Konto Bariéry přispívá mimo jiné na řadu pomůcek pro lidi s postižením. Připravili jsme seriál, v jehož rámci chceme postupně představit ty nejčastější z nich. A nelze začít ničím jiným než vozíkem, který je pro řadu lidí obávaným postrachem, ale zároveň ikonickým symbolem. V podobě stylizovaného piktogramu označuje toalety, parkovací místa, bezbariérové vstupy a další místa určená lidem s omezením pohybu. Laická veřejnost má však jen minimální povědomí o tom, že existují různé typy vozíků. A odborná rada se často hodí i jejich uživatelům.

Text: RADEK MUSÍLEK a ANNA TÝROVÁ
Foto: MILAN JAROŠ

Říká se mu různě: vozík, vozejk, vozíček, kára, v ostřejším slangu i kriplkára. Každý preferuje trochu něco jiného, záleží na kontextu a přístupu k věci. Vnímání jednotlivých označení v sobě nese hodně subjektivních významů. Pro někoho je slovo vozíček eufemistická zdrobnělina zavánějící lítostí, kriplkára zase působí přehnaně drsňácky. Dost často se i v oficiálních materiálech stále objevuje termín invalidní vozík, ačkoliv od slova invalidní (neplatný) se už delší dobu ustupuje. Velmi vzácně se dá ještě zaslechnout archaické označení kolečkové křeslo, které vychází z historického vývoje vozíku. V angličtině nebo němčině však toto slovní spojení dodnes platí a užívá se (Wheelchair, Rollstuhl). Více viz historické okénko.

Autoři tohoto článku mají s vozíky bohaté zkušenosti, z nichž při tvorbě textu vycházeli. Anna Týrová pracuje jako ergoterapeutka v pražském Jedličkově ústavu a školách s dětmi nejrůznějších typů tělesného a kombinovaného postižení. Radek Musílek je v důsledku úrazu páteře v dětství celoživotním uživatelem mechanického vozíku.

V první řadě je potřeba zdůraznit, že mezi vozíky jsou velké rozdíly. Nejlepší paralelou jsou asi jízdní kola. Není kolo jako kolo, existují horská, silniční, elektrická a podobně. Stejně tak není vozík jako vozík. Některé jsou určené ke každodennímu užívání, jiné jsou na sport, další jen na krátký transport v interiéru. Existují i plastové verze do sprchy nebo plážové do písku a slané vody. Nejzákladnější dělení je na dva typy – mechanický a elektrický. Pokud nejde o čistě účelovou pomůcku na krátký čas (erární vozík na převoz po nemocnici, u bazénu, po letišti a podobně), platí základní pravidlo, že každý vozík určený k dlouhodobému používání by měl být vyroben na míru svého uživatele. Špatně vybraný vozík je něco jako špatně vybrané boty. Může být nejen zdrojem nepohodlí, ale i vážných zdravotních následků. Nehledě na to, že vám neulehčí život v plné míře, jak by mohl.

Asi by bylo na dlouhé vyprávění, jak si můžete špatným sezením pokřivit záda nebo způsobit dekubity a jiné otlaky. Nevhodné rozměry vozíku mohou vést také k přetěžování horních končetin. Nesprávné vyvážení může způsobit nebezpečné pády či převrácení. U lidí se špatnou rovnováhou a stabilitou je potřeba myslet na ochranné a podpůrné prvky. Dnes už není problém opatřit vozík bezpečnostním kolečkem proti převrácení dozadu, opěrkou hlavy, čtyřbodovými pásy a různými stabilizačními prvky samotného těla. Možné jsou i nastavitelné změny polohy, a to až do úplného lehu či naopak stoje.

Nebát se poradit

S výběrem a nastavením by měl umět poradit ergoterapeut, rehabilitační lékař a v podstatě každý navrhující lékař. A to nejen rehabilitační, ale také ortoped, neurolog, pediatr či internista. Elektrický vozík pak jen neurolog, ortoped a rehabilitační. Částečně poradí také obchodní zástupce firmy, který je vyškolený k zaměřování vozíků. V ideálním případě je zároveň ergoterapeutem, což se podle Anny Týrové v praxi hned pozná. Jakožto ergoterapeutka také spolupracuje s kolegyněmi z fyzioterapie, jejichž rady a připomínky jsou při zaměřování vozíků velmi cenné.

