Richard Pucholt (36) je zarytý milovník sportu a postupně kráčí za svým snem – stát se profesionálním sportovním komentátorem. S humorem sobě vlastním by jistě poznamenal, že slovo kráčet není úplně nejvhodnější, protože se kvůli dětské mozkové obrně od dětství pohybuje na vozíku. Do nového bytu, kde bude žít se svou přítelkyní Janou, proto potřebuje stropní zvedací systém pro přesuny z vozíku. Je symbolické, že mu s jeho pořízením prostřednictvím Konta Bariéry pomohli účastníci Mistrovství ČR v autostopu, tedy svým způsobem sportovci.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Když mu předávali šek na vybraných 111 tisíc korun, neubránil se spontánnímu dojetí a nevěřícně kroutil hlavou: Jak to dokázali? Pro Richarda totiž získali víc než čtvrtinu peněz potřebných na nákup zařízení, které mu usnadní přesuny z vozíku na postel, toaletu nebo do sprchy. Kolejnice zavěšená u stropu povede mezi jednotlivými místnostmi nového, většího bytu v bezbariérovém paneláku v pražských Řepích. Stát mu přispěl, ale jen necelou polovinou. Stopařům a Kontu Bariéry je moc vděčný. „Díky, děláte skvělou a záslužnou práci,“ vysekne hned na úvod poklonu našemu týmu.

Když budu zlobit, nechá mě viset

„Sice tu máme asistenční službu, ale tu poskytují především křehké ženy a dívky, pro které jsem poněkud nadměrné sousto,“ žertuje Richard a s úsměvem pokračuje: „Co si budeme povídat, s přibývajícím věkem už mi přesuny dělají čím dál větší problémy, jsem velký a spastický jak prkno. Navíc mi teď může pomáhat i moje přítelkyně Jana, která má také svůj handicap. Bude to pro mě užitečná novinka. A když budu zlobit, nechá mě Jana zavěšeného uprostřed bytu v transportním vaku,“ smějí se společně.

Richard miluje sledování sportu a vášnivě fandí pražským Bohemians. Aktivně sám plave, v roce 2009 dokonce získal bronzovou medaili na Evropských hrách handicapované mládeže. Po pozdějších nepovedených závodech ale prošel krizí, z níž mu coby nový trenér pomohl vlastní synovec. Richard říká, že dnes už závodí jen občas a bazén si užívá spíš v rámci rehabilitace a rekreace. Na synovce je však patřičně hrdý, protože se ve svých patnácti letech sám rozhodl připojit k handicapovaným plavcům, mezi nimiž po třech letech už působí jako trenér a instruktor.

Vzpomíná i na své působení v hokeji na elektrickém vozíku. Sebekriticky ovšem uznává, že i po sedmi letech na hřišti byl „levej a nebezpečnej sám sobě“. S o to větším zápalem dnes tyto zápasy živě komentuje při internetových přenosech Powerchair Hockey ligy a doufá, že se jednou dostane do své vysněné komentátorské první ligy, tedy k fotbalu na obrazovkách České televize, ideálně po boku Jaromíra Bosáka.

Setkání s legendou

„Po střední škole jsem se původně chtěl hlásit na žurnalistiku v rámci Karlovy univerzity, jenže mi bylo naznačeno, že si nedovedou představit sportovního komentátora na vozíku. Přístupnost českých stadionů má ještě dnes své mezery, a to už vůbec nemluvím o bezbariérovosti na stanovištích pro novináře, ta neexistuje vůbec.“ Podle Richarda tehdy zazněl neuvěřitelný výrok: „Kdybyste byl nevidomý, bylo by to lepší a rádi bychom vás přijali.“

„V té době, před jedenácti lety, se mi prostřednictvím pořadu Kousek nebe (epizoda 12 v iVysílání ČT; poznámka redakce) podařilo s panem Bosákem setkat a trochu si přičichnout k jeho práci ve studiu,“ vzpomíná dodnes dojatě Richard, jehož reakce byly tehdy velmi spontánní a emotivní.

„Pan Bosák mi tehdy zadal úkol napsat dva články o fotbalové Lize mistrů. Psaní mi docela šlo a k mé radosti mi výsledek vcelku pochválil, ale také řekl, že by to chtělo ještě trochu studovat. Tak jsem šel na mediální studia na Metropolitní univerzitě Praha, kterou mi poradil můj kamarád a spoluhráč Vláďa Šmilauer. Studia jsem si nakonec poněkud protáhl, závěrečná bakalářská práce byla větší dřina, než jsem čekal, takže se mi na navazující magisterský obor už moc nechtělo. Jenže mě covid připravil o promoci, a navíc v té době nebylo do čeho píchnout, tak jsem se rozhodl pokračovat,“ popisuje svou anabázi Richard.

