„Jiří Lábus – není snad nikdo v téhle zemi, kdo by ho neznal. Vynikající herec, komik a dabér, jehož specialitou jsou ženské role. Co ale vědí jen zasvěcení: je také letitým podporovatelem Konta Bariéry a spolupracovníkem Nadace Charty 77. I přes své extrémní pracovní vytížení si tu a tam najde čas a přijde na jednání Rady Konta Bariéry, jejímž je členem a která rozhoduje o výši příspěvků pro lidi s postižením. Na setkání s Jiřím Lábusem jsem se moc těšila. Na jeho rolích jsem vyrostla, a možná proto mám utkvělý pocit, že ke mně přichází přítel, kamarád, člověk, který mě laskavě doprovází, co si pamatuju. Milovala jsem čaroděje druhé kategorie Rumburaka a s rodiči jako dorostenka pravidelně, nejen na Silvestra, nadšeně sledovala všechny scénky v pořadu Možná přijde i kouzelník…“
Text: JOLANA VOLDÁNOVÁ
Foto: MILAN JAROŠ
S Kontem Bariéry spolupracujete prakticky od začátku, tedy téměř pětatřicet let. Jak se to stalo?
A víte, kdo za to může? Anton Pavlovič Čechov.
Tak to mi vysvětlete.
Právě od tohoto autora jsem před lety zkoušel ve Stavovském divadle Višňový sad. A v tom představení hrál i Honza Kačer. Jednou mi na zkoušce vyprávěl o nově založeném Kontu Bariéry, že i on tam působí a že se kolem tohoto projektu sešla příjemná společnost lidí, kteří dělají dobré věci. A když mi v kostce vysvětlil, o co se jedná, pozval mě, abych se tam šel podívat. Tak jsem tam tehdy přišel, ale to už je opravdu strašně dávno. Když jsem viděl, co se tam děje, kolika lidem to opravdu pomáhá, samozřejmě a bez váhání jsem řekl, že do toho jdu.
S Kontem Bariéry jste spolupracoval na řadě kampaní, s dalšími členy rady spolurozhodujete o výši finančních příspěvků pro lidi s postižením. Ale řekněte mi: máte vy osobně nějakou zkušenost s vozíčkáři?
Kdysi Bariéry pomohly jednomu mému známému, který byl na vozíku. Ale já chci říct ještě jinou věc. Na začátku mé spolupráce s Kontem Bariéry jsem dostával měsíčně třeba i sedmdesát dopisů se žádostí o pomoc. A teprve v takovou chvíli si uvědomíte, že žijete vlastně pohodový život ve společenství dalších lidí, které nic moc nebolí. Na druhou stranu zjišťujete, co je na světě bolesti. A já byl najednou vděčný za to uvědomění, že život vždycky není o tom být v pohodě. Já tu výsadu mám, ale spousta lidí ne. Pamatuju si na jeden dopis, kde rodiče, oba invalidní, vychovávali dvě postižené děti: neslyšícího syna a nevidomou dceru. Oba studovali vysokou školu. To si najednou řeknete, že tohle jsou ti praví hrdinové. Je dobré si uvědomit, co je ve světě podstatné, když v něm bohužel čím dál větší roli hrají prachy. A tak jsem vlastně šťastný, že se alespoň maličko můžu zapojit, zviditelňovat práci nadace, dělat jí určitou publicitu. A chci poděkovat všem, kteří v ní a pro ni pracují.
My děkujeme vám, protože i díky známým tvářím se nám daří Konto Bariéry představovat v tom nejlepším možném světle. Ještě jedna věc se o vás tak úplně neví: máte výtvarný talent. S největší pravděpodobností jste ho zdědil po tatínkovi, který byl architekt. Nebo je to jinak?