Zástupce firmy, která vozík dodává, už však není tak úplně nezávislým expertem. Určitě ale není vhodné spoléhat jen na svůj úsudek a levnou internetovou nabídku z Asie. Výše zmínění odborníci mají bohaté zkušenosti. Pochopitelně si nikdo nemůže nechat vnutit něco, co mu vysloveně nevyhovuje, ale na druhou stranu přicházejí někteří lidé s nereálnými nebo nulovými představami, co opravdu potřebují. Až letitý uživatel vozíku ví sám přesně, co mu vyhovuje, a orientuje se v nabídce – a ani to neplatí vždy.

Rodiče dětí, lidé po úrazu nebo blízcí špatně pohyblivých seniorů mají často mlhavou představu o možnostech, potřebách a rizicích. Někdo přichází s jasnou představou „očíhnutou“ u kamaráda, který je však třeba v úplně jiné situaci. I u vozíků existují módní trendy! Podlehnutí jim ovšem může nést zdravotní následky. V současnosti jsou hodně v kurzu takzvané aktivní vozíky, které mají místo opěrky rukou jen blatníčky a disponují zkrácenou zádovou opěrkou. Hezky to vypadá a funguje pro vysportovaného paraplegika, ale pro dítě s vadným držením těla nebo pro vetchou babičku jde o řešení zcela nevhodné.

Také záleží na tom, jak samostatný a silný uživatel je. Kde a k čemu bude vozík především používat?

Mechaničák

Mechanické vozíky existují v nepřeberných variantách, které jsme už naznačili. Jejich hlavní předností je lehkost, skladnost a cena. V neposlední řadě jsou pro fyzicky disponované uživatele i zdrojem pohybu a tréninku. Lidé se občas ptají, proč si dotyčný raději nepořídí vozík elektrický. Na to se dá odpovědět v několika bodech:

• Člověk se chce udržovat v kondici.
• Mechanický vozík se snadno složí do běžného osobního auta.
• Vyskytne-li se někde bariéra, třeba v podobě schodů, na mechanickém vozíku ji lze s pomocí zdatné asistující osoby překonat, naopak s elektrickým vozíkem je to kvůli hmotnosti vyloučené.
• Mechanický vozík je menší, mnohem vhodnější pro pohyb v interiéru i pro většinu sportů. Snáz se rovněž vejde do dopravních prostředků.
• Je častěji hrazen zdravotní pojišťovnou.
• Opravy jsou rychlejší a levnější.

Největší nevýhodou je potřeba vlastní nebo cizí fyzické síly k pohybu. Na velké vzdálenosti nebo v náročném terénu se tato slabina projeví nejvíce. Lidé se závažným postižením horních končetin ho nezvládnou plnohodnotně ovládat ani v interiéru a jsou s ním plně závislí na pomoci.

Mechanický vozík si můžete koupit sami nebo můžete zažádat zdravotní pojišťovnu, pokud jste řádně pojištěni a splňujete zákonem stanovené indikační podmínky pro úhradu. O MIV nejčastěji žádá praktický lékař nebo specialista.

Električák

Hlavní předností je pochopitelně samostatnost pohybu uživatele, a to nejen na velké vzdálenosti. Mohou ho totiž ovládat i lidé zcela paralyzovaní, v extrémních případech pouhým pohybem hlavy, očima nebo ústy. Dává tak relativně velkou míru svobody i těm, kteří by se jinak sami ani nepohnuli. Většinou se ovládá joystickem, k čemuž stačí alespoň jedna částečně funkční ruka.

Nabíjí se z běžné elektrické sítě, obvykle přes noc. V závislosti na technologii baterií, motoru a náročnosti terénu většinou vydrží v rozmezí deseti až dvaceti kilometrů. Dojezd ukazuje barevný indikátor. Se stářím baterie se dojezd snižuje. Rychlost je omezována přibližně na úroveň lehkého běhu.