Job snů

Dnes se živí hlavně copywritingem, tedy tvorbou textů pro firmu M2C, která se zabývá moderní správou budov a jejich digitalizací. „Mám poloviční úvazek a převážně home office, tahle práce mě baví a živí, nicméně nepopírám, že mým snem je stále kariéra profesionálního sportovního komentátora,“ vyznává se Richard, s nímž je radost dělat rozhovor, protože jeho vyjadřovací schopnosti jsou vskutku profesionální a znatelně cvičené.

„Značka ideál je pro mě Česká televize, jejíž sportovní redakci považuji i přes konkurenční televize stále za top! Nejraději bych dělal fotbal, běžný hokej je na mě přece jen trochu moc rychlý. Zatím se věnuji přenosům parasportu na streamech ČT Sport Plus a na YouTube. Především jde o již zmíněný Powerchair Hockey a Rugbymánii, kterou děláme s Jirkou Kadeřábkem. Svůj první komentátorský křest jsem si odbyl v září 2018 při přenosu Powerchair Hockeye,“ vzpomíná Richard, který do toho skočil rovnýma nohama, protože si hned střihl skoro osmihodinový přenos! „Byl to masakr,“ glosuje tuto vzpomínku zpětně. Jeho rekord však činí dokonce devět hodin s minimálními přestávkami, během nichž si nestihne ani odskočit.

Trampování a znalost nájezdů

To, že Richard sportem doslova žije, potvrzuje i přítelkyně Jana: „Stačí se podívat kolem sebe, třeba támhle je sbírka puků. Seznámili jsme se už před dvaceti lety na plavání, ale spolu jsme dva roky. Musela jsem počkat, až dostane trochu rozum. Hrajeme videohry, které neustále komentuje, a náš první společně sledovaný film byly Pásky z Nagana. Zkouší mě z toho, kdo jel nájezdy a kdo skóroval. V téhle vášni je ho opravdu těžké krotit, mně se to dodnes nepovedlo,“ směje se Jana a Richard smířlivě poznamená, že přítelkyně má svatou trpělivost, protože být s ním není jednoduché.

A to není všechno. Richard má ještě jednoho velkého koníčka: s Vaškem Uhrem a dalšími patří ke spoluzakladatelům komunity Electric Eccentric, která pořádá trampování na elektrických vozících. Iniciativa vznikla, když se společně před deseti lety vypravili na pětidenní cestu podél Vltavy z Kvildy až do Prahy. „Bylo to náročné, ale skvělý zážitek. Rozhodli jsme se, že bychom to chtěli umožnit i dalším lidem s velkým pohybovým omezením. Tak se naše komunita postupně rozrostla a letos v srpnu nás čeká putování po Slovácku, určitě se k nám někdy přidejte,“ uzavírá Richard, jehož příklad je hodný následování hned na několika frontách.

Co je MČR v autostopu?

Mistrovství ČR v autostopu patří už tradičně k letním akcím spojeným s Kontem Bariéry. Letos 12 dvoučlenných posádek vyrazilo na dobrodružnou cestu do Rumunska a zpět. Na trase dlouhé přibližně 4 500 kilometrů stopaři plnili nejrůznější zábavné úkoly – třeba uvařit místním některé z českých jídel, posbírat dva pytle odpadků pohozených v přírodě nebo získat pro svoji cestu požehnání od kněze.

Závod odstartoval v sobotu 20. června a stopaři vyrazili z Prahy přes Slovensko a Moldavsko. V rumunském letovisku Costinești je čekal zasloužený oddech u Černého moře a pak už zase spěchali přes Bulharsko a Srbsko do Prahy. Ti nejrychlejší se vrátili už ve čtvrtek. Rekord ale padl hlavně v částce, kterou se účastníkům závodu podařilo vybrat na dobrou věc – konkrétně pro šestatřicetiletého Richarda, který je kvůli dětské mozkové obrně na vozíku a domů potřebuje stropní zvedací systém. Na slavnostním vyhlášení vítězů letošního mistrovství si Richard převzal symbolický šek na 111 tisíc korun!