Bylo nebylo, jednoho jarního dne nastražily dvě děti, jmenovaly se Elen a Péťa, po městě červené nosy. První z nich našla atletka Lucie při běhu v parku a další nosy ji dovedly až na atletický ovál, kde už na ni Elen s Péťou čekali. „Pojď,“ mávl na Lucii nesměle Péťa. Za chvíli bylo na dráze plno dětí i dospělých, dokonce i dva pejsci. A všichni se společně rozběhli, aby Elen, Péťovi, Kubovi a dalším dětem s handicapem pomohli získat sportovní protézy. Konec? Kdepak! Teprve začátek. Projekt Run and Help Konta Bariéry právě startuje a sportovat a pomáhat se bude až dokonce června. Tak žádné spaní a poběžte taky!

Text: Lucie Nekvasilová, Jarmila Kudělková
Foto: Aneta Jaurisová (Insighters), archiv

Kubovi (7), Elen (10) a Péťovi (10) chybí od narození část ruky. Co jim ale rozhodně nechybí, je nadšení a houževnatost. Těmi každý den překvapují nejen své nejbližší. Péťa třeba nedávno zazářil ve škole ve šplhu na tyči. Elen sbírá úspěchy v gymnastice a judu. A Kuba sjíždí na lyžích neohroženě i prudké svahy. 

Donedávna se Kuba, Elen a Péťa neznali. Spojil je až projekt Run and Help Konta Bariéry. Běhání, které pomáhá, má v nadaci tradici už od roku 2015. Desítky akcí, při kterých děti i dospělí společně sportují a dobrovolným startovným přispívají někomu s handicapem, se konají po celé republice vždy od dubna do června. Kubu, Elen a Péťu Konto Bariéry vybralo jako tři tváře letošního, už 11. ročníku projektu. Z výtěžku jim pomůže zaplatit sportovní protézy, díky kterým budou moci sportovat jako jejich zdraví vrstevníci. Jsou totiž činnosti, kde ani elán a houževnatost chybějící ruku nenahradí. Třeba jízda na kole, při které člověk potřebuje pořádně chytit řídítka. 

Díky Kubovi, Elen a Péťovi se ale dostane pomoci i dalším lidem s handicapem. Vybrat si, koho podpoří, mohou tradičně i sami účastníci projektu Run and Help. Stačí se zaregistrovat na www.runandhelp.cz. A můžete si tam pustit i naši pohádku z úvodu. 

Horal Kuba

Kubovi bude v červnu sedm let, chodí do první třídy a odmalička má kolem sebe spoustu kamarádů. Co na tom, že se narodil s vadou levé ruky a má ji pouze po zápěstí. Svůj handicap dokáže brát s humorem. Ve škole dokonce udělal spolužákům přednášku o fungování bionické protézy, kterou nosí. 

„Kubík nás každým dnem učí, že i když se život někdy nevyvíjí podle našich představ, můžeme ho prožívat naplno,“ říká maminka Kateřina Uhlářová. S manželem se těšili na zdravé miminko, o handicapu dopředu nevěděli. Po Kubově narození tak přišel šok. A také velký stres, zda jejich syn nemá kromě chybějící ručičky ještě další potíže. „Lékaři se obávali spojení se srdeční vadou,“ vzpomíná paní Kateřina. Černé scénáře se ale naštěstí nenaplnily. 

I když některé věci nejsou pro Kubu vždy jednoduché, nikdy se nevzdává a stále zkouší nové výzvy. Moc rád jezdí na kole. Trénuje techniku krav maga. Zkoušel hrát fotbal. S tatínkem se učí lyžovat, a letos se poprvé podíval do Alp. Kromě toho krásně zpívá, dokonce chodil do sboru. A hlavu trénuje u deskových her, rád má dámu a šachy. 

První, silikonovou protézu dostal Kubík už jako maličký, ale nechtěl ji nosit. Od tří a půl let používá bionickou ruku, která reaguje na signály ze svalů. A teď by si moc přál ještě sportovní protézu, se kterou by mohl začít lyžovat s hůlkami nebo pořádně chytit řídítka na kole. Bionickou protézou to jde sice taky, ale není to pohodlné ani bezpečné. V případě pádu se totiž sevřená ruka nemusí včas uvolnit. Kubík si to už vyzkoušel na vlastní kůži. „Zatímco Kuba letěl, protéza se nepustila a zůstala držet na kole. Mysleli jsme si, že si musí zlomit ruku, naštěstí to dobře dopadlo,“ uzavírá maminka Kateřina. 

Gymnastka Elen

Elenka je drobná křehká dívenka, do které by na první pohled málokdo řekl, že je to velká a všestranná sportovkyně. Pochází z malé obce na Frýdecko-Místecku, kde žije s rodiči a dvěma bratry, starším Viktorem a mladším Arturem. Elen přišla na svět před deseti lety bez prstíků na pravé ruce. Rodiče to zjistili v 7. týdnu těhotenství a ihned po Elenčině narození hledali možnosti, jakým způsobem dceřin handicap řešit. V úvahu připadala plastická operace, ale tu se kvůli její náročnosti rozhodli po dlouhém rozmýšlení odmítnout. Jediným řešením se tedy pro Elenku stala protéza, která by chybějící část ruky nahradila.

