Paní Eva Kosinová vedla pestrý život, než jí do něj brutálním způsobem zasáhlo onemocnění covidem. V jeho důsledku přišla o všechny čtyři končetiny. Přesto je zní stále cítit energie a chce se s kritickou situací poprat. Těší se na elektrický vozík i bionickou protézu ruky, jejíž pořízení podpoří Konto Bariéry.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Od dětství paní Evu (66) provází láska ke zvířatům. Už jako holka jezdila na koních. Jejich obrázky zdobí i její pokoj v domově pro seniory v Chlumci nad Cidlinou, kde momentálně bydlí od květnového propuštění z nemocnice. 

Pravidelně ji zde navštěvuje manžel, který se necítil na to, aby své manželce poskytl dostatečnou domácí péči. Zatím alespoň obhospodařuje její zvířata u domu v nedaleké Olešnici. „Musím říct, že mě manželův strach pečovat o mne nepříjemně zaskočil, ačkoliv sem dochází na pravidelné návštěvy a vozí mě na vycházky,“ posteskla si paní Eva hned na úvod. Sedí na posteli svého jednolůžkového pokoje, před sebou stoleček, na němž má mobil, ovladač od televize, časopis a speciální tyčku, kterou dokáže mačkat tlačítka nebo otáčet stránky. Tu jí nechal vyrobit syn na 3D tiskárně, aby byla v rámci možností o něco samostatnější. „Starají se tu o mě hezky, ale tohle prostředí není můj šálek kávy. Mimochodem, raději bych si dala pivo,“ zasměje se a dává tak průchod své přirozené vitalitě, které se v její situaci ani nechce věřit. Na vysvětlenou hned dodává, že se tu nemá s kým bavit. „Většina lidí je tu o patnáct i více let starších a řeší úplně jiné věci. Nedávno šly kolem dvě babičky a já skrze otevřené dveře slyšela, jak si rádoby šeptají, že to je ta, co nemá nohy. Tak jsem schválně nahlas zavolala, že nemám ani ruce!“

Život v přírodě

Nezapře svoji energickou náturu, přestože nepopírá, že jí pomáhají antidepresiva, a i s nimi mívá velmi náročné psychické stavy, při kterých se jí nechce žít. Moc tomu nepomáhá ani fakt, že za ní dosud nebyla na návštěvě osmiletá vnučka. Její rodiče ji prý zatím ještě nepřipravili na to, v jakém je teď babička stavu. Na poličce od ní má tedy alespoň vystavené obrázky. Syn dorazí tak jednou za měsíc.

Ve svém živlu naopak je, když může vyprávět a vzpomínat: „Vždy jsem snila o tom, že budu mít koně. V příštím životě se mi to určitě vyplní. Budu mít ranč někde na Moravě, odkud pocházím. V tomhle jsem u nich alespoň pracovala jako zootechnička.“ Řízením osudu se ale stalo, že už jako maminka začala pracovat coby prodavačka v jedné pardubické trafice.

„Měla jsem sice velkého psa, ale pořád mě to táhlo do přírody. Po osmi letech v tabáku jsem si řekla: A dost! Synovi bylo už dvanáct let, mně třicet tři a přišla revoluce. Tak jsem se rozhodla, že se nastěhuji do hájovny na samotě patřící pod panství rodiny Kinských, kterou kdysi koupil můj táta. Nejbližší vesnice byla kilometr. Do Pardubic jsem dojížděla na víkendy, abych pomohla s domácností. Pořídila jsem si lovecký myslivecký průkaz a pracovala v lese. Společnost mi dělala hlavně zvířata, co jsem si pořídila, a lesáci,“ vzpomíná na nepochybně zajímavé období. A vůbec se nediví, že se s manželem rozvedli. Po letech se k sobě ale opět vrátili a nyní spolu žijí už zase patnáct let.

Po sedmi letech hájovnu prodala a koupila domek v Olešnici. „Zpátky do města se mi nechtělo. Ani tady nechyběla zvířata. Začala jsem se živit jako pošťačka. Jezdila jsem autem po okolních vesnicích a těšila se na důchod. Do toho jsem odešla v šedesáti, ale nebylo mi přáno si ho v poklidu moc dlouho užít,“ konstatuje Eva Kosinová skoro věcným tónem.