Tatínek byl vynikající architekt, ale původně chtěl studovat výtvarnou akademii. A moje babička říkala: „To je ale hrozně nejistý povolání, běž radši na techniku.“ Tak nakonec vystudoval architekturu. Malování ale miloval a mně po něm doma zůstalo asi pět obrazů, nádherných krajin. On byl takový „slavíčkovský“, krajiny miloval a dělal je nádherně. Taky mě k tomu jako malého vedl a mně se to strašně líbilo. Ale měl jsem ještě jednoho koníčka. Už v pěti letech jsem doma hrál první loutkovou pohádku a taky jsem říkal, že budu herec. A moje matka říkala: „Jo, ty budeš herec, to určitě!“ Když jsem končil devítku, nastala zvláštní situace, protože v té době nebyla herecká konzervatoř, jen taneční a hudební. Abych nemusel na gymnázium, kam jsem opravdu nechtěl, využil jsem toho druhého koníčka, tedy svoji lásku k výtvarnu, a dělal zkoušky na Holarku, uměleckou školu v Praze. Bohužel jsem se tam nedostal a musel na ten gympl. A i když to tehdy bylo jen na tři roky, byly to nejstrašnější roky mého života – nejen pro mě, ale i pro rodiče. Nebudu vám říkat, jaké jsem měl maturitní vysvědčení, to je velká ostuda. Ale hned po gymplu jsem se dostal na DAMU, a jak se ten život hezky vyvažuje, tady to pro změnu byly čtyři nejhezčí roky mého života.
Malujete občas? Baví vás to?
Někdy pro kamarády, třeba když má někdo narozeniny. A když mě někdo poprosí, tak se teda vzchopím a něco namaluju.
Ještě se vrátím k vašemu propojení s Kontem Bariéry. Koncem loňského roku měl v kinech premiéru hvězdně obsazený film Neporazitelní, který vypráví silný příběh české reprezentace parahokejistů. Patří mezi divácky nejlépe hodnocené české filmy uplynulého roku. A vy jste si v něm taky zahrál…
Ano, týmového doktora. Není to velká role, ale je docela důležitá. Bylo to úžasné natáčení, protože jsem zblízka poznal osudy těch sportovců s handicapem. Když jsem je slyšel vyprávět, proč přišli o nohu nebo o nohy, uvědomil jsem si, že bytí či nebytí může být otázka vteřiny, okamžiku, kdy se vám celý svět obrátí naruby. Ti kluci na ledě pro mě fakt byli hrdinové. Skvělý režisér Dan Pánek, člověk, který do toho jde se svým velkým srdcem, úžasná atmosféra na place… Jasně, bylo to i komplikované, protože se točilo v Ostravě a já jezdil na otočku do Prahy na představení. Ale jsem na ten film pyšný a jsem rád, že jsem v něm mohl hrát, i když malou roli.
Vy musíte být nesmírně věrný člověk. Když se trochu ohlédneme za vaší kariérou, padesát let jste věrný jednomu divadlu, pražské Ypsilonce…
Dokonce víc, od roku 1972, takže 54 let.
Víc než třicet let natáčíte s Oldřichem Kaiserem rozhlasový seriál Tlučhořovi, vaši výsostnou a čistou improvizaci. To, předpokládám, stále platí…
Teď běží reprízy, ale už máme připravené natáčení dalších dílů.
Bezmála půl století se s Oldou přátelíte, všichni si vás pamatují jako neodolatelnou partnerskou dvojici ve scénkách slavného pořadu Možná přijde i kouzelník. Víc než čtyřicet let mluví vaším hlasem chlupaté Jů v České televizi a třiatřicet let Marge Simpsonová. Kterou z těch rolí máte opravdu pod kůží, která vás na první dobrou baví nejvíc?
To všechno jsou takové osudové zajímavosti. Já si například přesně pamatuju na den, kdy jsem dostal nabídku dělat chlupaté Jů. Ale netušil jsem, že to budu dělat dalších 45 let. Tehdy jsme točili postsynchrony k později velmi populární pohádce Princové jsou na draka. Tam jsem měl poprvé a naposled roli prince, ale byl to debil. Takže od té doby už jsem prince nehrál, pak jedině krále nebo zloduchy. A to jsem měl rád, protože ti se hrajou nejlíp. Přišla za mnou tehdy asistentka režie s tím, že se v televizi chystá nový projekt pro děti, nedělní pásmo pohádek, a že ho mají uvádět takoví dva chlupáči. Jeden se jmenuje Jů a druhý Hele a od někoho přišel nápad, že já bych daboval právě Jů. Tak se ptám, jak vypadá. Prý je takovej zelenej a má červený nos. Šel jsem se na něj do studia podívat a okamžitě mi naskočilo, jak by ten jeho hlas měl vlastně znít. A hlavně mě na tom těch 45 let baví, že to má pro děti výchovný charakter, že se tam stále upozorňuje na některé nešvary, ale přitom zábavnou formou.
