Vystudoval herectví, v divadle také zůstává základ jeho činnosti, nejvíc zkušeností. Igor Orozovič má ale tolik talentů! Skládá nejen písničky, ale i scénickou muziku k divadelním inscenacím. Při první vlně koronaviru složil u klavíru jeden pěkný song, jako dík všem lékařům a sestřičkám. Z pozdějšího videoklipu se stala bomba.
Text: Michaela Zindelová
Foto: Martin Pekárek (Supraphon)
Když jsem se chlubila, že s vámi jdu na kafe, všichni hned věděli, co děláte. Na jednu hlavu toho stíháte strašně moc!
Jsem herec, ale ostatní věci mě baví, potřebuju si herectví něčím dalším doplňovat. Dlouho jsem tomu nepřikládal moc váhu, ale ono se to všechno začalo najednou v souvislostech propojovat. S každým novým projektem získávám nové zkušenosti. Ty aktivity přestávají mít dimenze koníčku.
Nejsem žádná celebrita, nehrnu se do komerčních věcí jen proto, abych byl vidět. Chci získávat zkušenosti. Ale zároveň myslet na to, že musím existovat i jako samostatná jednotka. Od doby, kdy jsem založil kapelu a dávám své věci na Instagram, dostávám jiné reakce než dřív. Dost možná, že se můj vztah k sociálním sítím změnil v naší nedávné covidové karanténě, ocitl jsem se na YouTube.
Neměl jste během covidu scénu, všechno plynulo jinak…
Dost jsem o tom přemýšlel. My herci jsme zvyklí při stálém angažmá a vlastně i na volné noze na „polštář“ divadla. Máte role, plat, PR, jistý obdiv diváků. Ale když to všechno není, stojíte před celým uměleckým světem sami a neviditelní. Ano, dá se čekat na diváky, říkat, že bez nich to nejde, a čekat na chalupě, až se divadlo otevře. Je to takové divadelnické konzervativní řešení a podle mě alibismus. Ale herec je tvůrce a má se „hecnout“! Dávám si sám úkoly, a protože zatím nemám rodinu, můžu svoje projekty trochu dotovat a plnit si sny nebo vize, na které později nebude čas a kapitál.
První covidovou zkušenost jsem bral jako možnost trochu si odpočinout, cítil jsem se dlouhodobě přetažený. Ale měl jsem pocit, že každý má dělat to, co umí nejlépe, a tím přispívat společnosti. Tak jsem mimo jiného dělal i písničky. Hippokratova armáda byla jednou z nich. Proces psaní je super, ale když to hodíte na internet, chybí tam jakýkoliv kontakt, ne aplaus, ale cosi jako sdílení. V téhle krizi se potvrdilo, že přes veškeré technologické a mobilní úchylky lidstva zůstáváme sociálními stvořeními. A pro mě je tvorba spojená se slovesem sdílet. Jinak je to mrtvá práce.
Hippokratova armáda se vydala také klikatou cestou sdílení…
Šlo o moji druhou nahrávku na YouTube v životě. Nejdřív to byla jen drobnost v záplavě dalších projektů. Napsal jsem to v únoru 2020, abych v záplavě fórků přinesl nějaké skutečné poděkování doktorům. A v další vlně jsem se pak sám sebe ptal, proč vymýšlet něco dalšího, když tuhle písničku objevilo jen pár lidí. Rozhodl jsem se, že udělám „Hippokrata“ ještě jednou, ale pořádně. Když jsem se ovšem rozhodl udělat z toho velikou záležitost s kvalitním obsazením, musel jsem se profesionálně postavit k uchopení hudby a videoklipu.
Král s černou korunou
Uchvátil naši zemi
A život zamkl v černé věži
Ach zachraň dceru mou
Tak těžko dýchá se mi
Krajinou poslové běží
Na realizaci klipu byla ale třeba finanční podpora.
Nevěděl jsem, jak na to. Obrátil jsem se na kamaráda Petra Neužila. Jeho Spolek pro srdeční rytmus nám pak pomohl i finančně, ale hlavně mě Petr navedl na Boženu Jirků a Konto Bariéry. Po telefonátu s paní Jirků se věci pohnuly rychle dopředu. Najednou jsem věděl, že za mnou někdo stojí, a to jsem potřeboval. Chtěl jsem původně vlastně jen příspěvek na hudební studio, tím bych získal odrazový můstek. Nakonec jsme měli i nějaké peníze na zaplacení muzikantů a Davida Hlaváče, který hudbu aranžoval. S ním jsme taky přišli na koncepci pánského duetu s Vladimírem Javorským.
Ve videoklipu se k vám připojilo několik desítek skutečných osobností české kultury. U každé z etap vzniku jste byl osobně?
