Když zbývá jen hlas

Dita Horochovská (34) má v důsledku nezhoubného nádoru na míše ochrnuté všechny končetiny. Ještě na střední škole se dostala k českému systému ovládání počítače hlasem, který se jako první naučila v praxi používat. Hned po studiích začala své znalosti předávat dalším lidem s postižením. Letos za svou práci obdržela Cenu Olgy Havlové.

Text: Radek Musílek
Foto: archiv Dity Horochovské                            

Věnujete se teď po obdržení ceny více výuce, nebo rozdávání rozhovorů?

Máte pravdu, že teď zažívám moc milé, ale náročné období. Překvapilo mě, jaký měla ta zpráva dosah, kde všude se objevila a kolik lidí mi gratulovalo. Práci se pochopitelně věnuji dál a věřím, že ocenění našemu spolku Silou hlasu pomůže. Vlastně už pomáhá, protože o něm teď slyší další a další lidé.

Tím určitě myslíte nejen potenciální uživatele, ale i sponzory a dárce, z nichž projekt žije.

Publicita je v tomto ohledu užitečná. Když jsme s Lukášem Srbou před lety Silou hlasu zakládali, rozhodli jsme se jít cestou nezávislého financování, abychom mohli zdarma poskytovat individuální kurzy na míru pro lidi, kterým skutečně pomůžeme. Na začátku mojí lektorské práce jsem pod jednou organizací zažila situace, kdy nás naplnění podmínek dotačního titulu z fondů Evropské unie tlačilo ke kvantitě. Tudíž jsme podle mého názoru investovali čas a energii, která ne vždy padala na úrodnou půdu. To se mi nelíbilo, takže i proto vzniklo Silou hlasu. Podíl na tom má také Konto Bariéry. Nejenže nám pomohlo s nákupem služebního automobilu, ale především nás paní ředitelka Božena Jirků kdysi inspirativně postrčila k založení vlastního spolku.

Kurzy ovládání počítače hlasem trvají několik měsíců. Každému zájemci se Dita věnuje individuálně.

Jak jste se k ovládání počítače hlasem dostala?

Studovala jsem střední podnikatelskou školu – ekonomické lyceum v Náchodě, když mě náš rodinný přítel a podporovatel Milan Boehm přivedl ke kontaktu na Technickou univerzitu Liberec. Profesor Jan Nouza tam se svým týmem vyvíjel počítačový program MyVoice, který byl původně určen k hlasovému ovládání strojů, ale upravil ho tak, aby mohl sloužit lidem v mojí situaci k ovládání počítače. Stala jsem se první uživatelkou a na základě svých zkušeností jsem se pak podílela na dalším vývoji. Také jsem se seznámila s programem MyDictate, který umožňuje zapisovat diktovanou češtinu po celých slovech. Díky tomu jsem mohla samostatněji pracovat na svých maturitních otázkách. Studium mě dost vyčerpalo, tak jsem si chtěla dát rok pauzu a pokračovat na vysoké škole v oboru psychologie. Jenže jsem záhy dostala nabídku, abych začala zmíněné programy ukazovat a učit další uživatele, jak s nimi pracovat. Psychologie tak byla odsunuta na neurčito, zato lektorská činnost, jak je vidět, se stala mým hlavním zájmem. Ačkoliv součástí práce s klienty je i psychologie. Dojížděla jsem s asistentkou dvakrát týdně do Prahy a cestovala na další místa. Před osmi lety jsem se do hlavního města nakonec přestěhovala.

V důsledku vaší diagnózy nemůžete hýbat ani jednou končetinou, je to situace, na kterou jste zvyklá od dětství?

