S teologem a etikem Markem Orko Váchou o otázkách etiky, pomoci druhým a o člověku jako duchovní bytosti pevně zakořeněné v chodu přírody.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Existuje podle vás biologický předpoklad altruismu a solidarity, nebo jde spíš o „něco vyššího“, co nás jednoznačně vyděluje ze zbytku živočišné říše?

Tak i tak. Jistěže jsme nespadli z nebe, máme svoji evoluci a geny, které jsme zdědili po rodičích, prarodičích až někam k prvním savcům a prvním obratlovcům. V přírodě se pomáhá všude. Ptáci se starají o mláďata. V komunitách se ptáci i zvířata v rámci tzv. inkluzívní fitness starají o příbuzné a i my lidé známe historický výraz nepotismus, strýčkování, protežování příbuzných. Bratr se mnou sdílí 50 % genů, synovec 25 % a bratranec 12,5 %.

V přírodě existuje i reciproční altruismus, pomoc nepříbuznému jedinci. Předpokladem ovšem je, že co my vidíme jako čistý altruismus, tedy ztrátu pro darujícího a zisk pro příjemce, může být právě altruismus reciproční. Služba bude vrácena zpět, i když třeba po čase. U krev sajících upírů Desmodus rotundus jsou kolem toho veliké studie a zde by to dávalo smysl. Pokud si ne každou noc najdu svého koně nebo krávu, abych se napil, a pokud když se tak stane, napiji se nadoraz, pak má cenu se o krev dělit. Dnes dávám já ze svého nadbytku, zítra budu potřebovat ve svém nedostatku. Jistě, za hodně omezujících podmínek. Jedinci se musí „znát“, nesmí být emigrace ani imigrace, musí být relativně dlouhověcí a musí docházet k opakovaným interakcím, aby služba mohla být vrácena. A i zde to funguje víc mezi příbuznými.

U mnoha archaických lidských společností to funguje zrovna tak, jeden dar volá po jiném daru, dar volá po oplátce. Systém vzájemného obdarování, vzájemné výměny pomáhá společenství spojit a tím vytváří něco víc. Vytvoří spojení. Když dáváš, implicitně očekáváš, že něco dostaneš oplátkou. Pravý dar, to „něco vyššího“, musí být mimo vzájemné výměny nebo transakce; oplátkou nesmí být požadováno nic. Jinak jsem kalkulující hráč. Když dávám, ideálně ať o tom nikdo neví. Ať neví levice, co činí pravice a ať u toho nejsou kamery. Dobro máme dělat pro dobro samotné. Pokud bychom zůstali jen u toho „zvířecího“ půjčka za oplátku, pak opravdu nemá cenu dávat spropitné číšníkům ve městech, do kterých se již nikdy víc nepodíváme. Jenomže ono to smysl má, protože nejsme jen zvířata, jsme především lidé.

Přestože západní civilizace v pohledu na chod světa přijala koncept inspirovaný Darwinem, že přežívá jen to silné, našli bychom v lidské společnosti dost příkladů, které tuto nekompromisně přímočarou logiku popírají. Nebo ne – a láska či sebeobětování pro druhé je jen chemie a adaptační mechanismus našich genů, které to vyhodnotily jako cestu k přežití druhu?

Že láska je jen chemie, je největší hloupost na světě. Ani lidský hlad není hladem zvířete, píše Buber. Láska je chemie, samozřejmě a pochopitelně, je ale mnohem víc. Kvůli tomu, že mám tělo z hmoty, nemohu přece říct, že jsem jen hmota a nic víc. Pokud se někdo cítí jen jako soubor atomů nebo soubor buněk, je to jistě jeho věc. Lidstvo může být vnímáno jako chemické bahno na povrhu Země. Jak je komu libo. Zároveň ale malujeme strop Sixtinské kaple a napsali jsme Novosvětskou a máme Sagradu Familii. 

Odpověď je tedy analogická otázce po altruismu: jsme slitina tělesného a duchovního. Tvoříme umění pro umění, pro čistou krásu, pro radost andělům, chcete-li. Činíme dobro, protože dobro je dobré, a nezajímáme se, zda o tom někdo ví. Milujeme nezištně. Důvodem lásky je láska.

