Se zakladatelem a ředitelem Člověka v tísni o začátcích českého neziskového sektoru, spolupráci se státem a naději pro budoucnost. 

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Člověk v tísni je výraznou organizací českého neziskového sektoru. Uplynulých třicet let spoluvytvářel odvětví, které tu nemělo tradici. Jak na počátky vzpomínáte?

Bylo to velké dobrodružství začínat na koleně v pár lidech, bez struktury, jen s energií a nadšením, což bylo asi velmi podobné jako v Kontu Bariéry. Reagovali jsme prostě na něco, co jsme doma i venku vnímali jako problém. S týmem jsme si vždy řekli, jestli s tím můžeme něco udělat. Když odpověď zněla, že můžeme, tak je jasné, že musíme!

Prvních deset let bylo hodně živelných na bázi kamarádství. Další dekáda byla o profesionalizaci a budování struktur. Teď bych řekl, že jde hlavně o přesnost a korporátnost. Největší výzvou zůstává, aby stále rostla profesionalita, ale nezmizel svobodný aktivní duch a přátelské atmosféra.

Změnila se nějak motivace vašich dnešních zaměstnanců?

Máme spoustu nových zaměstnanců, ale jejich motivace je po celou dobu v podstatě stejná či podobná. Jde stále o podobný typ lidí, kteří mají odněkud vypěstované silnější sociální cítění. Každý má možná jiný instinkt, ale hodnoty jsou podobné.

Co se změnilo, tak je vnímání světa. Začínali jsme v postsovětském prostředí, kde spolu se svobodou explodovaly potlačované konflikty uvnitř společnosti. Nebyl internet, bylo drahé a náročnější někam cestovat. Současné generaci je tak někdy bližší problematika v daleko odlehlejších místech, jako je třeba Afrika.

Často jde o náročnou práci, mění se váš tým hodně?

Naši práci dělají srdcaři a to nasazení jim bere dost sil. Tady v České republice je poměrně velká fluktuace lidí v sociálních službách. Naší cílovou skupinou jsou sociálně vyloučení, což je těžká práce, u které je náročné vidět pozitivní výsledky, a navíc to děláte za málo peněz.

Někdy přijímáme lidi vědomě jen na dva až tři roky. Jde především o cizince, které nasazujeme do rozvojových projektů v zahraničí. Jinak střední a vyšší management je velmi stabilní, v průměru ho tvoří lidé, kteří jsou u nás deset let. Celkově pro Člověka v tísni pracuje přibližně dva tisíce lidí a složení týmu reaguje na aktuální potřeby, které se mění doma i ve světě.

Máme spoustu nových zaměstnanců, ale jejich motivace je po celou dobu v podstatě stejná. Jde stále o podobný typ lidí, kteří mají odněkud vypěstované silnější sociální cítění. Každý má jiný instinkt, ale hodnoty jsou podobné.

Jaké byly vaše začátky?

Mě osobně tehdy nová doba uchvátila a odtáhla od studia přírodovědy, protože jsem byl lajdák. Strhly mě jiné aktivity a zároveň mi hrdost nedovolovala odevzdat diplomovou práci, která by jen tak nějak prošla. Chtěl jsem jako skaut nebo londonovský hrdina stát na správné straně a asi to mne vedlo k prvním humanitárním akcím. Cestoval jsem do různých míst SSSR, takže když se roku 1988 odehrálo zemětřesení v Arménii a viděl jsem, že náš stát nijak systematicky nezareagoval, přišlo mi přirozené se do toho s partou přátel pustit.

Reagoval jste na základě pasivity státu. Není to vlastně tak, že státu vyhovuje, že se o něco nemusí starat a udělají to za něj neziskovky, které si na to ještě seženou peníze od lidí a firem?

Lidé si vždy pomáhali, vždyť je to i v pohádkách, od dětství jsme k tomu vychováváni. Altruismus je přirozená součást společnosti. Neziskový sektor je jednou z forem kvalifikované služby, kterou ale poskytuje i stát. Jde o kombinaci a kooperaci, obě složky přinášejí něco důležitého, jen s jiným druhem energie. Jde o to, aby vlády rozuměly rozdělení rolí, aby to jako celek bylo funkční.

Řadu lidí překvapí, když uvedu, že ve Velké Británii pracuje v nezisku více lidí než v bankovnictví. Myslím, že náš sektor se také vyvinul – tak jako vše ostatní ve společnosti. Je pestrý, jsou v něm zastoupeny všechny obory snad jen s výjimkou autobazarů. Najdou se zde velmi výkonné a efektivní organizace, ale občas i nešikové a nešťastníci a samozřejmě není zcela imunní ani proti podvodům, byť v celku bych řekl, že jej tvoří sociálně a hodnotově orientovaní nesobečtí lidé s dobrým srdcem.

Není to tak dávno, co se na hlavu neziskových organizací začala snášet palba kritiky. Jak jste to vnímal?

V neziskovkách se pracuje relativně hodně, ovšem často za poloviční platy, přitom ta práce přináší dobrou energii pro celou společnost. Když se objevila vlna kritiky neziskového sektoru, kde padala slova o vyžírkách, trápilo to hlavně mladé kolegy. Vysvětloval jsem jim, že je to normální a jde jen o asi deset až patnáct procent uživatelů sociálních sítí, jejichž slovníček podporuje část extrémních či společensky vysloveně zlých politiků.

