Tak se jmenuje nejen krátký motivační film, který o svém synovi Mirkovi Coufalovi (13), jenž se narodil s Downovým syndromem, natočila jeho maminka Jana Čermáková (60). Především by tak mohlo znít i její životní motto. Velkou Mirkovou zálibou jsou plavání, hudba a jízda na koni. Od roku 2024 začal pravidelně trénovat a soutěžit v jezdecké disciplíně paravoltiž, která je i součástí hipoterapie. Propojuje hudbu, jízdu na koni a gymnastické cviky. Právě o těchto jeho nejšťastnějších okamžicích je snímek, který přijeli osobně představit do Prahy na mezinárodní festival amatérských filmů lidí s mentálním postižením Mental Power Film Festival Prague. Konto Bariéry pro ně pořádá sbírku na nový automobil, který jim v tom všem pomůže.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

S Mirkem a paní Čermákovou jsme se setkali právě během jejich návštěvy hlavního města. Dorazili z rodinného domku ve Velkém Meziříčí, kde žijí. V nedaleké Černé u Měřína několikrát týdně, až čtyřikrát, pravidelně trénují paravoltiž. Počet tréninků se odvíjí od počasí. Mirek toho během našeho rozhovoru moc nenamluvil. Mnohem víc se zajímal o svoji kalkulačku, se kterou si hrál, jako by to byl foťák. Když už se nudil, zabavila ho kamarádka, která s nimi na festival přicestovala, aby si užili společný výlet, skvělou atmosféru festivalu i úspěch, jaký jejich film měl. Paravoltiž zná málokdo – a právě to chtěla maminka filmem ukázat.

Právě o co nejlepší a nejkomplexnější rozvoj syna jde mamince především. Proto ho zapojuje do různých aktivit, společenských i sportovních. A jsou to právě koně, kde Mirek tráví nejvíce času a nejraději. Nadšení pro věc je patrné prakticky z každé její věty, když svými slovy vyjadřuje význam, jaký paravoltiž a další aktivity pro Mirka mají. Hned v úvodu devítiminutového motivačního snímku složeného z fotek a krátkých záběrů divák vidí, jak vypadá trénink a nácvik sestav na závody. Film je podbarvený hudbou a písničkou „Za svými sny jít“ od kapely Lucy & HangOver.

Film a kniha o synovi

„Každý máme svůj dar. Někdo je dobrý sportovec, jiný má talent na umění, další je zase skvělý společník či umí naslouchat. Není důležité být v něčem první, důležité je být šťastný v tom, co děláme,“ říká se v úvodním komentáři, kterému svůj hlas propůjčil herec Pavel Doucek, jehož můžete znát například z Četnických humoresek.

„Vznikal během března až května letošního roku a přihlášku na festival jsem stihla tak tak,“ směje se maminka a vysvětluje: „V hlavě jsem měla nápady, jak bych chtěla svoji myšlenku vyjádřit. Protože jsem ale opravdu amatér, nejprve jsem se na trénincích učila natáčet záběry, kdy se kůň s jezdcem pohybuje v kruhu, aby to na snímku vypadalo přijatelně a cviky byly dobře vidět. Námět, kameru i kostýmy jsem na filmu dělala sama. Střih kamarádka Eliška Caklová. Těšilo mě, že se film líbil. Díky tomu jsme zde našli spoustu nových přátel. Určitě jsme nenatáčeli naposledy, jenom na to, aby mohl být snímek soutěžní, se musí Mirek naučit nějaký, alespoň jednoduchý text, který může být doplněn titulky, když není herci rozumět.“

Mirek se má rád i s hudbou. Ačkoliv se neučí systematicky, brnkáním, improvizací a hledáním různých tónů na digitálním pianu je schopen strávit i dvě hodiny denně. Podle internetu se naučil Rolničky, rolničky a hraje je s různými klavírními skladbami, které tam jsou. Někdy vezme flétnu a doprovází piano, jen tak pro radost.

Paní Čermáková kromě filmu o svém synovi napsala také knihu „Mámo, zhasnout tmu“, která je momentálně ve finální korektuře. „Mireček si ji vlastně nazval sám. Jednou jsme v prosinci ráno jeli do školy a jemu se pod korunami stromů zdálo, že je tma. Chtěl, abych rozsvítila, jenomže neznal správný výraz, a tak se vzadu nespokojeně zavrtěl a zavolal: ‚Mámo, zhasnout tmu.‘ Mě to zaujalo a viděla jsem v tom hloubku. Původně jsem ji chtěla pojmenovat Nikdy neříkej nikdy, což by přesně vyjadřovalo můj příběh, ale to už bylo tolikrát použito, nic originálního. A můj syn originální je každým coulem. Kdysi jsem si myslela, že bych dítě s Downovým syndromem v životě nezvládla vychovat. Když se Mireček narodil, neuměla jsem si vůbec představit, jak bude náš společný život vypadat,“ vzpomíná Mirkova maminka a se smíchem dodává, že ji na to osud asi připravil už při jejím příchodu na svět, protože má narozeniny na Den Downova syndromu, který se připomíná 21. března. Ba co víc, vyhlášení Mirečka jezdcem roku v paravoltiži proběhlo v den jejích šedesátin na den přesně.