Dobro máme dělat jen pro dobro samotné. Pokud bychom zůstali jen u toho „zvířecího“ půjčka za oplátku, pak opravdu nemá cenu dávat spropitné číšníkům ve městech, do kterých se již nikdy víc nepodíváme. Jenže ono to smysl má, protože nejsme jen zvířata, jsme především lidé.

Věda udělala obrovský pokrok v oblasti genetiky a dává naději v léčbě řady poruch vedoucích k postižení. Otevřela ovšem také nové etické otázky. Co to znamená pro teologa, když na jedné straně si „hrajeme na Boha“, ale na straně druhé to zachraňuje lidské životy?

Paradoxně právě s „hraním si na Boha“ nemá židovsko-křesťanská tradice problém. Tato tradice říká, že rozum je možnost, poupě, dar Boží, a je třeba s ním pracovat, studovat, poznávat vesmír, učit se nazpaměť, přemýšlet, vynalézat a měnit přírodu.

Vždycky, když padne takový dotaz, se ptám, zdali dáte dítěti aspirin, když má teplotu nebo antibiotika při bakteriální infekci. Vždyť to je hra na Boha, tím interferujete do dějů moudré laskavé matky přírody. Přitom žádná matka ani na vteřinu nepřemýšlí, zda chřipka dítěte nespadá do velkých Božích plánů a zdali by neměla nechat dítě trpět. Okamžitě mu dá aspirin a udělá dobře. 

Nezůstaneme-li jen u genetiky, tak například umělé oplodnění. To může být pro některé muže po úrazu míchy (a i v jiných případech) jedinou cestou k tomu mít děti, a pak jsou báječnými tatínky. Církev tuto metodu ovšem odmítá. Není to pro vás schizofrenní moment?

To se zeptejte „církve“. Každý orgán v těle má svůj účel, a když nefunguje, je to špatně. Když nefunguje srdce, snažíme se to řešit, když nefungují ledviny, zkoušíme třeba dialýzu. Pohlavní orgány mají také svou funkci, a když nefungují, je třeba to rovněž řešit. Celá asistovaná reprodukce má spoustu eticky problematických otázek, a to bez ohledu na to, zda žijete nebo nežijete v náboženském kontextu, ty otázky je třeba zodpovědět. Ale shodněme se na tom, že když nefunguje nějaký orgán, tak nesložíme ruce v klín a nepovažujeme to za neměnnou Boží vůli, kterou je třeba přijmout. Naopak, snažíme se udělat vše, abychom tomu člověku pomohli, aby jeho tělo fungovalo správně. Že má asistovaná reprodukce tolik etických dilemat a že znám osobně manžele, kteří si řekli, že než takto, tak raději vůbec, je taky pravda.

Když se někdo ocitne v těžké životní situaci, kdy jeho dítě nebo on sám má nějaký handicap, zpravidla mu v hlavě vytane otázka: Proč právě já? V jedné z přednášek říkáte, že rádi házíme vinu na okolnosti nebo na druhé, případně dokonce na Boha. Přijmeme roli oběti. Je proti tomu obrana? Být litovaný a opečovávaný pacient je přece svým způsobem příjemné a hlavně pohodlné…

Na první část otázky není vysvětlení. A kdo by dokázal hladce zdůvodnit otázku lidských nemocí, handicapů a utrpení, bude nejspíše člen nějaké sekty. Viktor Frankl, který si sám prošel koncentračním táborem Auschwitz, o tom píše přesně a dlouze, jak se všemi silami snažit léčit nemoci a teprve, pokud je utrpení nevyhnutelné, tak jej přijmout a proměnit – sám bych si netroufal to takto říct, on, přeživší Auschwitz, může.

Jinak ano, být pacientem má své veliké výhody, ostatní vám nosí květiny a pomeranče, nemusíte ráno vstávat. Pro určitý typ pacientů je nejhorší věcí, která se jim může stát, vlastní uzdravení.

My všichni, s kartami, které máme, se musíme naplno snažit, abychom uměli žít život v té podobě, v jaké je nám dán. Abychom se cvičili v umění žít teď a tady.