Rodiče Elenku odmala vedli ke sportu. Pět let se věnovala tancování v disco dance kroužku. V sólo tancování se účastnila soutěží po celém Česku. Později se se stejnou vervou pustila do sportovní gymnastiky. Aktuálně je členkou gymnastického oddílu Pružinky. „A opět sbírá medaile na celorepublikových závodech. Jedná se o sestavy na trampolínách, kdy děvčata postupně předvádějí různě obtížné prvky,“ pyšní se právem maminka Pavla Mati. A aby pohybových aktivit neměla Elenka málo, začala loni na podzim ještě se svým starším bráchou Viktorem trénovat judo. „Už mám dokonce žlutý pásek, tedy druhý v pořadí. A doufám, že jednou s bráchou dosáhneme i na nejvyšší, černý pásek, jako má náš trenér,“ těší se Elen.

Její běžný týden je poměrně nabitý. Po návratu ze školy musí zvládnout úkoly a pak hurá na kroužky anebo ven s ostatními dětmi. Vzhledem k tomu, že bydlí v malé obci takřka u lesa, ráda by se přidala k ostatním dětem a vyrazila s nimi na kolo. Bez části ruky jí ale jezdit nejde. Moc by si proto přála sportovní protézu. „Nejvíce mě láká single trail, který máme v lese nedaleko našeho domu. Moc se těším, až si budu moct jízdu na kole zkusit,“ uzavírá Elen.

Hasič Péťa

Desetiletý Péťa chvíli neposedí. I když mu na pravé ruce chybějí prsty a zápěstí, nenechává se tím odradit od života naplno. Miluje hasičský sport a často ho můžete vidět jezdit na kole. Tobiškovi žijí v malé obci nedaleko Ústí nad Orlicí a Péťa se může spolehnout na podporu početné rodiny. Kromě mladší sestřičky Esterky má dva starší bráchy, 16letého Václava a už dospělého Štěpána. Právě Štěpán kdysi objevil na YouTube video, které Tobiškovy přivedlo k protetikům z Ottobocku. A tam Péťovi vyrobili první chytrou protézu. „Bylo to setkání, jež nám úplně změnilo život, který se nám v tu dobu hroutil,“ vzpomíná tatínek Petr. 

I Tobiškovi čekali zdravé miminko. Na všech kontrolních ultrazvucích Péťa chybějící ručičku zdatně schoval. „Takže si asi dokážete představit, v jakém stavu žena byla, když se Péťa narodil,“ vypráví tatínek. Ve dvou a půl letech dostal Péťa první kosmetickou protézu. Víc mu ale překážela, než pomáhala, a tak brzo skončila v koutě. Jako další variantu lékaři rodičům nabídli přišití úchopových prstů, které by ale znamenalo užívání léků na potlačení imunity a možné budoucí vážné zdravotní problémy, takže ho rodiče okamžitě zamítli. A malý Péťa se učil vše dělat jen s pahýlkem. Dodnes rodiče vzpomínají na příhodu z restaurace s rychlým občerstvením, kde cizí paní u vedlejšího stolku suše napomenula svého syna, aby na Péťu nekoukal, že je nemocný. „To nás opravdu dostalo do kolen,“ dodává tatínek. 

Péťa ale svůj handicap nijak tragicky nevnímal. K jídlu si bral celý příbor. Venku vozil zahradnické kolečko. Dokonce si bez ruky sedl na kolo a jel. A jak se naučil šplhat na tyči! „Žasli jsme a nevěřili, co vše je možné,“ vyprávějí rodiče. Podobně Péťa svým odhodláním ohromil spolužáky ve školce a pak i ve škole. Všude si získal nespočet kamarádů a stal se velkým tahounem i mezi mladými hasiči, kteří koukají, jak se dá dělat sport i s takovým handicapem. „Běháme, přeskakujeme překážky, bereme hadice, přebíháme kladinu, spojujeme hadice…“ popisuje nadšeně Péťa, jak to vypadá na hasičských závodech. Není proto divu, že sportovní protézu by si moc přál právě na hasičský sport a také na kolo. „Na tom jezdím opravdu hodně. S rodiči a s Esterkou na výlety, za bratrancem, k babičce. Nejvíc jsem ujel najednou asi 20 kilometrů,“ vypráví. S běžnou protézou se mu ale drží doslova „blbě“. Musí být nakloněný a taky už se pěkně vyboural, když ruku nestihl včas otevřít. 

P. S.: A kdo je Lucie? Přece atletka Lucie Neumannová, patronka 11. ročníku Run and Help.