Láska ke koním i škole

„Sama jsem zamlada na koních jezdila a měla jsem i kobylku, se kterou jsem chtěla dělat hipoterapii, ale tehdy jsem nesehnala nikoho, kdo by do toho se mnou šel po odborné rehabilitační stránce. Přála jsem si také někdy pracovat s handicapovanými. A tak mě Bůh poslechl a poslal mi Mirečka. Tady se u něj mohu vyřádit dosyta. Hledám každou příležitost, jak ho začlenit do běžného života. Jezdíme na kulturní akce, na koncerty a začalo nás bavit kempování, spaní v autě a pobyt v přírodě. Přihlásila jsem ho i na plavání jako doplňkový sport,“ vzpomíná a zároveň líčí současnost paní Čermáková.

Na koni Mirek seděl poprvé ještě jako malý během hipoterapie v Hamzově léčebně Luže-Košumberk. Potom jezdil na ranč Vápenka a nakonec přes Ranou péči Portimo poznal Míšu Burdovou z Černé. „Bylo to ovšem jenom párkrát do roka. Ale protože jsem věděla, jaké obrovské přínosy hipoterapie na lidský organismus má, hledala jsem příležitost, jak Mirečka alespoň učit jezdit. V tu chvíli jsme dostali nabídku vyzkoušet paravoltiž. Spojení gymnastických cviků na koni s hudbou Mirka okamžitě chytlo,“ říká jeho maminka.

Dnes trénuje už třetí sezonu. Pravidelně se účastní tuzemských závodů na různých místech republiky. Mistrovství republiky jel v Brně v roce 2024 a minulý rok ve Frenštátu pod Radhoštěm. Dokonce začal jezdit i ve dvojici se starší slečnou Lidkou (40). Oddílový kůň se jmenuje Patron, je to patnáctiletý valach plemene slezský norik.

„Mirečka to ohromně baví – a to je nejpodstatnější. Našli jsme úžasný sport, ve kterém je mu dobře a cítí se šťastný. Nemusí být nejlepší, důležité jsou pravidelné tréninky. Ty mu pomáhají s jeho rozvojem. Závody jsou pomyslná třešinka na dortu. Když na nich vidíte tu úžasnou atmosféru a co všechno se všichni dokážou naučit, jde z toho až mráz po zádech,“ říká s hrdostí maminka a doufá, že se v budoucnu propracují i na mezinárodní závody.

Na cvičení je Mirek zvyklý odmalička. Nejprve doma s maminkou, která se naučila používat Vojtovu metodu. Pak jim speciálně pedagogické centrum doporučilo denní stacionář v Třebíči, kde měl skvělé individuální terapie, což si paní Čermáková dodnes pochvaluje: „Ušetřilo mi to spoustu starostí a běhání po terapiích, a hlavně Mirečkových sil s přejížděním z místa na místo. Já mu tak mohla odpoledne dávat lásku a společný čas. Taková zařízení by měla existovat ve všech větších městech,“ říká žena, která kvůli péči o svého syna postupně zanechala podnikání i občasné brigádnické práce. Ježdění do Třebíče pro ni i s návraty domů představovalo celkem 100 kilometrů denně. Pak v sedmi letech přišel nástup do školy. Z vlastní zkušenosti si paní Čermáková uvědomuje, že se názory na integraci do běžných škol velice různí. Ona sama zvolila pro Mirečka raději Základní a střední školu Březejc Sviny, protože podle svých slov ví, že ne nadarmo se na vysoké škole studuje speciální pedagogika. Domnívá se, že právě zde dokážou maximálně využít schopnosti žáků, naučit je co nejvíce a také se lépe přizpůsobit Mirečkovým potřebám.

„Je to také hodně o rodičích, co je v jejich silách a schopnostech, co dokážou zařídit,“ konstatuje paní Čermáková, která je nyní náramně spokojena se školou sídlící v pobočce brněnské Kociánky v areálu Březejc, kam Mirka pravidelně dováží. Po vyučování chodí v domluvené dny i na chvíli do denního stacionáře, který je ve stejném místě pod jednou střechou, jen v jiných pavilonech. Školu má moc rád a o prázdninách se mu stýská, že do ní nemůže.

Nezbytné koně pod kapotou

Je jasné, že ježdění do školy, na tréninky, na závody, za lékaři, na rehabilitace, na plavání i za dalšími aktivitami vyžaduje spolehlivý vůz. Ten, který rodině dosud dobře sloužil, byl vážně poškozen při nezaviněné autonehodě, proto se paní Čermáková odhodlala požádat o pomoc Konto Bariéry. Za totální škodu přišly peníze od pojišťovny, příspěvek poskytne stát, nicméně ani to dohromady nestačí.

Proto aktuálně probíhá sbírka na zbývající částku, do které můžete prostřednictvím Konta Bariéry přispět i vy. „Ráda bych pořídila větší, dostatečně prostorné a bezpečné auto. Převážím už rozměrnější kočárek pro dospělé, který potřebuje, když jedeme na kulturní akce, koncerty i do větších měst, aby někam nevběhl a zároveň byl odpočatý, protože má epilepsii a nemůže se přepínat. V autě plánujeme také přespávat. Hodně ocením asistenční bezpečnostní výbavu. Někdy je to vcelku náročné. Mirečkovi začíná puberta, takže občas ho to chytne a hází kolem sebe věci, navíc má epilepsii i jeho kamarádka, takže kdykoliv hrozí záchvat, hodí se za volantem každá pomoc. Vím, že si toto všechno Mireček sám nikdy nedopřeje, že musím já sama, tady a teď, protože nikdo jiný to neudělá. Ráda bych mu připravila cestu, až já jednou nebudu moct, aby toho zvládl beze mě co nejvíc,“ uzavírá paní Čermáková, která s Mirkem běžně najezdí přes 250 kilometrů týdně.