Části obyvatel se nežije dobře. Například jakousi exekuční úzkost pociťují možná až dva miliony lidí v rodinách, kde nějaká exekuce je či může být. Někteří politici, bohužel včetně prezidenta, v nich pak přiživují svojí rétorikou pocit, že „pražská kavárna“ propojená s neziskem se má naopak dobře, a je tedy viníkem… Přitom viníkem je nepochybně stát, který celý sektor půjček a vymáhání téměř nereguloval, než se do tématu pustily neziskovky.

Existuje část politiků, kteří nás vnímají jako silné politické odpůrce. Hlavně ti, kteří rádi staví na provokacích, mobilizačních heslech a vymezování se vůči komukoliv. U kousku populace to rezonuje, ale jasným důkazem, že celkově nám lidé důvěřují, je trvalý růst počtu individuálních dárců. Beru to jako takový ideový souboj – jsme protipól temné mobilizace postavené na strachu. Je dobré si uvědomit, že na takové věci často slyší lidé ve vypjaté životní situaci. Když mi bylo 25, taky jsem byl schopen vypustit z pusy blbost typu: každý si přece za svůj život může sám. Práce mě naučila, že všichni rozhodně nemáme stejné šance. A vyspělost společnosti spočívá v tomto uvědomění a pomoci slabším, v narovnávání nerovností, v sociální kohezi, nikoli stratifikaci.

V neziskovkách se pracuje relativně hodně, ovšem často za poloviční platy. Přitom ta práce přináší dobrou energii pro celou společnost. Když se objevila vlna kritiky neziskového sektoru, kde padala slova o vyžírkách, trápilo to hlavně mladé kolegy.

Vyspíváme?

Ano. Včetně business sféry. Stále víc a víc slyší na různé výzvy ke spolupráci, roste chuť a množství společensky odpovědných aktivit. Před deseti lety bylo nemyslitelné, aby někdo z korporátního prostředí podporoval těžká nepopulární témata, jako jsou drogově závislí, sociální vyloučení, restart lidí po výkonu trestu. CSR už není jen „corporate social marketing“, ale stále častěji skutečně corporate social responsibility (společenská odpovědnost firem – pozn. redakce), tedy odpovědnost. Za společnost, za budoucnost. To mne moc těší a naplňuje nadějí. Kvalita života není v bohatství.

Třicet let není krátká doba, nepociťujete únavu nebo vyhoření?

Kdysi jsem měl krizi a dal jsem si dva roky pauzu, během které jsem pracoval mimo jiné pro Václava Havla. Před pár lety jsem měl znovu takové slabší období. Souviselo to s přechodem organizace na korporátní styl práce a podvědomě se mi do toho asi moc nechtělo. Ujel mi vlak, řešil jsem složité osobní období a nevěnoval se Člověku v tísni tak, jak bylo potřeba, ale to se čas od času stává, že člověk není perfektní.

Teď jsem spokojený, moje práce přináší pořád nové výzvy, což je inspirující. A pokud jde o další působení, znám ze zahraničí na podobných pozicích lidi, kterým je klidně 65 let. Ale o případné nástupce nemusím mít obavy. V Člověku v tísni vyrostla velmi schopná nová generace, ve které jsou potenciální lídři o deset i dvacet let mladší, než jsem já.

Šimon Pánek (*1967)

Spoluzakladatel a výkonným ředitel humanitární organizace Člověk v tísni, jedna z nejvýraznějších postav neziskového sektoru uplynulých 30 let. Coby studentský aktivista byl během sametové revoluce v roce 1989 jedním ze studentských vůdců stávky proti komunistickému režimu, člen Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol. Byl členem Občanského fóra.

Již v roce 1988 se stal organizátorem humanitární pomoci obětem zemětřesení v Arménii, když společně s Jaromírem Štětinou vyhlásili neoficiální materiální sbírku. Studoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor biologie, studium nedokončil.

Působil jako zahraniční specialista pro oblast Balkánu a lidských práv v prezidentské administrativě Václava Havla. Rezignoval na členství ve Federálním shromáždění Československé republiky, kam ho ve volbách 1990 vynesly preferenční hlasy.

V letech 1992–1997 byl členem týmu agentury Epicentrum přinášející zpravodajství z krizových oblastí světa. Působil v Kanceláři prezidenta republiky a současně se věnoval filmové produkci. Prezident Václav Havel ho v roce 2002 vyznamenal medailí Za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných. O rok později získal cenu Evropan roku.

Mezi lety 2004 a 2010 byl předsedou české nevládní rozvojové organizace FoRs. Roku 2010 mu občanské sdružení Post Bellum udělilo Cenu Paměti národa. Od roku 2011 do roku 2013 působil také jako předseda dozorčí rady Aliance 2015, evropské sítě nevládních organizací. Od roku 2015 je předseda správní rady PCSC, organizace, která pomáhá občanské společnosti v zemích bývalého SSSR.

Je otcem dvou dcer, ve střídavé péči má i syna. Žije s partnerkou v Praze.