Anna Fialová: Svoji práci miluju!

Skvěle hraje i zpívá – dlouho zvažovala nabídku šéfa činohry naší první scény na angažmá. Zatím nosí ve své druhé sezoně nálepku nejmladší. Ovšem už to na jevišti Zlaté kapličky něco znamená. Anna Fialová se snaží zůstat během vzletu vzhůru pořád oběma nohama na zemi…

Text: Michaela Zindelová
Foto: Tomáš Pribylinec a archiv činohry Národního divadla – Pavel Hejný

Jak se žije herečce v době covidové? Vlny přinášejí mimo jiné i nutnost odepřít si nějaké záležitosti, utáhnout si opasek.

Jsem schopná utáhnout si opasek, utlumit mimo jiné třeba konzum. Jediná možnost, kterou jsem před sebou viděla jako možnost pomoci, byly rozvozy – ale teprve si dodělávám řidičák. Mí kamarádi se objevovali na místech, kde jsou handicapovaní lidé nebo senioři. A během zvažování, nakolik bych to vše zvládla, jsem sama dostala covid. Tu nemoc bych skutečně jako protivníka nepodceňovala. V té době jsem přežívala z naspořených peněz. Úplný začátek covidu mi přinesl jistou míru strachu, ale už celý uplynulý rok ve mně někdy vyvolává agresi.

Poslední dobou se snažím z toho sama vykřesat, nepoddávat se tomu: snažím se dělat jógu, „povstat“ z gauče, zlepšit životosprávu. Univerzální recept nemám, ale všemožně se snažím. A pak, na obzoru je práce…

Prioritou je kvalita, o tu mi jde, pokud jsem nespokojená, zatnu se a těžko se mi v práci pokračuje. 

Práce? Ale asi ne divadelní…

Když se nehraje, alespoň se točí. Třeba pro Českou televizi humorné povídky s tématem zdraví s režisérem Jirkou Vejdělkem – taky pojedu natáčet komedii do Tater. Dostala jsem roli v dokumentu o Bohuslavu Martinů, jsem Múza, která se proměňuje a převtěluje i v jeho lásky, třeba ve Vítězslavu Kaprálovou a například také Kiki z Montparnassu. Zatím jsem jen jednou zpívala v Národním před prázdným hledištěm, bez diváků, v nedávném koncertu pro ČT Art. Zvláštní pocit…

Nemáte ještě na kontě desítky natočených filmů a televizních inscenací, ale už se mezi nimi vyskytl nějaký s přídomkem výjimečný?

Jistě se musím zmínit o natáčení Je suis Karl – tenhle německo-český koprodukční snímek vznikal v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně a v Praze (2019). Přístup celého týmu k práci byl pro mne v každém detailu strašně motivující, poctivý. Je báječné mít možnost dokonalou souhru pozorovat. Před podzimní vlnou covidu jsem třeba letěla na náklady produkce do Německa „jen“ na zkoušku, abychom se seznámili, abychom pracovali na scénách. Tohle nebývá při natáčení běžné. Už samotné obsazení ve filmu bylo pro mne poctou. Hlavní postavy hraje Jannis Niewöhner a Luna Wedler. Režíroval Christian Schwochow, a dostal se do speciální sekce na festivalu Berlinale. Hrála jsem českou holku Jitku, která je jedna z hlavních členek populistického hnutí. Je to zároveň mladá profesorka na Univerzitě Karlově, která má i vlastní kapelu, je jedna z vůdčích postav útočné skupiny. V každém případě se bezesporu jedná o zajímavý filmový snímek s aspektem aktuální celospolečensky nebezpečné záležitosti.

Jako konzervatoristka jste hrála roličku Jepice v představení Ze života hmyzu. A po škole jste si vyzkoušela několik jevišť i produkcí. Zkušební kolečko skončilo nabídkou angažmá v Národním divadle.

Vyzkoušela jsem si život na volné noze, dostávala jsem různé příležitosti. Během několika sezon jsem přehodnotila některé věci i vlastní priority. Když jsem se třeba objevila v soutěži Tvoje tvář má známý hlas, rozjela se větší vlna zájmu o mne, ale nic netrvá věčně. Už vím, že potřebuji dělat věci a projekty, kterým věřím a které mě baví. Prioritou je kvalita, o tu mi jde, pokud jsem nespokojená, zatnu se a těžko se mi v práci pokračuje. Myslím si, že v hereckém oboru existuje vždy možnost jít někam dál, posouvat se. Posun vnímám například v tom, že si teď nabídky víc promýšlím. Umím i upřímně odmítnout, nevymlouvám se. Přiznám klidně, že mi téma není blízké. Vzhledem k věku k tomu mám i časoprostor.

Kytice – jevištní adaptace nejčtenější české klasiky

Říkáte, že jste dlouho přemýšlela o kývnutí. Prostor první scény vyžaduje i hlasové možnosti… A pak, jste v souboru nejmladší.

