Co se děje v ateliéru: Iva Šrámková

Nedávno oslavila jubileum, které by nikdo s jejím dívčím vzhledem nespojoval. Výtvarnice už není proslulá jen sklem, pravidelná přispěvatelka aukčních salonů pro Konto Bariéry odskakuje k jiným materiálům, líbí se jí pobývat u malby i sochařiny.

Text: Michaela Zindelová
Foto: z archivu Ivy Šrámkové

Váš zvířecí svět je veselý, fantaskní… 

Ano, je veselý. Ale je o zvířatech, ptácích, kteří mizí ze světa. Poukazuje na nekonečnou fantazii přírody, kterou se snažím napodobit, zachytit nebo být jako ona. Vymýšlím si tvary a druhy zvířat – třeba myšopes.  Soch lidí – Intimní přítel, Introvert, Google, Ušatá puberťačka – a zvířat jsem vytvořila hodně. Teď si od soch a skla dávám pauzu. Nechci se opakovat. Poslední dobou se věnuji malbě.

Není to jen tím, že potřebujete k realizaci skla dílnu?

Ne, vlastní dílnu nepotřebuju. Moje sochy vznikají v Železném Brodě, v dílnách mistrů řemesla tavičů a brusičů a naše spolupráce funguje velmi dobře. Až budu mít pocit, že nosím v hlavě sochu nebo sochy, které musím udělat, které jsou důležité, budu zase sochat. Teď jsem ale nadšená z nového ateliéru se spoustou světla a malování je pro mě důležité.

Týdny a měsíce covidu jsou na první pohled lenivější a vám nikdo neurčuje rytmus práce…

Neurčuje, mám ráda denní stereotyp a ten se mi nezměnil. Snad jen tím, že nemodeluju a neodlévám ze sádry, ale maluju.

Mezi desítkami vašich významných výstav po světě je jedna, z loňského roku, která jako by mapovala rok 2020 i s pandemií.

Projekt expozice bylo shrnutí mojí práce v jistých oblastech, jako je malování nebo sklo. Pozvali mě do Japonska, abych se podívala na prostor muzea a mohla připravit koncept. Nijak zvlášť jsem ale neprožívala, že nemůžu být na samotné vernisáži. Muzeum se během výstavy otevíralo a zavíralo, takže ji nemohlo navštívit tolik lidí, jak se předpokládalo vzhledem k vřelému vztahu Japonska nejen k české hudbě, ale právě také ke sklu.

Co by tomu „zběhnutí“ od skla řekl váš profesor na UMPRUM Stanislav Libenský?

Jsem poslední žačkou profesora Libenského, končila jsem v roce 1987. Cílem vzdělání v jeho ateliéru nebylo jen sklo, šlo o studium všeobecně zaměřené. Malovali jsme a kreslili, a když nadešel čas klauzur, jeli jsme na tři týdny do sklárny. To abychom vnímali spolupráci umělce a řemeslníka: kreativní část, vymýšlení a objevovaní není limitované obavami z technické náročnosti či neřešitelnosti. Takže mě od začátku „přeskakování“ od materiálů nevadilo. Dlouho mi trvalo, než jsem začala se sklem na škole pracovat, našla jsem si vlastní figurativní cestu skleněných soch.

V českých městech se objevují také vaše práce v architektuře… 

To mě neuvěřitelně baví – vystihnout, co danému místu vtiskne tajemství, unikátní atraktivnost nebo oduševnělost. Jako první vznikla okna do anglikánské kaple v Mariánských Lázních z konce 19. století, pak kašny do Městských sadů v Ústí nad Labem, sochy na Tyršově mostě v Přerově. Teď vymýšlím novinky do Kutné Hory…

Něco nového na dohled?

Na dohled? Těžká věc. Ale určitě si můžu vystavit obrazy nebo sochy ve své stodole. Dneska je těžké cokoliv plánovat.

Iva Šrámková (*1960)

Absolventka Ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze) je nositelkou několika prestižních ocenění v oblasti designu, její díla se vystavují na celém světě, jsou zastoupena v Národní galerii a v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ve Victoria and Albert Museum v Londýně, v Museum of Modern Art v Lausanne a v soukromých sbírkách.

Zúčastňuje se aukčních salonů výtvarníků pro Konto Bariéry

Více na www.sramkova.com