Ani nepříteli…

„Koncem letošní zimy mi začalo být trochu divně. Zašla jsem si na covidový test, který vyšel pozitivně. Doktorka mi řekla, ať si lehnu a vezmu paralen. Doma jsem byla sama, protože jsme s manželem každý žili ve svém domě. Začaly mě ale hrozně bolet nohy, tak přijel, aby mi pomáhal. Ráno mě musel nést na toaletu. Přivolaná záchranka mě nechala doma, protože jsem jinak neměla ani rýmu nebo teplotu. Bylo mi jen divně po těle. Za tři dny už se ovšem vůbec nedalo postavit na nohy. Konečně mě odvezli do nemocnice, pak už nic nevím. Měsíc mě udržovali v umělém spánku. Na nohou a rukou mi začaly vysychat a odumírat svaly, jako kdybych se měnila v mumii zaživa. Vůbec si se mnou nevěděli rady. Šestého března mi museli vzít nohy, o tři dny později i ruce,“ popisuje paní Eva dramatické okamžiky.

Většina lidí je tu o patnáct i více let starších a řeší úplně jiné věci. Nedávno šly kolem dvě babičky a já skrze otevřené dveře slyšela, jak si rádoby šeptají, že to je ta, co nemá nohy. Tak jsem schválně nahlas zavolala, že nemám ani ruce!

Rodina se prý zhroutila, manžel se synem museli začít užívat léky. „Já byla na morfiu a o ničem nevěděla. Po operaci mě přesunuli do Jičína, pak do Nymburka na Chronicare. Až tam mi došlo, že nemám končetiny. Přitom jsem je cítila a pořád to tak je! Nemohla jsem mluvit, protože do mě vedly hadičky s kyslíkem a výživou. Kolem do toho umírali lidé. Zažívala jsem okamžiky, které bych nepřála ani nepříteli,“ říká paní Kosinová s pohnutím v hlase. 

Časem po svých

Postupně se ale její stav začal zlepšovat. Přístroje mizely a začala rehabilitace. „Naučili mě sedět, protože zprvu nebylo snadné udržet balanc. Jsem vděčná za tu péči. Stejně jako za pomoc, které se mi teď dostává, třeba i od Konta Bariéry. Je mi jasné, že nejsem jediná, kdo prožil něco složitého. Nedávno jsem třeba četla ve vašem časopise o Terezce, co jezdí bez ruky na koni. Tak jsem jí hned poslala nějaké peníze,“ líčí paní Eva, které se také podařilo vrátit do sedla. „Přijela pro mě jedna pracovnice z Malvazinek, že prý pro mě má překvapení. Naložili mě do auta, ale do poslední chvíle mi neřekli, kam jedeme. Když mi na místě došlo, o co jde, byla jsem dojatá. Byli tam i další lidé, kterým chyběla nějaká končetina. Všichni mi tleskali, když jsem skončila svou jízdu. Hodně mi pomohly moje jezdecké zkušenosti. Stehny přitisknutými ke koni se mi dařilo udržovat rovnováhu,“ radostně vzpomíná na nedávný zážitek.

 S optimismem sobě vlastním se těší na další pokroky. Především na novou ruku a elektrický vozík, které by měly přinést další samostatnost. „Když jdeme s manželem na procházku, stěží mě vytlačí na místní zámek v kopci. Je to sedmdesátiletý rocker, kondice už není jeho silná stránka. S vozíkem to bude jiné. Už jsem si ho i zkoušela, ale zatím to vázne na byrokracii. A časem bych chtěla i nohy. Tohle je peklo. Celý život na nohou, a teď musím prosit o pomoc s každým čuráním. I to pivo si dám na procházce raději jen jedno. I kouřit jsem přestala. Jednak ze zdravotních důvodů a jednak si nedovedu představit, jak bych pořád někoho otravovala, aby mi s tím pomohl. Snad už tedy bude zase jen lépe,“ uzavírá svou otevřenou zpověď paní Eva.