V nejsofistikovanějších variantách existují „električáky“, které umějí uživatele vysunout do výšky, změnit úhel sedu i nohou, dokonce se proměnit v lehátko. To je praktické pro ulehčení zádům a zcela nepohybliví lidé tak nemusí pořád žádat někoho o pomoc, když chtějí trochu upravit polohu těla. Elektrický vozík se zdvihem (lift systém) je skvělý pomocník např. při výběru z bankomatu, k dosáhnutí na jinak nedostupné předměty ve výšce, při komunikaci s „choďáky“, pro bližší kontakt z očí do očí. Samozřejmostí dnes jsou už světla, klakson a blinkry a objevují se dokonce i kamery.

Úhrady zdravotní pojišťovnou

Kompenzační pomůcky, do kterých vozíky patří, jsou hrazeny zdravotními pojišťovnami, a to v plné výši nebo jen částečně. Zpravidla pojišťovna hradí 90–100 % z ceny základního provedení, klient tedy doplácí 0–10 %.

Při úhradě pojišťovnou zůstává vozík v jejím majetku a po uplynutí doby (zpravidla pět let) se vrací. Mechanické vozíky se předepisují jednou za pět let a elektrické vozíky jednou za sedm let. Elektrické vozíky vždy předepisuje odborný lékař. Cesta k získání vozíku ideálně vypadá takto: S odbornou pomocí si nechám zaměřit vozík minimálně od dvou firem (pro srovnání), vyberu si ten nejlepší pro mě, zaměřovací list předám svému lékaři a ten vypíše žádanku s poukazy.

Jestliže žádost schválí revizní lékař dané pojišťovny, máte vyhráno. Revizní lékař kontroluje, zda pomůcka splňuje kritéria podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. S potvrzenými poukazy pojišťovny poté firma zahájí výrobu vašeho vysněného vozíku. O příspěvek na zvláštní pomůcku lze požádat také Úřad práce.

Kromě samotného vozíku můžete na Úřadu práce požádat o měsíční příspěvek na mobilitu. Pokud potřebujete vozík okamžitě a čekáte na schválení, existují půjčovny zdravotnických pomůcek.

Žádost o elektrický vozík je o něco komplikovanější. K žádankám se musí připojit ještě formulář k přidělení EIV, který částečně vyplňuje navrhující lékař, klient a další odborní lékaři (oční a psycholog/psychiatr), také je nutné doložit svalový test (provede fyzioterapeut) a další nutná příloha „Posouzení stavu zdravotní pomůcky“, což provádí servisní technik dodavatele (pokud od některého již vozík přes zdravotní pojišťovnu máte). Ergoterapeut vše zájemcům objasní. Důležité je, aby ve formuláři byla jasně potvrzena způsobilost bezpečně ovládat elektrický vozík v silničním provozu. U nezletilých klientů je nutné závazné prohlášení zákonných zástupců.

Existují i malé „električáky“ vhodné do interiéru a relativně snadno skládatelné, ovšem jedině s cizí pomocí. Tady opravdu dejte pozor na levné varianty z běžných e-shopů, které nejdou individuálně nastavit.

Proč Konto Bariéry přispívá?

Přestože na mechanické i elektrické vozíky v České republice přispívá systém veřejného zdravotního pojištění, Konto Bariéry pomáhá s pořízením těchto pomůcek řadě lidí. Důvodem je především to, že individuální potřeby mnoha žadatelů vyžadují speciální nadstandard, který překračuje úhradové limity zdravotních pojišťoven. Jedná se například o odlehčené materiály nebo zvláštní funkce nad rámec obvyklého vybavení.

Díky štědrým dárcům se tak daří uhradit finanční převis nad běžnými úhradami. Nastávají také situace, kdy z různých důvodů nemá člověk na úhradu pomůcky od zdravotní pojišťovny nárok (např. souběžné pořízení mechanického vozíku s vozíkem elektrickým). Nebo pomůcka vůbec hrazena není, jako v případě přídavných elektrických pohonů.

Přídavné pohony

V posledním desetiletí se na trhu začaly výrazněji objevovat různé přídavné elektrické pohony k mechanickým vozíkům. Těm se budeme podrobněji věnovat v některém z příštích čísel. Obecně lze ovšem konstatovat, že dokáží krásně propojit výhody mechanického a elektrického vozíku. Jejich nevýhodou je pořizovací cena, na kterou na rozdíl od vozíků nepřispívají zdravotní pojišťovny. A také je nezvládne ovládat někdo s hodně těžkým postižením horních končetin. Existují i elektrické pohony pro doprovod, který by jinak vozík musel tlačit.