Výrazný komediální talent vám do cesty kdysi přivedl vaši asi nejslavnější roli Rumburaka, čaroděje druhé kategorie v pohádkovém seriálu Arabela. Máte tu postavu pořád rád, nebo ji už nemůžete vystát?
Mám ji rád, opravdu. Mně bylo v té době 28 let, a už když jsem poprvé četl scénář, tak jsem byl nadšený. Navíc scénáře pánů Macourka a Vorlíčka byly prostě senzační a mají nějaký přesah, protože na jejich pohádky a příběhy se dívají další a další generace dětí a pořád je baví. Když jsem tehdy Rumburaka točil, ani by mě nenapadlo, že to jednou bude takhle slavný seriál. Jedna historka to dokresluje. Já často jezdím tramvají a tuhle se se mnou dal do řeči jeden pán. Vypadal trochu jako indián, měl na krku foťák, ale mluvil perfektně česky: „Pane Lábusi, já mám maminku Peruánku a tatínka Čecha a víte, že v Peru je Rumburak strašně populární?!“ Tak z toho jsem byl opravdu paf. Já už jsem starý, je mi 76 let, ale i díky tomu jsem měl možnost hrát s vynikajícími českými herci: Menšíkem, Sovákem, Filipovským, Brodským, Stellou Zázvorkovou. To byli tak znamenití herci, byla to pro mě obrovská škola. Já, 28letý cucák, jsem tehdy hrál s celou plejádou těch nejlepších, to byl fantastický zážitek.
Od Arabeliny Rumburakovy ženské masky se dostávám k vašim ženským postavám – Marge Simpsonové, rozhlasové Boženě Tlučhořové nebo Bábě z mokřin z pohádky Tři bratři. Jak náročné je udržet ty ženské postavy tam, kde mají být, a zbytečně je nepitvořit?
To je samozřejmě i věc režiséra, který na to dohlíží. Práce s Janem Svěrákem na pohádce Tři bratři byla zážitek. Já jsem netušil, že si Bábu z mokřin nakonec děti tolik zamilujou, přestože to byla baba zlá a zákeřná. Ale víte, co bylo na tomhle natáčení nejhorší? V maskérně mi pro tu postavu dělali takové dlouhé nehty. Zkuste s tím cokoliv vykonávat, i najíst se byl problém. A já vám řeknu, jak jsem se k těm ženským postavám dostal. Když jsme dělali s Oldou třeba Ruskou ruletu nebo další zábavné pořady, byla to čistá improvizace. Byli jsme sami dva, tak když tam byla nějaká ženská postava, jeden z nás ji musel hrát. Olda hrál ty mladé, já ty starší. Takhle jsme si to rozdělili a takhle to vlastně celé vzniklo.
Jak hledáte ten správný hlas pro konkrétní postavu?
Na to mám nějaký dar, protože už jako malý kluk, sotva jsem se naučil číst, jsem si chodil kupovat takové drobné texty k loutkovému divadlu. Jmenovalo se to Hry pro loutky. Doma jsem sezval celou rodinu a vzal si hrnec, který znázorňoval rozhlasový mikrofon. Celá rodina musela vydržet, jak jsem měnil hlasy. Chvíli jsem byl princezna, pak král, pak ježibaba, čert… A já jsem to dokázal ve vteřině, takže mi to vlastně přijde úplně přirozené. Daleko těžší je dostat se do vnitřního myšlení těch rolí. Božena samozřejmě myslí jinak než Mirko Hýl a vy musíte ve vteřině přešaltovat, přehodit výhybku.
V roce 2025 byl Jiří Lábus se 439 rolemi třetím nejvíce obsazovaným hercem narozeným mezi roky 1946 až 1964. Jak se to dá vůbec stihnout?