V přírodě se pomáhá všude. Ptáci se starají o mláďata. V komunitách se ptáci i zvířata v rámci tzv. inkluzivní fitness starají o příbuzné a i my lidé známe historický výraz nepotismus, strýčkování, protežování příbuzných.

Podíváme-li se do filozofie 19. století, která značně formovala i náš současný pohled na svět, objevuje se řada až protichůdných postojů. Nietzsche označil křesťanskou etiku za zvrácenou, protože adoruje slabost, Hegel naopak tvrdil, že se lidstvo postupem dějin humanizuje. Věříte v etickou evoluci? Nebo je to spíš otázka rozvoje našich výrobních prostředků, jak by asi řekl Marx, takže máme prostě jen dostatečný nadbytek zdrojů i energie také pro ty nejslabší, a jakmile by přišly těžké časy, celý humanismus by šel stranou?

Existuje něco, čemu se říká evoluce etiky. Míněno ve smyslu, že postupem času víc a víc bytostí považujeme za své etické spoluhráče. Všichni se shodneme, že zabít nevinného je zločin. Ovšem zabít komára třeba? Nebo lidské embryo? Nebo příslušníka jiné rasy? Když je zločinem ukrást koně bratrovi, je zločinem ukrást koně příslušníku jiného kmene? Za to dostanu pero do čelenky! Okrást bratra je jistě špatně, avšak okrást na Sahaře závodníka rallye Paříž–Dakar je vítané zpestření živobytí – závodník ve své kombinéze, mluvící nesrozumitelnou řečí, je mimo skupinu. Není náš. Podobně nepochybuji o tom, že somálští piráti, vraždící námořníky a beroucí lodi jako rukojmí, se chovají hezky ke svým nejbližším.

Tedy během časů spíše docházelo k rozšíření „in-group“ na úkor „out-group“. Etika platila nejprve nejspíše na rodinu nebo širší rodinu, kmen, pak na všechny žijící na jednom místě, pak třeba na lidi všech ras, na všechny včetně žen a dětí, na všechny včetně mentálně nemocných, dnes opatrně uvažujeme o zvířatech.

Jsme slitina tělesného a duchovního. Tvoříme umění pro umění, pro čistou krásu, pro radost andělům, chcete-li. Činíme dobro, protože dobro je dobré a nezajímáme se, zda o tom někdo ví. Milujeme nezištně. Důvodem lásky je láska.

Co podle vás v kontextu těchto otázek o české společnosti vypověděl covid?

Hodně a bylo by to na knihu. Tak jen jednu maličkost. Toho kněze jsem znal osobně. Velmi inteligentní, učící na VŠ, velmi oblíbený studenty i kolegy. Antivaxer bez jediné dávky. Zemřel letos na jaře na covid v sedmdesáti dvou letech. Pro mě výčitka a otázka, co jsem měl udělat víc, tento jeden život byl zmařen úplně zbytečně.

Máte nějaké poselství pro adventní čas?

Adventní čas i Bůh sám je pramen, ze kterého si odnesete tolik, jak velkou si přinesete nádobu. Čekáte hodně, dostanete hodně, čekáte málo, dostanete málo. Nečekáte nic, nedostanete nic. Žádejte hodně.

Marek Orko Vácha (*1966)

Český římskokatolický kněz a teolog sloužící jako farář lechovické farnosti a vikář Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora. Zároveň je přírodovědcem, pedagogem, etikem, spisovatelem, cestovatelem a skautem (odtud jeho přezdívka Orko – Orlí oko). 

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v oboru molekulární biologie a genetika. Teologické vzdělání získal na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (absolvoval v roce 1995) a v Bruselu. Ve své doktorské práci (2006) na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity se zaměřil na etickou problematiku poznání lidského genomu a na genetiku chování. V lednu 2022 se stal poradcem ministra zdravotnictví Vlastimila Válka.

Na akademické půdě působí ve funkci přednosty Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde zastává i pozici předsedy akademického senátu. Specializuje se na otázky evoluční biologie a lékařské i environmentální etiky. Zúčastnil se dvou expedic do Antarktidy. Je autorem řady knih a přednášek (některé jsou k dispozici na internetu).