Když se řeknou koně, které místo v Čechách se vám vybaví? Kromě kladrubského hřebčína to nejspíš budou Pardubice. Kam jinam se tedy vypravit za hiporehabilitací? V jejich bezprostřední blízkosti, v obci Spojil, sídlí na ploše bývalého JZD zapsaný spolek Apolenka. Svoje četné aktivity, které se převážně točí kolem koní, zde provozuje už od roku 1999.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

S paní ředitelkou Apolenky Jolanou Štěpánkovou a hlavní hipoložkou Dianou Houdovou usedáme v útulném Bistru Chlívek, které je součástí statku. Původně prý šlo o objekt vepřína, takže uvažovaly i o názvu Prasečák, ale nakonec usoudily, že by to mohlo být odrazující pro veřejnost, která sem chodí na procházky a za zvířaty, jež jsou tu k vidění. Kroky návštěvníků, často s dětmi, vedou nejen ze samotného Spojilu, ale i z nedalekého pardubického sídliště, stojícího doslova na dohled.

Bistro je od roku 2021 sociálním podnikem a náleží do výčtu aktivit Apolenky. Ta poskytuje sociální rehabilitaci, sociálně aktivizační služby (pod něž spadá právě hiporehabilitace), provozuje mlékárnu a vyrábí další produkty z chovu krav plemene Jersey, nabízí ustájení koní a při tom zaměstnává osoby se sociálním a zdravotním znevýhodněním. Celkem se jedná o 35 lidí s fyzickým, psychickým i mentálním handicapem.

Není bez zajímavosti, že paní Štěpánková a Houdová jsou sestry. Prvně jmenovaná původně s koňmi a zvířaty neměla v podstatě nic společného. To paní Houdová vystudovala na střední škole veterinu a věděla, že chce se zvířaty pracovat. Obě však pojila i touha pomáhat lidem. Takový sociální zemědělský a hiporehabilitační podnik, jako je Apolenka, je tedy ideálním projektem. I když nic nebylo tak snadné, jak to může na první pohled vypadat.

Původně zde měly dva koně v někdejší hájovně. Jak přibývalo zájemců o služby, bylo jasné, že prostory nestačí. V roce 2006 se dostaly k areálu a objektům bývalého jednotného zemědělského družstva, který byl ale hodně zpustlý a zanedbaný. Za současným stavem jsou dvě desítky let usilovné práce. První a zpočátku na delší čas jedinou finanční podporu přinesl sbírkový projekt Pomozte dětem.

Služby skoro pro všechny

Dnes žije Apolenka z dotací od kraje, města i dárců, ovšem také z vlastní produkce, fundraisingu a dalších aktivit. „Pořádáme koncerty, dílničky pro děti, divadlo a kromě bistra či prodeje našich výrobků také komerčně pronajímáme místa k ustájení koní. Celkem jich tu máme 45. Ale jen šest z nich slouží k hiporehabilitaci. Práce jsou schopní po našem náležitém výcviku tak v pěti letech. Délka jejich kariéry je různá, podle zdraví. V extrémně pozitivním případě to může být až dvacet let, to se ale poštěstí jen zřídka. Jinak s krajem je bezvadná a vstřícná spolupráce, popravdě se vždy poněkud děsíme voleb, jaké změny nastanou,“ říká Jolana Štěpánová.

Pokud jde o pečující profese, v Apolence najdete sociálního pracovníka, pracovníka v sociálních službách, fyzioterapeuta a speciální pedagogy. Celkem jde o šest lidí, i když dohromady pouze na tři celé úvazky. „Naše cílová skupina je prakticky neomezená. U hiporehabilitace jsou to převážně děti s různým typem postižení. Pracujeme i se šestiměsíčními kojenci. Požadujeme však potvrzení od lékaře a fyzioterapeut následně upraví terapii a koně podle potřeby. U dětí má hiporehabilitace největší význam a efekt. Setkáváme se tu s dětmi s pohybovým i mentálním postižením, stejně tak s komunikačními vadami, z rané péče i bývalých kojeneckých ústavů,“ vysvětluje Diana Houdová.