Nevnímám to tak. Jsem tu zatím chvíli, ale je mi tady moc dobře. Rozhodně neberu angažmá jako svou konečnou kariérní metu. Skutečně jsem nabídku z Národního zvažovala, analyzovala, zda jsem schopná být někde vázaná dlouho. Diskutovala jsem o tom i se šéfem činohry Danem Špinarem – jeho první nabídky rolí byly výborné, ale teď se všechno ohledně divadel změní. Začneme hrát v blocích, rozjezd divadel bude opatrný… A technicky? Už u Kytice jsem věděla, že zdejší prostor můžu zvládnout. Naučila jsem se o svůj hlas starat. V Národním divadle je nám také ku pomoci hlasová poradkyně. Což je úžasný!

Národní divadlo je pro vás skutečně velmi magickým místem, protože vaše maminka pracuje už deset let ve zdejší maskérně a babička tady dělala kritičku a několik let ředitelku opery Národního…

Ano, je pravda, že Národní znám odmala. Cítím se tam samozřejmě i tak dobře – díky vzpomínkám, za které vděčím babičce, a později i mamce. Stavovala jsem se za maminkou, když přešla do zákulisí, do maskérny. Když jsem do činohry nastoupila a hraju, češe mě nebo mi dává paruku. Je to sranda. Myslím, že si to obě užíváme.

Národní znám odmala. Cítím se tam dobře – díky vzpomínkám, za které vděčím babičce, a později i mamce. Stavovala jsem se za maminkou, když přešla do zákulisí, do maskérny. Když jsem do činohry nastoupila a hraju, češe mě nebo mi dává paruku. Je to sranda. Myslím, že si to obě užíváme.

Na jakých příbězích jste vyrůstala?

Večer mě ukládala babička Eva, protože máma i táta bývali v divadle. Vyprávěla mi pohádky, dokola. Kromě milované Sněhurky také příběh, jak se dostávala z terezínského ghetta v roce 1945 domů. (Annina babička Eva Herrmannová, teatroložka, prožila část války v Terezíně, kde zažila i premiéru Krásovy opery Brundibár – pozn. autorky.) Jistou dobu mě strašně fascinoval i Souboj Titánů z roku 1981. Dívala jsem se na něj i několikrát denně. Chodila jsem i na rodiče do divadla, o Vánocích jsem pravidelně sledovala Louskáčka, kam mě brávala babička Eva.

Co tedy patří do erbu vašeho herectví?

Poctivost, úcta a pokora k práci… Ale taky samozřejmě sranda! A to, že si to hlavně užívám. Svoji práci miluju.

Sezony v divadlech se plánují i přes epidemii. Co vás čeká?

Kráska a zvíře na podzim v Národním, ve verších Františka Hrubína a v režii Daniela Špinara, v Divadle na zábradlí psychoanalytický muzikál Freudovo pozdní odpoledne v režii Davida Jařaba. Tu věc už máme napůl hotovou, je prostě „rozzkoušená“.

Když jsme se sešly, byla jste „schovaná“ za respirátor.

Ale to mi vůbec nevadí, jak říkám, opatrnost vůči covidu je na místě. A já jsem taky docela ráda schovaná. Umím se sice dobře adaptovat v různých společnostech, ale jsem raději mezi svými než na velkých akcích. Divadlo je oproti televizi samozřejmě daleko méně mediálně sledované, tvář není zatím v obecném povědomí. A s rouškami už se to vůbec špatně rozpoznává. Ale těším se na léto. Místo pod roušku se schovám na chalupu a prostě do přírody.


Anna Fialová ( * 1995)

Česká herečka. Nese v sobě silné genové otisky po rodičích o prarodičích: Eva Herrmannová, Karel Fiala, maminka Saša tanečnice a nyní maskérka, tatínek Jan, herec a zpěvák. V roce 2015 dokončila obor herectví na Pražské konzervatoři.

Anniným filmovým debutem byl Román pro ženy, hrála v muzikálu Golem, známou se stala v televizním seriálu Vinaři. 

Několik sezon se věnovala filmu i hostování na různých divadelních scénách. První hostování v Národním divadle byla role Děvčátka v Krvavé svatbě (2017). Na tuto spolupráci navázala s režisérySKUTR o rok později, když nastudovala role v inscenaci Erbenovy Kytice (balady Holoubek a Vodník). Hrála hlavní roli v inscenaci Dobrý konec všechno spraví pro Letní shakespearovské slavnosti v roce 2018. Hudební divadlo Karlín ji obsadilo v hlavní ženské dvojroli do muzikálu Legenda jménem Holmes (2018), v Divadle Na zábradlí se objevila v Tajném agentovi (2019) a v Činoherním klubu v Sopranistkách (2019). Od sezony 2019/2020 je Anna Fialová členkou činohry Národního divadla.