Petr Beran pochází z vesnice u Rožmitálu pod Třemšínem, ovšem už druhým rokem studuje Praktickou školu v pražském Jedličkově ústavu. Stejně tak dlouho je také stipendistou Konta Bariéry, neboť se narodil s tělesným postižením, kvůli kterému se pohybuje převážně na vozíku. S oporou však dokáže i trochu chodit.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ
Právě v Ta Kavárně Jedličkova ústavu a škol jsme si dali dostaveníčko k našemu povídání. Ačkoliv má před sebou Petr (19) ještě více než rok studií, prozradil mi, že by v této tréninkové kavárně jednou rád pracoval. Současně se zapojením do projektu samostatného bydlení, který „Jedle“ na rok nabízí svým absolventům i dalším mladým lidem s tělesným postižením. To je však ještě hudba budoucnosti, a to nejspíš vzdálenější, protože Petr by podle svých slov chtěl po praktické škole nastoupit ještě na další tři roky do oboru keramická výroba.
Za studiem do Prahy
Na běžnou základní školu docházel v Rožmitálu pod Třemšínem. Kvůli datu narození i handicapu nastoupil do první třídy o něco později a učivo měl rozložené do deseti let, proto se po střední škole začal Petr s maminkou Petrou Beranovou poohlížet až v 17 letech. Jelikož ale v okolí bydliště nebyla žádná vyhovující, padla volba nakonec právě na pražský Jedličkův ústav a školy, kde je velmi spokojený. I přes nutnost dvakrát týdně urazit bezmála 80 kilometrů, tedy přibližně hodinu a půl cesty.
Líbí se mu mezi kamarády, o jedné spolužačce z jiné třídy Petr mluví dokonce jako o víc než jen kamarádce, spíše jako o svojí slečně! Rádi spolu tráví volný čas. A pokud nejsou právě spolu, má Petr postaráno i o volnočasové aktivity, protože je zde přes týden ubytován a s vychovateli podnikají rozličné činnosti. K tomu všemu má navíc ještě k dispozici různé terapie, především v podobě komplexní rehabilitace. Maminka či tatínek ho autem přivážejí každou neděli v podvečer, domů se s nimi Petr vrací následně v pátek po škole. Petrovu mladšímu bratrovi je teprve sedmnáct let. Zatím může řídit jen s mentorem, ovšem už teď se těší na samostatný řidičák. A to by nebyli kluci, aby je hned nenapadlo, že časem budou třeba takto dojíždět spolu sami dva. Petr vzhledem k svému handicapu auto řídit zřejmě nikdy nebude moci.
Chvála dobrým lidem
Právě náklady spojené s dopravou, pobytem v Praze a kroužky pomáhá hradit stipendium Konta Bariéry. Petr totiž dvakrát týdně dojíždí s Bezbadopravou na Strahov do bazénu, kde plave s Kontaktem bB – Para plaváním Praha. Bez této dopravní služby by to nejspíš vůbec nebylo možné podnikat, takže si jí Petr i jeho rodiče velmi cení.
Nejedná se ovšem o jedinou podporu, které se Petrovi od Konta Bariéry dostalo. Už dříve získal příspěvek na mechanický vozík a také na přídavný elektrický pohon, který je velkým pomocníkem při přesunech na delší vzdálenosti. On i maminka jsou za takovou výraznou finanční pomoc velmi vděční. A děkují všem lidem, kteří přispívají na dobrou věc, protože si uvědomují, že někdo to má v životě složitější. Bohužel se však najdou i lidé, kteří to Petrovi závidí. Naštěstí jich není mnoho.
I když ježdění s elektromotorem je zábava, se svou milovanou fenkou Barčou (čistokrevný voříšek) prý doma vyráží na krátké procházky za pomoci chodítka po svých. Spojí tak příjemné s užitečným tréninkem. Přestože je na vozík převážně odkázán, je rád, že alespoň tímto způsobem několik kroků dokáže udělat.
Co po škole?
Petr se ze skromnosti nezmínil, že v Rožmitálu také chodil jako dobrovolník pomáhat do domova pro seniory. Společně s odborným pracovníkem zapojoval tamní obyvatele do aktivizačních činností. Tuto bohulibou zkušenost mi na něj prozradila maminka. Kdo ví, třeba se tudy bude jednou ubírat Petrova profesní dráha. Práce tohoto typu se seniory by byla vhodná pro nejednoho mladého člověka s fyzickým handicapem. Osobně však zatím takové plány v hlavě nenosí, alespoň podle svého tvrzení. Zatím ještě ani neřešil, zda by se chtěl jednou v Praze usadit natrvalo, jak to dělá řada přespolních studentů s postižením. Velké město pro ně totiž skýtá větší možnosti pracovního uplatnění, sociálních služeb i zábavy.
Asi nikdo však netráví čas jen ve víru aktivit a spřádáním přesných plánů do budoucna. Petr si zrovna tak rád po škole jen tak lehne a brouzdá po internetu. Nejraději sleduje na YouTube svoje oblíbené influencerky, což ho baví víc než klasické filmy v kině, kam však občas také zavítá. Každopádně se těší, že jeho studentský život ještě nějakou dobu potrvá.