Kapacita služby je 150 klientů, přičemž týdně proběhne přibližně 100 lekcí. Jedna trvá přibližně 20–30 minut. Maximálně dva lidé najednou. „Lidé si doplácejí 250 Kč, což představuje jen zlomek nákladů. Navíc je nutné připomenout, že péči o koně nelze hradit z dotací. Někdy s placením pomáhají různé nadace nebo raná péče. Přímo z vlastní kapsy si to hradí naštěstí jen zlomek klientů,“ konstatuje paní ředitelka Jolana Štěpánková.

Podle hlavní hipoložky Diany Houdové nelze pohyb na koni ničím nahradit ani simulovat: „Jde o trojrozměrný pohyb, který je neopakovatelný na nějaké uměle vytvořené balanční pomůcce. Nehledě na efekt kontaktu s živým tvorem. Děti na koně reagují velmi dobře. Nic po nich nechce, navíc hřeje a je příjemné ho hladit. Určitě se na to těší, což se o fyzioterapii někde na cvičebně asi většinou moc říct nedá. Některé organizace přijíždějí i s vlastními fyzioterapeuty. A i když je zažitá představa, že jde o cvičení na koni, což často očekávají především rodiče, vůbec tomu tak být nemusí. Hipoterapie má podsekce s různým zaměřením, někdy jde i o pouhý kontakt, který zlepšuje třeba pozornost. Zkrátka má své místo i v pedagogické a sociální praxi. Trochu méně zmiňovaný je pak i pozitivní dopad jízdy na koni na peristaltiku střev, s níž mají někteří špatně pohybliví klienti potíže.“ Zároveň ovšem dodává, že nejde o samospásnou metodu. Musí být součástí komplexní péče.

Odpovědnost bez legislativy

Tato profese je v současnosti nedostatkovým zbožím. Po fyzioterapeutech je skutečně velká poptávka. Stejně jako po hiporehabilitaci. Kapacita Apolenky je hravě naplněna a celorepublikově lze říci, že poptávka převyšuje nabídku, což konstatují všichni její provozovatelé. Ačkoliv to vypadá jako lákavá mezera na trhu, jen při troše úvahy musí být každému jasné, že nejde o snadný podnik. 

Práce s dětmi s postižením v kombinaci s výcvikem a péčí o živá zvířata vyžaduje odpovědnost a vytvoření nezbytných podmínek. Každý správný hospodář odnepaměti ví, že nejprve se musíte postarat o stáj, teprve potom může přijít na řadu další práce. Ačkoliv neexistuje legislativa, která by provozování hipoterapie přímo upravovala, funguje zde Česká hiporehabilitační společnost. Ta už přes třicet let dohlíží na kvalitu poskytovaných služeb, pořádá různé kurzy a zastřešuje většinu poskytovatelů u nás. Podle některých vystupuje tato organizace na jejich vkus poměrně direktivně, ačkoliv nemá přímou oporu ze zákona. Vstup a členství je přitom dobrovolné. Pro klienty bývá ukazatelem kvality poskytovatele a určitých záruk.

I po letech od pandemie covidu se nabízí otázka, jak organizace jako Apolenka takovou situaci ustály. Podle paní Štěpánkové i Houdové vcelku dobře, i když některá jiná sdružení měla velké problémy. „Řekla bych, že větší problémy nám loni způsobila slintavka a kulhavka. Nás se naštěstí přímo nedotkly, ale stačí už samotná preventivní opatření, která naruší i omezí provoz. Onemocnění se netýkají přímo koní, ale máme tu kromě nich i krávy, kozy a osly.“

Určitou komplikaci představuje i otevřenost veřejnosti. „Chceme být přístupní, ale někteří lidé se bohužel neumějí úplně chovat. Většinou spíš z neznalosti než ze zlých úmyslů. Týká se to především krmení zvířat, která jsou u nás k vidění. Nevědomky jim mohou velmi ublížit. Máme tu k dispozici vhodné pamlsky, návštěvníky se snažíme edukovat, ale bohužel ne vždy to dopadá na úrodnou půdu. Proto všechny prosím, aby nejen u nás vždy mysleli na zdraví zvířat, než jim sami začnou dávat něco k snědku,“ uzavírá Diana Houdková.