Ano, začal jsem oslovováním herců, což zabralo hodně hodin telefonátů a esemeskování. Na každého jsme pak měli maximálně hodinku. Honza Chramosta, režisér videoklipu, má naštěstí rád všechno připravené, lokace, záběry. A díky jeho týmu a zázračné dochvilnosti herců jsme to zvládli za dva a půl dne. Všichni se účastnili zdarma, tak jsme se snažili jim aspoň dělat „hollywoodské podmínky“. I když se tam někteří jen mihli, Štefan Margita třeba má jen jednu frázi. V obsazení jsem záměrně nešel po komerci. Chtěl jsem mix různých lidí, ale hodnotný. Žádný prvoplán, ale hloubku a kvalitu a zároveň široký dopad. Myslím, že jsme dokázali, že se dá spojit komerce s uměním. Se štítem Konta Bariéry to šlo samozřejmě líp.
Trochu mi chybí pár slov o roli doktora ve videu…
Ten praktický lékař neměl být původně vůbec v oku kamery, neměl mít „tvář“. Až s režisérem jsme přišli na to, že by mělo jít o tajemného staršího muže – lékaře s noblesní vizáží, který na své cestě do další služby potkává náhodou herecké a pěvecké osobnosti, a pak se ukáže, že největší osobností je on sám. Chvíli jsme chtěli obsadit skutečného doktora, ale nakonec nám přišlo lepší obsadit herce. Karel Hábl nám přišel jako dokonalý doktor. Vybrali jsme pak do závěrečného titulku konkrétního doktora Libora Kvapila jako jeden příklad za všechny.
Autorská píseň k poctě lékařům získala jako klip neskutečně spontánní reakce. Jak jste se o nich dozvídal?
V posledních sezonách spolupracuji s vydavatelstvím Supraphon a také oni se podíleli na sdílení našeho videa. Pustili „armádu“ do světa na začátku letošního února – myslel jsem původně, že už pandemie odezní, ale opak byl pravdou. Právě proto šanson najednou zněl v rádiu, lidé si sami objevovali nahrávku na YouTube. Písnička vlastně vyšla v pravou chvíli, všechna média zaujala, líbila se. Reakce k nám přicházely po všech sociálních sítích, po mailu i osobně a telefonicky. Bylo to moc milé.
Vstaň bílý rytíři
A probuď bratry svoje
To není rozkaz ale prosba!
Dutý hrot namíříš
Do nerovného boje
Ve vzduchu víří obří mikrohrozba
Dary zaslané na transparentní účet Konta Bariéry dosáhly milionových sum!
Já jsem zpočátku nic nečekal, o to víc mě překvapil mediální i finanční ohlas nahrávky. Také okruh adresátů jsem řešil s paní Boženou. Vlastně jsem ani nevěděl, jak bych ty vybrané finance poslal adresně lékařům a sestrám.
Udělal jste velký pokrok na muzikantském poli…
Ty věci přicházejí samy a já jim neříkám ne! Sešlo se mi toho teď víc najednou. Mám nějaké muzikantské nabídky, dělám si písničky na tělo. Mezi divadlem se najdou volné cestičky a já se můžu pustit i do věcí, o kterých ani nevím, nakolik se mi vyplatí. Ale většinou se každá práce vyplatí.
Používáte často sloveso sjíždět. Na jakou „jízdu“ se chystáte?
Moje jízda létem bude dost rychlá, až jsem se při pohledu do diáře vyděsil. Točím až do září dva filmy. Mimo jiné připravuji svůj sólový koncert, na podzim vydáme CD Cabaretu Calembour. A pomalu chystáme koncert šansonů s Jihočeskou filharmonií. Nudit se nebudu.
Hippokratova armáda
Výtěžek, aktuálně přes 1,3 milionu korun, je rozdělován formou voucherů (ve spolupráci s partnerem Košík.cz) mezi zdravotníky z nemocnic po celé České republice.
Igor Orozovič (*1984)
Český herec, zpěvák a hudebník, studoval muzikálové herectví a DAMU.
Od roku 2013 je členem činohry Národního divadla, kde vytvořil řadu rozmanitých rolí (v současnosti Idiot, Očitý svědek, Kytice nebo Audience u královny). Založením Cabaretu Calembour (2009) pokračuje s kolegy v rozvíjení poetiky malých divadel a literárních kabaretů. Píše hudbu a podílí se na textech inscenací Divadla Pod Palmovkou, Studia Ypsilon, Divadlo Kalich, hostuje v nejrůznějších divadlech – mimo jiné Lazarus, Lucerna, Božská Sarah nebo Bezruký Frantík.
Byl nominován na Cenu Alfréda Radoka, Cenu Thálie a Audioknihu roku.