admin Život

Jak se točí Klíč?

Magazín o úskalích i radostech života se zdravotním handicapem, tak zní podtitul pořadu Klíč, který se už přes 25 let pravidelně objevuje na obrazovkách České televize. Přesněji v současnosti každých čtrnáct dní v odpoledních hodinách na programu ČT 2. Trvá necelou půlhodinu a společně s Televizním klubem neslyšících je hlavním pravidelným veřejnoprávním obsahem zaměřeným na problematiku lidí s postižením.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Zacílení Klíče je do značné míry podobné obsahu našeho časopisu. Podívejme se, jak těchto dvacet šest až sedm minut televizního magazínu vzniká. Jelikož se již několik let podílím osobně na zrodu jednoho až dvou dílů ročně, můžeme nahlédnout pod pokličku tvůrčího procesu detailně a z první ruky.

Za finálním výsledkem stojí práce řady lidí a v průběhu roku se na něm vystřídá hned několik pravidelných tvůrčích týmů, nevyjímaje práci produkce, která předem domlouvá povolení natáčení na různých místech, zařizuje souhlasy aktérů i smlouvy s nimi. Někdy to není úplně jednoduché, na některá místa prostě nemůžete jen tak dorazit s kamerou a začít natáčet bez předchozího souhlasu. Pozor se musí dávat i na oblečení a různé nápisy v záběru, zda se náhodou nevyskytuje před kamerou skrytá reklama.

První je námět

Já osobně už tradičně spolupracuji s režisérem Alanem Ledererem, kameramanem Ladislavem Ratajem a dramaturgyní Michaelou Fialovou. Právě u ní se už několik měsíců předem scházejí náměty na budoucí díly. Jakmile s nějakým námětem přijdu, probereme, obvykle po telefonu, jaká forma a obsah by byly pro formát pořadu ideální. Rámcově se také určí doba natáčení. To se obvykle naplánuje na tři dny, ale díky flexibilitě pana režiséra a kameramana často natáčíme i samostatně bez takzvané velké kamery a vozidla České televize s řidičem a zvukařem v jedné osobě.

Režisér Lederer dává respondentce poslední pokyny před natáčením.

Následně se obvykle osobně sejdu s panem režisérem na kávě, nad kterou si povídáme o příběhu lidí nebo tématu, o nichž se bude natáčet, o mých nápadech a jeho představě. Dalším důležitým krokem je domluvit všechny aktéry, aby věděli, kdy, kde a co se bude natáčet. Poté začínám psát scénář. Ten obsahuje text moderátora (v tomto případě mě) a otázky pro respondenty, místa natáčení a aktivity. Na rozdíl od časopisu, rádia nebo podcastu je u televize potřeba myslet také na obraz. Nikoho by nebavily pouze takzvané mluvící hlavy. Vyprávění účinkujících je tak potřeba doprovodit dostatečným množstvím záběrů, které dokreslují slova, a naopak akci je potřeba doprovodit komentářem. Mluví-li se o minulosti, lze si pomoci také staršími fotografiemi nebo archivními záběry z televize.

Bolestný střih

Ačkoliv je představa předem na papíře a v hlavách, při samotném natáčení věci vznikají zároveň organicky. Někdy něco vyplyne ze situace na místě, případně se reaguje na to, co dotyčný člověk řekl.

Přípravy záběrů potřebují svůj čas, během kterého je prostor ještě doladit detaily.

Obvykle se toho natočí mnohem víc, než se nakonec reálně dostane do výsledného dílu. To už je úděl televizní práce. Nezasvěcený laik je pak někdy zaskočen či zklamán, že se na obrazovce neobjevilo to a to, nebo že řekl ještě spoustu dalších zajímavých věcí. Jenže předem určená stopáž magazínu není nafukovací. I při psaní článku se stane, že je potřeba něco krátit, či dokonce vynechat. Tento nevděčný úkol je závěrečnou fází tvůrčího procesu, a to ve střižně. Tam vzniká výsledný tvar v rukou střihače pod vedením režiséra a dramaturgyně. Zabere to až tři pracovní směny. Už v průběhu natáčení si přitom pan režisér průběžně pouští nasbíraný materiál a postupně si utváří v hlavě finální představu.

Legendární průvodce

Tento článek vznikl v průběhu natáčení dílu o cestování na vozíku. Před prvním natáčecím dnem na pražském letišti Václava Havla nás zastihla smutná zpráva o úmrtí herce Jana Potměšila. Po dlouhou dobu byl hlavním moderátorem, průvodcem Klíče. Stal se bezpochyby nejznámějším člověkem na vozíku v České republice. Díky filmům Proč?, Bony a klid, pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci či televiznímu seriálu Třetí patro (v němž mimochodem hrála i herečka Markéta Fišerová, která později také ochrnula) vstoupil do povědomí diváků ještě před osudnou autonehodou, po níž přestal chodit. Ta se mu stala během revolučních dní roku 1989, kdy s kolegy cestoval po republice, aby podpořil hnutí za obnovu svobody a demokracie.

Archivní snímek ze setkání autora článku s Honzou Potměšilem za mikrofony Radiožurnálu

Jen málokomu mohl uniknout jeho návrat na televizní obrazovky, filmová plátna i divadelní prkna v devadesátých a následujících letech. Mimo jiné se stal členem Divadelního spolku Kašpar působícího v Divadle v Celetné. Ztvárnil mnoho rolí, z nichž nejúspěšnější byla patrně hlavní postava ve hře Růže pro Algernon. Ta se úspěšně hrála přes 20 let a měla více než 880 repríz (k roku 2023). Za ztvárnění titulní role v Shakespearově hře Richard III. získal Cenu Alfréda Radoka.

Všichni ze štábu Klíče na něj vzpomínají jako na neuvěřitelně milého, ochotného a pracovitého člověka, který žil na víc než sto procent a neuměl se šetřit. To se bezesporu podepsalo na jeho křehkém zdraví, protože odpočinek nebylo slovo, které by příliš patřilo do jeho rejstříku, přestože ho potřeboval.

Honza Potměšil byl po léta s Klíčem neodmyslitelně spjat.

Shodou nešťastných okolností se část našeho natáčení odehrála i v den posledního rozloučení s Honzou, jak mu všichni říkali. Jeho práce však naštěstí zůstala s námi, takže si ho můžeme snadno připomenout. A to i prostřednictvím starších dílů Klíče, kterým nejen provázel, ale také inspiroval prostřednictvím svého vlastního příběhu – jak se postavit nepřízni osudu je ostatně hlavním poselstvím i samotného magazínu.