Lucie Podermanská byla jako zdravotní sestra zvyklá starat se o ostatní, teď ale sama potřebuje pomoc. Trpí autoagresivním onemocněním, které napadá nervovou soustavu podobně jako roztroušená skleróza. Obvyklá léčba ovšem nezabírá a šestatřicetileté mamince dvou malých holčiček pomalu ochrnuje tělo.
Text: Lucie Nekvasilová
Foto: autorka a archiv Lucie Podermanské
„Mami, už nemůžu,“ hlásí Lucii vážně dcera Terezka, zatímco společně cvičí na zapůjčeném zdravotním rotopedu – motomedu. Mladá žena se začne smát. „Vždyť já šlapu,“ odvětí dvouapůlleté dcerce, která jí sedí na klíně. Rodičovství mělo být nejšťastnějším obdobím v Luciině životě. Jenže už v těhotenství se něco v jejím těle pokazilo. Začalo to nenápadným mravenčením, teď už se Lucie skoro nepostaví na nohy. „Moje prognóza je taková, že nechci zůstat na vozíku,“ říká odhodlaně, ale do očí se jí derou slzy. Lékaři si totiž s jejím případem nevědí příliš rady. Pomoct Lucii v boji se zákeřnou nemocí teď ale můžeme všichni – příspěvkem do společné sbírky Konta Bariéry a portálu Seznam.cz.
Začalo to mravenčením
Drobná Lucie Podermanská nikdy neměla žádné zdravotní problémy. Jako zdravotní sestra byla zvyklá být neustále v pohybu. Na interně v Třinci, z jehož blízkosti pochází, sloužila o svátcích i nočních, dotáhla to až na zástupkyni staniční sestry. Později se přestěhovala za prací do Prahy, kde už žila její sestra. A kromě práce v soukromé ambulanci tady našla i lásku. S přítelem Davidem spolu začali žít v rodinném domku ve středočeských Psárech. A v roce 2019 se jim narodila dvojčata, Terezka a Barborka. Jenže právě příchod holčiček život mladého páru změnil jinak, než oba čekali. „Ve třetím trimestru jsem začala pociťovat mravenčení prstů u nohou. Ale řekla jsem si, že nebudu plašit,“ vypráví Lucie. Byla v té době na rizikovém těhotenství, musela dodržovat klid na lůžku a říkala si, že miminka nejspíš jen někde tlačí na některý nerv.
Ve skutečnosti šlo o první příznaky rozjíždějící se nemoci. Dvojčátka se narodila císařským řezem v porodnici v pražském Podolí a měla se čile k světu. Ne tak už ale Lucie. „Druhý den po císaři jsem měla vstát a začala jsem pajdat na pravou nohu.“ Lékaři problém nejprve přičítali epidurální anestezii, kterou Lucie při porodu dostala. Jenže „pajdání“ do slibovaných dvou týdnů nezmizelo, naopak, mravenčení začalo postupovat výš, až do kolen. V tu chvíli už Lucie na nic nečekala a vypravila se za neuroložkou, která ji ještě týž den poslala na magnetickou rezonanci. „A tam mi rentgenolog řekl, že to vypadá na roztroušenou sklerózu. Byla jsem úplně opařená, vůbec jsem to nechápala,“ vzpomíná Lucie.
Doufat v lepší zprávy
S vyslovením zákeřné diagnózy se daly věci rychle do pohybu. Jenže obvyklá léčba Lucii nezabírala, její stav byl pořád stejný. Nepomohla hospitalizace na jednotce intenzivní péče Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ani biologická léčba – po ní se naopak mladá žena ještě zhoršila. „V červnu jsem porodila a v září už jsem byla o francouzských holích a nebyla schopná ničeho,“ vypráví Lucie. „Holky jsem držela vestoje v náručí naposled, když jim byly dva měsíce. Pak už mi je vždycky dávali jen do sedu.“ Vozíku se mladá žena dlouho bránila. Když jí ho lékařka v létě loňského roku při akutním záchvatu nemoci předepsala, dala ho doma na půdu. V listopadu už jí ale nezbylo než si na něj sednout. „Jednoho dne jsem vstala, chtěla udělat krok a už to nešlo. Stála jsem, držela se zdi a volala na přítele, ať mi ho rychle přinese.“
Holky jsem držela vestoje v náručí naposled, když jim byly dva měsíce. Pak už mi je vždycky dávali jen do sedu.