Není, prošla jsem několika náhlými změnami svého zdravotního stavu. Narodila jsem se s nezhoubným nádorem v krční páteři, což se poprvé projevilo v šesti měsících. Ze dne na den mi přestala fungovat pravá ruka. V roce jsem prodělala operaci, při níž se podařilo část nádoru odstranit. Zvládla jsem pak chodit s oporou, zlepšila se mi levá ruka. Ve čtyřech letech ale přišly další komplikace, hodně času jsem trávila po nemocnicích. Ještě na základní škole jsem ale zvládala psát, sama se najíst a podobně. V patnácti se mi najednou začal hůř ovládat elektrický vozík. Joystickem mi nešlo zatáčet doleva. Chvíli jsem to tajila, ovšem dlouho to nešlo. Následovala další operace a měsíc na ARO kvůli pooperačním komplikacím. Není úplně jasné, co a proč se stalo, každopádně jsem přišla bohužel i o hybnost levé ruky. Od té doby jsem zcela závislá na pomoci druhých lidí. Právě proto je pro mě Síla hlasu tak důležitá. V počítačovém světě zažívám díky internetu a programům MyVoice a MyDictate největší svobodu, kde mohu sama něco dělat. Mohu někomu koupit dárek jako překvapení, vyřídit si soukromé záležitosti nebo úřady. Hodnotu takových možností plně docení jen člověk, který ví, co je to být 24 hodin denně 7 dní v týdnu odkázaný na něčí asistenci. V tom vidím největší přínos svojí práce! Nehledě na to, že i těm pečujícím přinášíme trochu ulehčení.

V počítačovém světě zažívám díky internetu a programům MyVoice a MyDictate největší svobodu, kde mohu sama něco dělat. Mohu někomu koupit dárek jako překvapení, vyřídit si soukromé záležitosti nebo úřady.

Technika jde nezadržitelně dál. Připravujete něco do budoucna?

Už tři roky spolupracujeme se dvěma odborníky z firmy inovura s.r.o. Rozvíjíme s nimi možnosti ovládání domácnosti za pomoci MyVoice. V Praze připravujeme ukázkový byt, který máme v pronájmu od magistrátu. Hlasem v něm dokážete ovládat světlo, rolety, dveře, okna, televizi, chytré zásuvky, topení a robotický vysavač. Plánujeme i polohovací postel. Inspirací jsou moje vlastní potřeby. Přenesla jsem tam také techniku z mojí vlastní domácnosti. Časem se tam sama nastěhuji, můj stávající byt by byl jako ukázkový příliš malý. Tady bude dost místa a zájemci o trénink tam budou mít možnost po domluvě i přespat.

Zkoušela jste i ovládání počítače očima?

Je to alternativa, kterou jsem vyzkoušela, ale je to dost náročné na oči i koncentraci. Hlasové ovládání je rychlejší a méně namáhavé. Znám lidi, kteří to kombinují. Píší hlasem a myš ovládají očima. Každému vyhovuje něco jiného. Pokud se ukáže, že naše metoda klientovi nevyhovuje, snažíme se ho nasměrovat jinam, kde by mu mohli pomoci. Třeba na družstvo Spektra.

S kolegou Lukášem Srbou

Jak vypadá váš kurz?

Klient se ozve, vyplní formulář a následuje setkání. Ideálně osobní. Předvedeme mu ukázku, on si to vyzkouší, a pokud má zájem, tak se dohodneme na pravidelné výuce podle možností nás i klienta. Pokud potřebuje, můžeme na dobu kurzu zapůjčit i notebook. Jedná se o individuální lekce v domácím prostředí klienta, za kterým jezdíme jedenkrát týdně na hodinu a půl až dvě hodiny. Nemá smysl dotyčného zahltit a unavit, protože potom už není práce efektivní. Něco děláme i on-line, máme klienty dokonce až na Slovensku. Stanovili jsme si s kolegou Lukášem limit, že za týden podnikneme maximálně dva výjezdy mimo Prahu, aby to nebylo nad naše síly. Musíme do toho ještě pracovat na administrativě, komunikaci s donátory a tak dále. Nejtěžší však je utnout vztahy s klienty po ukončení kurzu, který trvá dva až tři měsíce. Často pracujeme s lidmi v sociální izolaci, naše návštěvy jsou pro ně do jisté míry společenskou událostí. Někteří se kontakt s námi snaží různě natahovat. Je to pochopitelné, avšak pro nás neudržitelné.

