naštěstí uzavřel dobrou pojistku, takže jsme se nemuseli bát nějakého zadlužení. Zrovna když jsem byl roku 2017 na dalším rehabilitačním pobytu, začalo naše město dražit stavební parcely. Bohužel nám odmítli vyjít vstříc a prodat nám jednu za vyvolávací cenu. Tak jsem začal pátrat jinde a po roce jsme koupili rodinný dům doslova ve vedlejší ulici. Na náš původní panelák dohlédneme ze zahrady,“ ukazuje Jiří, který si v přízemí koupeného domu nechal provést úpravy, především v podobě plošiny na verandu a bezbariérové koupelny s toaletou. K jeho samostatnosti přispělo i pořízení auta na ruční řízení.
Do vedení města k jejich nelibosti docela šiju. Například když jsem si stěžoval, že na nově vybudovaném parkovišti nejsou vyhrazená místa pro vozíčkáře. Poradil jsem se s CZEPA, jak postupovat, a podařilo se mi to prosadit.
Vedle domácího zázemí přišlo na řadu i pracovní uplatnění. „Jedna kamarádka mě nasměrovala na svého bratrance, který je také na vozíku a vede společnost AB-TIP Borohrádek. Ta se zabývá zaměstnáváním lidí s postižením. Každý den tam na čtyři hodiny jezdím dělat zámky. Práce z domova u počítače by mě nebavila. Vždycky jsem raději dělal rukama, a navíc se ze mě po úrazu stal extrovert, který chce být mezi lidmi,“ vysvětluje Jiří Kamš.
Oproti prvním rokům se jeho život evidentně značně proměnil k lepšímu. Zbývá mu energie i na jistý občanský aktivismus, kdy se prý snaží tlačit na město, aby se věci na poli bezbariérovosti hýbaly správným směrem. „Do vedení města k jejich nelibosti docela šiju. Například když jsem si stěžoval, že na nově vybudovaném parkovišti nejsou vyhrazená místa pro vozíčkáře. Poradil jsem se s CZEPA, jak postupovat, a podařilo se mi to prosadit. Jinak se mi ale v Týnci žije dobře, já ani manželka jsme se odstěhovat nechtěli. Pocházíme odtud, máme tu rodiny i přátele,“ konstatuje Jiří.
Bez sportu ani ránu
Jedním z výrazných hybatelů k jeho návratu do života bylo pražské Centrum Paraple, kam už pět let pravidelně dojíždí. Vyzkoušel si zde kromě lyží snad všechny sportovní aktivity. Není divu, vždyť celý dosavadní život hrál fotbal, tenis, lyžoval a jezdil na kole. „Najednou jsem přišel o všechno, a to se mi nelíbilo. Začal jsem dojíždět do Pardubic do posilovny a koukat na hokej, protože fandím Dynamu. Baví mě i boccia. S místními kamarády jsem hrával stolní tenis, což lze i na vozíku, ale po covidu to nějak usnulo.“
Našel si ale nového koníčka. V Parapleti se zamiloval do jízdy na handbiku. Už absolvoval několik cyklopobytů, a tak se rozhodl pořídit si domů vlastní stroj. „S tím mi hodně pomohlo Konto Bariéry, za což moc děkuji! Celkem stál 266 tisíc, skrze sbírku mi přispěli jednotliví lidé, Škoda Auto nebo obce z okolí. Moje vlastní město bohužel ne. Já si doplatil 84 tisíc,“ říká Jiří, zatímco si vyndává nové kolo z boudičky na zahradě a pokračuje v líčení: „Nasednout už umím sám, ale zpět na vozík zatím potřebuji pomoci. Protože chci manželce šetřit záda, tak raději zavolám sousedovi. Handbike má i elektrický pohon, takže zvládnu ujet ledacos. Zatím mám rekord jen dvacet osm kilometrů, protože bylo moc vedro na něco delšího. Chci jezdit s rodinou nebo kamarády, už jsem se domluvil s jedním z Hradce Králové, že dojedu k němu a pak budeme pokračovat spolu.“
Zbývá tedy jen popřát hodně šťastných kilometrů!