Možná, že vůbec netušíte, že bezmála třítisícové město Úštěk leží v okrese Litoměřice, ale velmi pravděpodobně jste viděli jeho historickou část v některém z filmů. Část děje do zdejších kulis totiž zasadili mimo jiné tvůrci snímků Kolja, Rebelové nebo Králíček Jojo. Oč je Úštěk fotogeničtější, o to svízelnější je zde život na vozíku. Své o tom ví vozíčkář Jakub Froněk, který má přesto svoji domovinu velmi rád.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Do Úštěku se Jakub (37) vrátil v roce 2012 po patnácti letech studií v Praze. Nějaký čas žil s přítelkyní na sídlišti, po rozchodu by ale sám neutáhl náklady. „Dva roky jsem pak pobýval u rodičů, kteří na můj návrat tlačili, ale byl jsem už příliš zvyklý bydlet sám, tak to nedělalo moc dobrotu,“ říká otevřeně muž s dětskou mozkovou obrnou. Získal však úštěcký byt 2 + k. k. v domě s pečovatelskou službou, jehož obyvatelé jsou jinak převážně senioři. Bydlení si pochvaluje, a to nejen proto, že mu podle dohody místní pracovnice přichází pomoct, ale také díky regulovanému nájmu. Jen ho mrzí, že ačkoliv má jako jediný v domě balkon, nedostane se na něj kvůli dvěma schodům.

Samostatný život

„Kromě zdejší paní pečovatelky Evičky si také platím asistenci na koupání, úklid i další věci, co jsou potřeba. Někdy si nechám přivézt jídlo z jídelny místního JZD, i s donáškou to vyjde na sto padesát pět korun. Jindy si vařím sám. Občas mi také pomůže kamarádka, která mě například odveze autem k lékaři do Litoměřic,“ popisuje Jakub svoje samostatné fungování, které se zkomplikovalo po zhoršení zdravotního stavu. Doma se pohybuje na mechanickém vozíku, ale ven vyráží na vozíku elektrickém. Díky němu zvládá i prudký chodník před hlavním vchodem do domu, jinak by musel jezdit zadním. Motorový pohon je ale nepostradatelný i pro další pohyb po městě, jehož reliéf je kopcovitý, navíc v kombinaci s historickou dlažbou v centru a celkově nepříliš kvalitními chodníky.

V Úštěku se mu bohužel dosud nepodařilo najít práci, což ho trápí a doufá, že se mu to už konečně podaří prolomit. Momentálně jen nárazově s něčím vypomůže kamarádům nebo sousedům. „Kromě střední školy jsem si udělal i kurz fotografické počítačové grafiky. Pak mi ale museli udělat močový vývod. Mám tak komplikovanější život, musím dodržovat určitý režim, navíc potřebuji pravidelná ošetření a cizí pomoc. S prací to tu není jednoduché pro nikoho, prakticky všichni dojíždějí do Litoměřic nebo do České Lípy. Také já bych se tu nerad zahrabal. Býval jsem zvyklý cestovat i sám vlakem, hrál jsem bocciu a celkově byl o dost aktivnější. Chci se k tomu vrátit. Uvažuji také o pořízení 3D tiskárny. Tady je krásně, město má poklidné kouzlo, ale dohromady nic tu není a nic se neděje, tak se musím snažit sám,“ konstatuje Jakub, který mě s nadšením přijal a provedl městem.

Známá postava

Naše první zastávka je v nedalekém velkém obchodě, který provozuje společně s přilehlým hotelem pan Honza, alespoň tak Jakub říká obchodníkovi z Vietnamu, s nímž kamarádsky prohodí pár slov. Nájezd je vzorně bezbariérový, na čemž si prý provozovatel při rekonstrukci dal záležet. Škoda, že stejné péče se nedostává veškerému povrchu města. Kvalitní části jsou střídány horšími, až neschůdnými, jak jsme se o něco později poněkud dramaticky přesvědčili.

Pozdravy a krátké povídání nás v průběhu procházky čekaly několikrát. Jakub je ve městě evidentně známá osoba a baví ho se s lidmi vídat. Lepší je to pochopitelně v letním období, kdy se víc žije venku. „V sezoně to hezky žije u místního rybníka Chmelaře, kde je kemp s chatkami i bezbariérovým WC. Teď je ale zavřeno, a navíc vypustili vodu kvůli výlovu,“ vypráví Jakub s nostalgií po teplém počasí.

Schody, dlažba, kopce…

Pokračujeme do historického jádra. Cesta vede ulicí Polské lidové armády do prudkého kopce s dlážděním, toho dne ke všemu mokrým. Nechávám se táhnout za elektrickým vozíkem a mám jisté obavy ze sjezdu při návratu. Vjíždíme na Mírové náměstí, které je skutečně pro filmování jako dělané. O poznání méně už pro život na vozíku. Vedle dlažby jsou problém schody a schůdky prakticky do všech obchodů a provozoven. „Nedostanu se tu prakticky nikam, ani k doktorovi. Ten je ochotný přijít nebo poslat sestřičku do bytu, když se děje něco vážného. Stejně tak si člověk musí domluvit prakticky všechny ostatní služby. Alespoň že pošta je přístupná a holiče mám v domě,“ líčí Jakub vcelku smířeným tónem.

Na několik minut se zastavujeme u lékárny, která má zvonek označený symbolem vozíčkáře, ale ani ho není nutné použít. Milá paní lékárnice má výhled ven, takže sama přichází. S Jakubem se dobře znají, patří k pravidelným zákazníkům.

Jakub zaujatě vypráví o Pikartské věži, bývalé židovské škole, Muzeu čertů a dalších místech. Prakticky všude s dovětkem, že tam se nedostaneme, snad až na pár restaurací. Úštěk je v případě vozíčkáře zkrátka pastva pro oči, ale jen zvenčí. Hezky a bezbariérově prý však byla rekonstruována zdejší základní škola, snaží se najít alespoň nějaké pozitivum. A velké naděje vkládá do nového starosty, kterého chtěl k naší procházce přizvat, ale z časových důvodů se to nakonec nepodařilo. Přes všechna úskalí je poznat, jak to tu má Jakub rád.

Nepoužitelná dráha

Ve svých úvahách o cestách mimo město několikrát zmínil železnici, a to i přesto, že jsou zde k vidění nízkopodlažní autobusy. Jakubovi však prý nevyhovuje, kudy a kam vedou jednotlivé spoje. Zajímalo mě tak místní nádraží. Navíc to znamenalo jít jinou cestou než z riskantního dlážděného kopce. To jsem netušil, že druhou cestou potkáme na asfaltovém chodníku takové snížení, že Jakubův těžký elektrický vozík se na okamžik postaví na přední kola a jen těsně unikne pádu! Nakonec jsme se rozhodli pro jízdu po silnici, což sice při cestě k nádraží znamenalo překonat frekventovanou komunikaci I/15, ale pořád se to jevilo jako menší riziko.

Železniční nádraží se však ukázalo jako naprosto nepoužitelné. Necháme-li stranou, že všechno zde doslova volá po rekonstrukci, největší problém jsou nástupiště. Jejich stáří je minimálně padesát let a o bezbariérových normách nemohla ani slyšet. Vlastně mohou být výzvou i pro chodící cestující. Kladné body by mu možná udělili milovníci romanticky zanedbaných technických památek. Jakubovy kýžené cesty do světa budou tedy muset začít na jiné startovací čáře.