Programy jim pak zůstanou?

Coby jediní distributoři pro Českou republiku jim je prodáme. Technická univerzita v Liberci původně uvažovala o tom, že by šlo o software zdarma, ale myslíme si, že platba funguje jako filtr, kterým projdou jen ti skutečně motivovaní. Po absolvování kurzu si mohou zažádat o příspěvek na pomůcku, pod který MyVoice a MyDictate spadají. Bohužel to zatím ještě neplatí pro prvky k ovládání domácnosti.

Kdo jsou nejčastější klienti Silou hlasu?

Hodně jsou to lidé po úrazu a s roztroušenou sklerózou. Také s různými dystrofiemi. Často jde bohužel i o progresivní diagnózy.

Často pracujeme s lidmi v sociální izolaci, naše návštěvy jsou pro ně do jisté míry společenskou událostí. Někteří se kontakt s námi snaží různě natahovat. Je to pochopitelné, avšak pro nás neudržitelné.

Někteří klienti mohou mít problémy s mluvou, jak to řešíte?

Umíme modifikovat povely, takže když nejde vyslovit nějaké tradiční slovo, naprogramujeme tam jiné, které klientovi jde. Když si bude pamatovat, že místo „otevřít“ má říct třeba „pes“, počítači je to jedno, bude tomu po naší úpravě rozumět.

Musíte zájemce o kurz aktivně hledat a oslovovat?

První rok tomu tak bylo. Našli jsme tehdy prvních šest zájemců. Hlavně přes různé pacientské organizace a neziskovky. Hodně nám pomohlo Centrum Paraple, to nám otevřelo dveře u klientů i sponzorů. Poslední tři roky už se naše jméno šíří samo, natož teď po tomto mediálním zájmu.

Uživí vás tato práce?

Kolegu Lukáše Srbu ano, za což jsem ráda. Zajišťuje technickou stránku a spoustu dalších věcí, pomáhá i mně samotné. Když jsme se v roce 2014 setkali, hned jsme si lidsky i pracovně velmi sedli a těší mě, že spolu Silou hlasu děláme. Já především učím. Mě projekt sám o sobě úplně neuživí, takže mám proto ještě jednu práci.

Ovládat počítač nebo i domácnost hlasem je pro lidi zejména s těžším postižením jedna z mála šancí na samostatnost.

Tím se dostáváme zpět k donátorům. Je těžké je hledat? 

To rozhodně je, ale jde nám to. Po absolvování kurzu prosíme klienty o to, aby pak sami napsali svůj příběh, se kterým můžeme oslovovat dárce a sponzory. Adresná pomoc s příběhem má větší šanci na úspěch.

Utkvěl vám výrazně nějaký?

Těch silných příběhů je spousta. Ale takhle hned se mi vybavují dvě vzpomínky, každá z jiného pólu. Začnu tím negativním – když nám po vcelku náročném kurzu na závěr klientka ve dveřích sdělila, že to stejně používat nebude. Ale pochopitelně raději si vybavuji pozitivní zážitky. Jako byla třeba spolupráce s hercem Alfredem Strejčkem, který ochrnul v důsledku vzácného onemocnění. Je to úžasný člověk, skromný a pokorný. Hned se ptal, co je dlužen. Naprosto vzorový klient, borec, který se strašně snažil, dělal obrovské pokroky, a to prý do té doby vůbec neuměl s počítačem! Nakonec hlasem napsal knihu, jezdí za ním televize, dělají s ním dabing. Dostal se zpět do života. Takoví lidé nám dělají radost a nabíjejí nás energií.