V divadle Vzlet měla už v loňském prosinci premiéru neobyčejná inscenace s názvem Příchozí. Vznikla v rámci projektu divadla Vzlet a Asistence, o. p. s, Pátý stupeň, který po celý rok 2023 umožnil pěti lidem s těžkým fyzickým handicapem mít po ruce osobního asistenta prakticky 24 hodin denně. Ve hře tak všichni tito vozíčkáři společně s dvěma profesionálními herci nastiňují divákům, jaké to je, když člověk k žití svého všedního života potřebuje vždy ještě jedno o něco lépe funkční tělo.

Text: Hana Chuffartová
Foto: Oskar Helzel

Divadelní představení Příchozí bylo vytvořeno v rámci dlouhodobého uměleckého projektu Území nikoho a ten zaštiťuje kulturní prostor Vzlet (dříve by byl nazýván „kulturákem“, dnes má na webových stránkách poetický název kulturní křižovatka Vršovic). A jde zde o víc než „jen“ o divadlo. Kurátoři projektu (jeden z nich, Petr Prokop, je mimo jiné programový ředitel Vzletu) si dali za cíl zmapovat komunity v naší společnosti, které jsou přehlížené a opomíjené. Proto oslovili studenty a absolventy katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a nabídli jim, aby k tomuto tématu přistoupili zcela tvůrčím způsobem. Vedle představení Příchozí vznikla další tři představení.

Akce Pátý stupeň

Jak už bylo řečeno, představení Příchozí je výsledkem projektu, který má svůj cíl také mimoumělecký – ukázat na potřebu zavedení pátého stupně příspěvku pro lidi s postižením, kteří s dosavadní pomocí od státu nedosáhnou na zaplacení potřebné asistence. Přesto je toto sdělení „za“ příběhem. Inscenace je postavena na obrazech, které mají divákům představit běžné aktivity v životě lidí s postižením, ať se jedná o procházku v parku, návštěvu restaurace nebo rande – a k tomu všemu potřebují pomoc dalšího člověka. Každý výsek ze života nebo scénka má vtipný podtext a trvá dostatečně dlouho, aby se divák mohl vžít do dané situace a do osob, které se v nich nacházejí.

Autorky představení Alžběta Nováková a Eliška Říhová divákům připravily několik nečekaných, vtipných či působivých momentů – hned první scéna je vizuálně i zvukově efektní, nebudeme více prozrazovat divákům, kteří by se chtěli vydat na Příchozí v budoucnu. Vtip, nebo lépe nadhled, s jakým se různé situace divákovi představí, jsou zásadní. Druhou silnou stránkou je práce se symboly, mnoho věcí je pouze naznačeno, ať se divák dovtípí sám. Kostýmy Matildy Tlolkové a masky Berty Doubkové svou symbolikou vše doplňují.

Na představení se přišlo podívat také obecenstvo z řad majitelů vozíků elektrických či mechanických – prostor Vzletu má samozřejmě bezbariérový přístup do budovy i sálu. Bylo by určitě zajímavé zeptat se těchto „zaujatých“ diváků, jak je osobně ztvárnění života člověka na vozíku oslovilo – jak vnímají, když jsou odkázáni na druhé, ale pomoc nepřichází, jestli také cítí bezmoc a zlost, jak vnímají nechtěnou pozornost, jak si poradí v situaci, když chtějí například druhého obejmout, ale není to možné, protože ten druhý je také odkázán na pomoc asistenta. I takové situace v Příchozím jsou přítomny, ztvárněny s vtipem a citem. 

Další velikou výhodou představení je, že se odehrává beze slov. Obsahuje mnoho již zmíněných symbolů a také znázorněné situace, výrazy tváří, gesta, hra těla (a elektrických vozíků) mohou oslovit každého. Tím, že se Příchozí neomezuje jen na českého diváka a je univerzální, je otevřené komukoliv a nic nebrání tomu, aby se o něm dozvěděl svět. Tvůrci také kromě hudby (kterou měl na starost Matěj Šíma) maximálně využili různých zvuků (jak reprodukovaných, tak živých) – ty s vtipem dokreslují, co se děje na jevišti.

Proč právě Příchozí? 

Symbolický je také název. Příchozí je pouze ten, který pěšky přichází (na pomoc)? Anebo může přijít (na návštěvu, rande, do restaurace) i ten, který k pohybu potřebuje kola? Či snad se to netýká pouze osob, na vozíku či bez něj, ale je název myšlen ve smyslu sdělení a cíle, kterého chtěli autoři projektu dosáhnout – příchozí pomoc v podobě pátého stupně asistence, kterého ještě nebylo dosaženo, ale doufáme v jeho brzký příchod? Rozhodně se hned nabízí efektní překlad názvu do angličtiny, Incoming, který nabízí ještě symboličtější význam. 

Scéna, kterou měly na starost Eliška Kociánová a Berta Doubková, byla využita vynalézavě. Na pódiu, které výškově neoddělovalo herce od první řady diváků, se tančí, běhá, hraje se boccia, vaří, stoluje, miluje, jezdí a existuje. 

Všichni herci, jak z řady vozíčkářů, tak profesionálních herců, ve velké míře dokázali téměř nemožné – předat zkušenost, kterou většinový divák nemá. Hráli sami sebe a dokázali to s nadsázkou a humorem. Přejeme jim i celému tvůrčímu týmu, aby představení mohlo dál existovat a v budoucnu bavit další diváky nebo třeba bourat jejich předsudky. 

Hráli: Antonie Rašilovová, Štěpán Lustyk, Lenka Dvořáková, Kateřina Cuřínová, Michal Greško, Michal Novotný, Kristýna Kolenčíková, Alžběta Nováková, Berta Doubková, Kamila Selementová