To jste mě překvapila. Já vím, že jich bylo hodně, ale že tolik?!
Podle čeho si role vybíráte, nebo je naopak odmítáte?
Když jsem začínal svoji kariéru, bylo mi 22 let. Tehdy jsem si myslel, že když něco odmítnu, řeknou, že jsem fouňa. A tak jsem kolikrát hrál i ve spoustě blbostí. Pak jsem zjistil, že to tak vůbec není. Čím jsem starší, tím důkladněji si každou nabízenou roli přečtu a už dělám ty, co se mi opravdu líbí. Většinou záleží hlavně na dobrém scénáři. Třeba tak jako u slavné Arabela. Takhle mě bavil i scénář k seriálu Volha. Četl jsem ho s takovým entuziasmem, že jsem asi za dvě hodiny přečetl všechny díly. A pak jsem měl velké štěstí, že jsem se potkal s režisérem Vladimírem Michálkem, který mě obsadil do filmu Amerika a svěřil mi úplně jinou roli, než ve kterých mě diváci do té doby znali. Hrál jsem tam vážnou roli. A já jsem dneska hrozně šťastný, že mám možnost ty polohy střídat.
Vy máte za film Amerika jednoho Českého lva, druhého za film Klauni a k tomu ještě Cenu Thálie za výkon v inscenaci Hlava medúzy. Cítíte zadostiučinění, že jste získal prestižní ceny právě za role, které jdou tak trochu proti vašemu typu?
Když to takhle říkáte, tak vlastně ano. Hlavu medúzy hrajeme už třicet let, v pražském Studiu Ypsilon. Mám fotky z premiéry, kde mám ještě černé vlasy. Ta hra je mimochodem tragikomická. Režíroval to tehdy Milan Lasica a byla velká radost dělat to právě s ním. A i když Lasica už mezi námi bohužel není, je to představení tak dobře zrežírované, že i po třiceti letech nádherně drží pohromadě – a přitom to jsou dvě hodiny čistého času bez pauzy.
Nejen mně, ale snad všem v nadaci vrtá hlavou jedna věc. Vy používáte tlačítkový telefon, že?
Ano.
E-mail moc nepoužíváte…
Ne, vůbec.
A přesto jste pronikl na sociální sítě. Na Instagramu máte neuvěřitelný počet sledujících, asi 60 tisíc. To děláte sám?
Ne, to ne, já nemám Instagram. To dělá moje výborná manažerka. Já když někde něco ve srandě natočím, klidně nějakou blbost, tak jí to pošlu. Tedy pošlou jí to ti, kteří to na svoje chytré zařízení natočili. A ona pak říká: „Hele, tohle by se tam docela hodilo, je to sranda, můžu to tam dát?“ A já odpovídám: Ano, klidně to tam dej. A kupodivu to má strašně příznivý ohlas, to nechápu.
Náš podcast jsme nazvali Můžeš. Co vám dělá v životě radost, že můžete?
Radost mi vlastně dělá každý den, že můžu. Víte, často se mě ptají taxikáři, když jedu večer z divadla domů: „Tak, pane Lábus, jak to jde?“ Ještě vysvětlím, proč jezdím v noci zásadně taxíkem. Je to proto, že v nočních tramvajích jezdí hodně „ožralů“, a když na vás pokřikují: „Hele, udělej Rumburaka!“, tak je to nepříjemné. No a já těm taxikářům odpovídám: „Je mi 76 let, hraju ve čtyřech divadlech. Víte, kolik lidí je už v tomhle věku mrtvých?“ A je to pravda. Já mám sice nějaké choroby přiměřené věku, trochu vyšší cukr, jsem hypertonik, beru tedy nějaké léky, ale jinak mi nic není, nic mě nebolí. A možná i proto, že jsem nikdy dlouhodobě nedělal nějaký sport, třeba hokej nebo fotbal, mě dneska nebolí záda, kolena ani klouby, vlastně nemám žádný fyzický problém a jsem šťastnej! Já jsem vlastně takový „lucky man“.
Podcast Můžeš
Celý rozhovor s Jiřím Lábusem si můžete poslechnout v podcastu Můžeš.