Terezka Hojdekrová (18) se sice narodila bez pravé ruky, ale rozhodně se tím nehodlá nechat omezovat. Studuje sportovní gymnázium a závodí na koni v parkuru. Ačkoliv protézu vždy odmítala, protože svůj handicap nepovažovala nikdy za problém, na prahu dospělosti svůj postoj přehodnotila. Umělá ruka jí totiž pomůže dál rozvíjet sportovní talent. Proto se společně s maminkou obrátila na Konto Bariéry.
Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš
Maminka Eva Šebestová je na svou dceru právem hrdá a vzpomíná na moment, kdy se dozvěděla, že její první potomek přijde na svět s určitým omezením. „Na ultrazvucích pan doktor nic neviděl. A tak jsme se novinu, že se nám narodila holčička s nevyvinutou pravou rukou, kde nemá dlaň ani zápěstí s prsty, dozvěděli až na sále. Následoval převoz na JIP, protože se báli, zda jí nechybí i nějaký orgán. Genetické testy byly naštěstí v pořádku. Jen měla smůlu a při vývoji se jí ručička zamotala do vazů v děloze, takže se přestala vyvíjet.“
Bez ruky, ale bez problému
Začali cvičit Vojtovu metodu a učili se ze dne na den, co jde a co ne. Paní Šebestová přečetla spousty knih a materiálů, mluvila s doktory a nespala z toho, jak Terezka poleze, jak bude jíst… „Pak mi jedna chytrá paní doktorka řekla, že Terezka neví, že jí něco chybí, a poradí si. Že ta chybějící ruka je problém spíš jen v mojí hlavě. Tak jsme se zastavili a jen zírali, jak se místo lezení postavila a šla, oloupala si mandarinku, vystříhala obrázek nebo zavázala jednomu ze dvou mladších bratrů tkaničku…“ vzpomíná.
O tom, jak Terezka odmalička brala vše jako normální věc, vypovídá historka z dětství. Jednou jí na návštěvě jeden chlapeček při prvním setkání řekl: „Víš, že nemáš ruku?“ Terezka se jen ušklíbla a odvětila, jestli je to opravdu to jediné, co ho na ní zajímá. Je nesporné, že totéž by mohla odpovědět i dnes, kdy už je z ní bystrá mladá žena s ujasněným pohledem na život, za kterou se jistě otočí nejeden mladík. Přesto je vidět, že chybějící část ruky spíš nenápadně zakrývá a při představování podá raději levou.
Sportovkyně bez důchodu
Své postižení vnímá spíš jen jako kosmetickou vadu. Nestojí o žádné úlevy a už vůbec nesnese lítost. Dokonce ji při dosažení plnoletosti ani nenapadlo, že by si mohla zažádat o invalidní důchod. Studuje sportovní gymnázium, sportuje i mimo něj, a především miluje koně, konkrétně parkur. Tomu věnuje většinu svého volného času a přivedla ji k němu maminka, která se této disciplíně sama věnovala.
Ačkoliv protézu nikdy nechtěla, právě parkur ji přiměl tento postoj přehodnotit. Je v něm totiž opravdu dobrá, pravidelně závodí a zjistila, že bez ruky pravděpodobně dosáhla možného výkonnostního stropu. Nová umělá ruka by jí umožnila posunout se dál. Kromě toho se začaly objevovat zdravotní problémy spojené s přetěžováním jedné poloviny těla. Právě proto se s maminkou rozhodla oslovit Konto Bariéry, aby mohla získat nákladnou a pro sport speciálně upravenou bionickou pomůcku.
„Koně jsou moje vášeň. Přiznávám, že se na ně soustředím víc než na studium, i když se školou se mi to docela daří skloubit, přestože trénuji šestkrát týdně dvě až tři hodiny. K tomu ještě chodím pravidelně do fitka s trenérem a o víkendech jezdívám během sezony na závody. Dělala jsem i sportovní gymnastiku, ale té jsem před nástupem na střední nechala,“ popisuje Tereza svůj činorodý život. Jejím snem je mít jednou vlastní statek, na kterém by se mohla své lásce věnovat. Zároveň by ráda vystudovala psychologii na vysoké škole. Zajímalo by ji především odvětví sportovní psychologie. Jednou by se tak mohla živit jako mentální kouč.
Koně pod sedlem i kapotou
Vlastního koně momentálně nemá, i když v minulosti tomu tak bylo. Dojíždí proto do stáje nedaleko Vimperka, kde žije. „Mám tam skvělé podmínky. Všichni jsou na mě moc hodní, což platí i ve škole. Když se spolužáci dozvěděli, že budu mít novou ruku, zajímají se o to možná víc než já,“ směje se sympatická Tereza, která nedávno udělala řidičák, takže už umí krotit i koně pod kapotou. Největší obavy prý měla z toho, aby jí nepřikázali mít auto nějak upravené. To se nestalo a zkoušku složila s pochvalou.
Ačkoliv protézu nikdy nechtěla, právě parkur ji přiměl tento postoj přehodnotit. Je v něm totiž opravdu dobrá, pravidelně závodí a zjistila, že bez ruky pravděpodobně dosáhla možného výkonnostního stropu.
Nechce, aby měla úlevy nebo aby byly její výkony hodnoceny shovívavou optikou. „Je mi nepříjemné, když například po soutěži dostanu zvláštní cenu. Chci si všechno poctivě odpracovat a zasloužit jako všichni ostatní. Proto se také snažím dělat a zvládat všechno jako ostatní. Včetně péče o koně, sedlání a podobně,“ říká Tereza odhodlaně.
Nezastavitelná
I přes svůj přístup k životu přiznává, že když byla poprvé u protetiků z firmy Otto Bock, kde se aktuálně pracuje na její speciální bionické protéze upravené pro jezdectví, rozplakala se. „Kluci, co tam dělají, jsou moc fajn, ale při prvním sezení to na mě bylo trochu moc hrrr. Přece jen je pro mě ta ruka citlivé téma,“ přiznává Tereza upřímně.
Novou pomůcku už viděla, teď má provizorně půjčenou jednu na vyzkoušení. Finální produkt by měl být odolný a přizpůsobený svému účelu. Nebude tedy úplně stejný jako tradiční bionické ruce. Například bude svírat pouze tři prsty, což na uzdu stačí.
„Jsme moc vděční Kontu Bariéry a všem lidem, kteří jeho prostřednictvím ruku pro Terezku podpoří,“ říká maminka Eva a na závěr dodává: „Vyrostla z ní k mé velké radosti sebevědomá, nezastavitelná a krásná holka se zdravým přístupem k životu. Ruka jí pomůže v rozletu a překonat v budoucnu jakoukoliv překážku v životě i v parkuru.