Servis

Ke kvalitnímu užívání vozíku patří i dostupnost a rychlost jeho servisu. To může být rozhodující faktor při výběru mezi dodavatelskými firmami, jejichž samotné produkty jsou často srovnatelné. Pokud je vozík hrazený zdravotní pojišťovnou, existuje každý rok nárok na opravy s desetiprocentní spoluúčastí uživatele. O úhradu opravy se musí žádat, což lze u předem plánované údržby, ovšem nenadálé poruchy představují skutečnou nepříjemnost, která dokáže člověka doslova uvěznit doma…

Proto má každý uživatel vozíku raději pokud možno nějaký starší druhý v záloze. Bohužel platí pravidlo, že pokud dostanete od zdravotní pojišťovny příspěvek jednou za sedm let na vozík elektrický, nemáte po tu dobu nárok na vozík mechanický. Jejich paralelní užívání je však prakticky nezbytností.

Vozíky napříč historií

Nejstarší předchůdci dnešních moderních vozíků pocházejí už z antiky nebo starověké Číny. Od dávných dob se lidé pokoušeli vyrobit pomůcku pro špatně chodící či paralyzované, a to způsobem, který se prostě nabízel – přimontovat k běžné židli kolečka. Většinou šlo o improvizovaný počin nějakého řemeslníka. Ovšem pro bohaté vznikaly i luxusně zdobené a čalouněné výrobky, jako třeba pro krále Filipa II. Španělského trpícího dnou na konci 16. století. Kolečky opatřené židle nebo nějaké převozní trakaře jsou běžným řešením prakticky až do 18. století. Základním problémem však byla nemožnost samostatného pohybu uživatele, přestože jsou doloženy pokusy o řešení už ze 17. století, kdy například ochrnutý německý hodinář Stephan Farfler vytvořil dřevěnou tříkolku poháněnou ručními pákami. V roce 1783 se objevuje díky Johnu Dawsonovi takzvaná Bath Chair neboli lázeňská židle s velkými zadními koly a menším kolem vpředu uprostřed, která sloužila k převozu pacientů.

V 19. století se při konstrukci vozíků začnou objevovat prvky převzaté z rodící se cyklistiky, především v podobě kol s drátěným výpletem. Dřevo v konstrukci nahrazuje kov, sedačky připomínají proutěná křesla. Stále jde ale o pomůcky velmi těžké, poměrně neforemné a obtížně samostatně ovladatelné. Převažuje koncept s velkými koly vpředu, která lze pohánět rukama. Teprve pozdější a dnes bezvýhradně používané umístění velkých kol vzadu však umožňuje lepší záběr rukama uživatele a manévrovatelnost.

Průlom přišel v roce 1933, když američtí inženýři Harry Jennings a Herbert Everest (ochrnutý po důlní nehodě) společně sestrojili lehký kovový a především skládací vozík s dodnes používaným rámem ve tvaru písmene X (X-brace). Vytvořili standard, který umožnil masovou výrobu. Za více než devadesát let se hodně posunul design i používané materiály, v zásadě se však dá říct, že se nadále většina mechanických vozíků drží jejich konceptu.

Obrovské množství zraněných lidí po druhé světové válce rozvoj vozíků urychlilo. V 50. letech 20. století přicházejí na scénu první spolehlivější vozíky na elektrický pohon. Československo bylo coby komunistický stát v těchto trendech pozadu. Pokud nějaké vozíky byly, rozhodně ne v tolika variantách jako na západě. Čekání na pomůcku bylo dlouhé a muselo se brát zavděk tím, co bylo k dispozici. Na děti se moc nemyslelo, pro ty musely stačit menší či větší kočárky. Výrazná změna přišla po roce 1989, kdy se na tuzemském trhu objevily výrobky renomovaných zahraničních firem. Rozvoj technologií v posledních dekádách přináší další a další možnosti především v oblasti odlehčení konstrukce, pohonu, ovládání a celkové ergonomie přizpůsobené individuálním potřebám jednotlivých lidí.