Proč se nemoc nedaří dostat pod kontrolu, je zatím pro lékaře záhadou. „Mám nějaké autoagresivní demyelinizační onemocnění, které napadá moje tělo, diagnóza ale stále není jasná,“ stýská si Lucie. Momentálně jí lékaři dávají cytostatika a ona věří, že budou fungovat. Jinou léčbu jí totiž zatím nejsou schopni nabídnout. „Doufala jsem v nějaké lepší zprávy, že se můj zdravotní stav zase zlepší, ať se nebojím, ale bohužel jsem nic takového už neslyšela. Najednou jsem se v tom strašně motala,“ říká.
Díky motomedu si Lucie zase stoupá na nohy
Dostat se z nejhoršího Lucii pomohla až možnost nastoupit na rehabilitace v pražském Motole. „Tam se mnou začali cvičit, měla jsem šanci vyzkoušet motomed a začala mít zase víru, že se s mým stavem dá ještě něco dělat. To mě nabilo optimismem,“ popisuje. Starší posilovací stroj si pak vypůjčila domů a začala na něm jezdit třikrát denně. „Ráno se pasivně projedu, rozpohybuji svaly a pak cvičím ještě alespoň dvakrát během dne. Obden jezdím se zátěží a posiluji,“ vypočítává. Motomed je teď její největší radost a zároveň i naděje. Od chvíle, co na něm trénuje nohy, dokáže už zase udělat pár kroků a třeba si sama dojít na záchod, aniž by k němu musela zajíždět vozíkem.
Má to ale háček – starší stroj má Lucie zapůjčený za několikatisícový měsíční poplatek a navíc jen do konce března. Moc by jí tedy pomohlo, kdyby si mohla pořídit motomed vlastní a modernější, na kterém by posilovala s nohama zároveň i ruce. „Já se prostě budu snažit tak, abych alespoň na zahradě chodila o hůlkách, když bude pěkně, nebo došla s dcerkami 150 metrů na hřiště,“ říká rozhodně Lucie. Zdravotní pomůcka za více než sto tisíc korun znamená ale pro mladou rodinu výdaj nad její možnosti. Proto se Lucie obrátila s žádostí o pomoc na Konto Bariéry.
Budu se snažit, abych alespoň na zahradě chodila o hůlkách, když bude pěkně, nebo došla s dcerkami 150 metrů na hřiště.
Motivaci bojovat s nemocí má Lucie Podermanská velikou. Ani ne za rok totiž čeká celou rodinu další zatěžkávací zkouška. Luciin přítel David, který je s dvojčaty na rodičovské dovolené a stará se o chod domácnosti, by se měl vrátit do práce. „Nevím, jestli si dokážu najít práci, při které bych mohl být doma, když to bude potřeba. Nebo jestli moji rodiče třeba půjdou do předčasného důchodu, abych já mohl jít pracovat,“ přemítá povoláním tiskař. „Moc by pomohlo, kdybychom věděli, že se nemoc někdy zastaví a v jakém stadiu. Ale my pořád nevíme,“ říká. Nad vodou ho ale drží optimismus nemocné Lucie. „Je pořád pozitivní a nevzdává se,“ obdivuje David svoji přítelkyni. Na léto společně plánují svatbu. Pomozme Lucii dojít k oltáři po svých.
AKTUALIZACE 18.3. 2022:
Peníze pro Lucii Podermanskou se vybraly během jediného dopoledne! Příběh maminky dvojčátek, která bojuje se zákeřnou nemocí, při níž jí ochrnuje tělo, vyvolal obrovskou vlnu solidarity. Lucie jen těžko hledá slova. Všem, kteří přispěli do společné sbírky Konta Bariéry a Seznam.cz, posílá velké poděkování: „Moc děkuji! Je to dojemné. Jsem šťastná za tak rychlou pomoc, nečekala jsem to a je to krása.“
Chcete-li podpořit další lidi s postižením, vyberte si konkrétní příběh na webu Konta Bariéry. Pomoci můžete i neadresně jednorázovým či pravidelným příspěvkem. Všechny informace najdete na www.kontobariery.cz.