Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Nehledejme cenu, ale hodnotu

S psychologem a dlouholetým členem Rady Konta Bariéry Jaroslavem Šturmou o zvláštním jevu: potřebujeme opravdu seniory?

Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch

Pane doktore, jak se vlastně zrodila psychóza jakéhosi strachu ze seniorů?

Nejen strachu, ale dokonce velké iluze, že seniorům vlastně děláme dobře, když je izolujeme a skoro vyřadíme z našeho života. Začali jsme se bát, že oni jsou ložiskem nákazy a možným nebezpečím. To je ovšem obyčejná hloupost. Ve skutečnosti jde o dávno známou iluzi – svět, jak ho známe, patří hlavně těm výkonným. A tedy: výkonní, zdraví, chcete-li krásní, jedou naší společností a jakousi radlicí hrnou do stran a přímo do příkopů ty slabší, nemocné, postižené, protože oni prý překážejí, zdržují, komplikují každodenní snahu o štěstí, bohatství, radost ze života.

Říkáte iluze, ale ta je sakramentsky živá a čiperná…

Ve skutečnosti je to tak – v koloběhu života, sdílení a předávání lidských zkušeností se znovu a znovu opakuje obyčejná pravda. Nejzranitelnější jsou děti a senioři. Vím ze své praxe, že když se řekne „dětský psycholog“, tak to zní skoro stejně jako „dědský psycholog“. A docela to sedí. Zkrátka stále více si uvědomuji, jak blízko jsou si začátek i konec života. Je mnohokrát ověřené, jak naše zážitky z dětství, vklady našich rodičů do nás, ovlivňují hluboce, dokonce bych řekl nepřekonatelně náš život v dospělosti, právě tu naši výkonnost a úspěšnost. Ve skutečnosti se základní lidské potřeby v průběhu života nemění. Dětem je rádi přiznáváme, mimochodem i proto, že dítě si svým zjevem umí o péči a pomoc říci. Senior má tutéž potřebu ochrany, komunikace, lásky, ale jinou tvářnost svého těla, jinak k nám vědomky i nevědomky hovoří. A to nás může mást…

Vy jste jistě v životě potkal mnoho seniorů, kteří dokonce nechtěli dát najevo svou potřebu nějaké pomoci, svou slabost. Třeba jen z důvodu své hrdosti. To je pak velký prostor pro manipulaci s jejich životem, pro rozhodování bez ohledu na ně…

Bohužel tak to je a zatím si s tím společnost moc neví rady. Hlavní příčina je v naprosto mechanickém uplatňování pojmu senior. Veřejnost i politici si zvykli, že určujícím faktorem je kalendářní věk. Ale praktický život nám každodenně ukazuje, že taková informace je skoro bezcenná. Na každém kroku najdeme osmdesátileté jinochy i padesátileté starce. A nezáleží jen na fyzickém vzhledu a kondici. Zkrátka když sama společnost začne lidi rozdělovat podle data narození – jako se to stalo nedávno při zvládání epidemie – nic tím vlastně neřeší, vytváří iluzi, že o těch lidech něco důležitého ví, a hlavně dobrovolně rezignuje na jejich energii, na jejich možný přínos společnosti a koneckonců na jejich lidskou důstojnost.

A od toho není daleko k separaci seniorů, k jejich společenské izolaci.

Dokonce v případech, kdy už zůstává rozum stát. V této zemi každý den umírají stovky lidí. Zcela přirozeně a zcela neodvratně. K našim lepším zvykům patří, že když je to jen trochu možné, snažíme se doprovázet své blízké v posledních chvílích života. A najednou to bylo zakázáno. Lidé umírali bez rozloučení a posledního setkání se svými nejbližšími. Komu v této situaci hrozilo nějaké nebezpečí? Jen zjednodušené představě, že někdo z ministerstva nebo vlády ví, co je pro lidi dobré. Přitom osamělost, dokonce úplná opuštěnost je pro těžce nemocného horší než fyzická bolest.

jaroslav_sturma_003.jpg

Ovšem někdo by řekl, že ve vážné celospolečenské situaci musíme jistá omezení snést.

Ale jistě, ovšem začít třídit lidi s nárokem na přístrojovou podporu podle věku, jako to udělali v Itálii, to už nemá s civilizovanou společností co dělat. Sám jsem kdysi zažil situaci, kdy v jednom dětském transplantačním oddělení najali psycholožku, aby vyšetřovala inteligenci dětí, a podle toho chtěli rozhodovat, které dítě má nárok na transplantaci a které ne. To bylo v devadesátých letech a ta doba je jistě pryč, ale není třídění lidí podle věku totéž? Kdo vůbec má oprávnění rozhodnout o naději a beznaději? Můžete mít různé zákony, vyhlášky a předpisy pro celý národ, ale základní etický princip se vždy týká jedince, konkrétního člověka a jeho bezprostředního okolí.

Není to jen jiný projev nadutosti, která se holedbá: já jsem schopen určit tvoji cenu?

Přesně. A je to nadutost dosti rozšířená. Přitom už tisíce let víme, že každý jedinec má především svou nenahraditelnou hodnotu. Bez ohledu na to, čím byl a je, bez ohledu na čas, který mu ještě zbývá. Když začneme určovat jen jakousi cenu jedince, jsme na nejlepší cestě najít také ty „bezcenné“. A v souvislosti s epidemií se takové úvahy, takové doslova primitivní účty objevily i veřejně. Když dopustíme úvahy typu koho se ještě vyplatí zachraňovat a koho ne, prohlašujeme sami sebe za nesmrtelné, protože i nad námi přece jinak může být vynesen ortel – ten člověk už nemá žádnou cenu. A to chceme?

----------------------------------------------------------
PhDr. Jaroslav Šturma (*1944)
Dětský́ psycholog, ředitel centra Paprsek. Věnuje se zejména dětem s postižením a za tuto práci byl několikrát významně̌ oceněn doma i v zahraničí́. Dlouholetý́ člen Rady Konta Bariéry.
----------------------------------------------------------

  • 1

Aktuální číslo

říjen 2020

říjen 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta