Město plné historie

„Když se podívám do pohnuté historie Chebu, myslím si, že je to svým způsobem nešťastné město, ale žije se mi tu celkem dobře,“ shrnuje zdejší rodák Kristián Jelínek. Ačkoliv nejezdí přímo na vozíku, bezbariérovost je pro něj kvůli omezené pohyblivosti důležitým tématem. Společně se svým tatínkem Štěpánem nás po své domovině provedl.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Cheb je nejzápadnějším okresním městem naší republiky s přibližně třiceti tisíci obyvatel. Leží na řece Ohři jen pět kilometrů od hranic s Německem, což do značné míry formovalo jeho historii i tvář. Z architektonického hlediska to dokládá především zdejší hrad a takzvaný Špalíček, ikonický soubor jedenácti hrázděných domů z 13. století na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Tento symbol města je stejně známý jako událost, o níž slyšel snad každý školák, který dával jen trochu pozor při hodinách dějepisu – v Chebu byl roku 1634 zavražděn vojevůdce a svého času nejvlivnější muž Českého království Albrecht z Valdštejna.

Na tuto i další historické události odkazuje časová osa vetknutá do dlažby pěší zóny v centru Chebu, kde začínáme naši procházku městem. Kristián (18) ji absolvoval za pomoci svého elektrického kola, které používá ke svému pohybu. Chodit sice dokáže, ale i s pomocí hole ujde jen krátkou vzdálenost. Důvodem je vzácné dědičné onemocnění s názvem mukolipidóza III. typu. „Je to střádavé onemocnění. Především do měkkých tkání se mi ukládají lipidy a různé škodlivé látky. To vede ke kosterním změnám a bolestem. Rovněž mám osteoporózu, artrózu a problémy se srdcem,“ popisuje ve zkratce svůj handicap Kristián. 

V nejužším místě uličky mezi Špalíčkem se dva vozíky sotva vyhnou.

Coby introvert je velmi rád doma, ale zároveň dokáže být komunikativní, hodně cestuje a vede zajímavý život. Momentálně tráví nejvíc času v Praze, kde studuje třetí ročník oboru sociální činnost v Jedličkově ústavu a školách. Vedle toho se na reprezentační úrovni věnuje stolnímu tenisu, s nímž už viděl hezký kus světa, včetně například Argentiny, odkud si přivezl i turnajové první místo. Zbývá-li čas, neodolá také rekreační střelbě z různých druhů zbraní.

Místy jen s pomocí

Jelikož je Cheb vcelku kopcovitý a historické centrum plné dlažebních kostek, velmi se mi coby vozíčkáři hodila pomocná ruka Kristiánova tatínka Štěpána (56), který také nemálo přispěl nejen svými svaly, ale také postřehy.

Oba se shodnou, že v oblasti bezbariérovosti udělalo město největší pokrok v uplynulých deseti letech. Hned na několika místech mi ukázali budovy, kde si Kristián ještě z dětství pamatuje schody, ale dnes už je zde nájezd. Bohužel to však není případ nově vzniklého Retromusea, které nás cestou zaujalo. Do vstupu vedl ale jen jeden schod, jenž by se dal snadno vyřešit. Uvidíme, zda si náš návrh vezmou provozovatelé k srdci. Nájezdová rampa naopak nechyběla do nedalekého chrámu sv. Mikuláše a sv. Alžběty, ačkoliv její sklon vyžaduje pomoc chodícího doprovodu. Stejně jako okolní terén.

Když už je řeč o nájezdech, na chodnících většinou nechybějí, ale narazili jsme na tradiční nešvar českých měst. Někteří řidiči si nevšimnou nebo nerespektují jejich přítomnost, pokud nejsou přímo součástí přechodu pro chodce. V tomto konkrétním případě jsme sice s potěšením kvitovali existenci bezbariérových veřejných toalet za budovou Městského úřadu Cheb, jenže jedno z vozidel nám svou přítomností zhatilo přístup nejen k nim.

Lepší standard

Soudě z krátké prohlídky a vyprávění pánů Jelínkových se vlastně dá říct, že Cheb v oblasti bezbariérovosti nijak zvlášť nevybočuje z reality podobně velkých měst v České republice. Veřejný prostor se postupně zlepšuje, ale stále musíte počítat s tím, že menší obchody, restaurace a další podobná místa často „zdobí“ nějaký ten schod. Přesto tvrdí, že většina potřebných služeb je dostupná. Nechybí nemocnice s rehabilitací ani přístupné divadlo, bazén nebo kino.

Kolem chrámu sv. Mikuláše a sv. Alžběty není povrch ideální.

Rekonstrukcí nedávno prošlo i místní nádraží, takže vlakovému spojení se světem nic nebrání. Staví zde i Pendolino, takže přibližně za hodinu a čtvrt můžete být v Plzni, za dvě hodiny a dvacet minut v Praze. Městskou hromadnou dopravu zajišťují autobusy, které jsou podle jízdního řádu nízkopodlažní, ale podle Kristiána to prý na některých místech hatí nepříliš vyhovující zastávky. Podle svých slov preferuje ježdění autem a těší se na řidičák i vlastní vůz.

Soudě z krátké prohlídky a vyprávění pánů Jelínkových se dá říct, že Cheb v oblasti bezbariérovosti nijak zvlášť nevybočuje z reality podobně velkých měst v České republice.

„Když to řeknu čistě subjektivně, moc lidí s postižením v Chebu nepotkávám ani se tu s nikým neznám. Řekl bych, že s nabídkou sociálních služeb, práce nebo volnočasových aktivit to není žádný zázrak. Vím o zapsaném spolku Joker, který se věnuje hlavně zaměstnávání a poskytuje i nějaké služby třeba v podobě asistence. A také tu působí pobočka Centra pro zdravotně postižené Karlovarského kraje, kde jsem si nedávno půjčoval vozík,“ popisuje své zkušenosti Kristián.

Po studiích do světa?

Pohled do katalogu sociálních služeb, který má město Cheb na svých stránkách, je trochu optimističtější. Vedle výše zmíněného jistě nelze opomenout ani aktivity místní Farní charity, Sdružení tělesně postižených Západočeského výběžku, Sportovní klub vozíčkářů Západočeského regionu či pobočku SONS. Zbylé sociální služby se soustředí především na seniory. V domovech jim určených nechybí ani několik bezbariérových bytů.

Kristián se netají svým duchovním založením.

Nemůžeme zapomenout ani na otázku vzdělávání. V Chebu nechybí základní škola zaměřená na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, najdete zde i bezbariérově přístupné gymnázium nebo Ekonomickou fakultu Západočeské univerzity. Kristián si po nepříjemných peripetiích na jedné chebské základní škole a v prvním ročníku pražského jazykového gymnázia Amazon vybral pražský Jedličkův ústav a školy, kde by měl za necelé dva roky maturovat.

Co bude dál, ještě neví. Rád by se věnoval studiu psychologie a žil v některé ze skandinávských zemí. Nezapře tak svoje světáctví a rozhled. Ale jak sám zároveň říká: „Kdo ví? Možná nakonec zůstanu v Praze, nebo dokonce i v Chebu.“