Jako dítě měl krabičku na hrudi a šňůrku za uchem, dnes svůj sluch ovládá mobilem. Ovšem když s 24letým Petrem Kudrnovským mluvíte, ani na okamžik vás nenapadne, že má ten největší možný sluchový handicap. Vděčí za to rodičům, kteří ho naučili mluvit, a především nevzdávat to. Dnes i díky stipendiu Konta Bariéry studuje vysokou školu v angličtině a jednou z něj určitě bude úspěšný ajťák.
Narodil se jako neslyšící, ale dlouho to nikdo nevěděl. Oba rodiče jsou zdraví a ani v široké rodině neměl nikdo problémy se sluchem. „Vlastně neexistoval důvod, proč bych měl být neslyšící, takže se na to přišlo, až když mi byl rok a půl, kdy už jsem měl mluvit a vnímat. A rodiče najednou viděli, že se neotáčím, když na mě zavolají nebo se udělá velký hluk.“ Než zvládli všechna nezbytná vyšetření, přibyl do rodiny bratříček a ukázalo se, že geny jsou nemilosrdné. I Martin je neslyšící.
Kochleární implantát dostali zhruba ve stejné době, ale pro Petra to bylo složitější, protože příliš dlouho nic neslyšel. „Trvalo skoro půl roku, než jsem si zvykl, teprve od nějakých čtyř jsem začal poslouchat věci, zjišťovat, co je co, protože pro mozek je to velký šok – a teprve pak jsem začal mluvit. Byl jsem trochu zpožděný.“
Teď ale mluví skvěle. Když si povídáme, úplně zapomínám, že mám před sebou člověka, který je úplně neslyšící. „To je pro mě velká pocta, děkuji,“ očividně potěšeně říká Petr, který si dobře uvědomuje, že bez skvělého rodinného zázemí by to nešlo. „Rodičům vděčím úplně nejvíc za to, že jsem schopný se normálně s vámi bavit, chodit na vysokou školu, rozumět tomu a vyjadřovat se tak, že by to nikdo nepoznal.“
Bez SUKI by to nešlo
Po počátečním šoku začali rodiče hledat nejrůznější informace, jak by mohli svým synům pomoci, a narazili na SUKI. „To je Sdružení uživatelů kochleárních implantátů, které pořádá pravidelné pobyty – a právě tam rodiče načerpali spoustu zkušeností z jiných rodin,“ přibližuje Petr, že i pro ně s bratrem bylo skvělé být mezi dětmi, jež zažívají stejné pocity a problémy. Teď už na tábory pro neslyšící jezdí pár let jako vedoucí. „Abych mohl zase já předávat své zkušenosti ostatním.“
I díky těmto pobytům zvládl normální základní i střední školu. „Byl jsem pořád v tom stimulujícím prostředí se slyšícími spolužáky a dokázal jsem se přizpůsobit i rušnému prostředí. Bylo to pro ně náročné, ale díky soustavné práci jsem tam, kde jsem. Děkuju všem, kteří se mnou takhle pracovali, trpělivě mi všechno opakovali a učili mě to.“
Na začátku krabička na hrudi, dnes aplikace
Vnitřní, operovaná část kochleárního implantátu se nemění, ale na té vnější je podle Petra Kudrnovského vidět obrovský technologický pokrok. „Já jsem začínal na tak velkém implantátu, že se mi ani za ucho nevešel,“ směje se. „Měl jsem závěsné zařízení za uchem, od kterého vedl drátek, a nosil jsem implantát na hrudi. Dávaly se tam čtyři tužkové baterie, ale bylo to hrozně nepříjemné, protože jsem měl na hrudi nebo na zádech takový hrb a nikdo do toho nesměl bouchnout nebo zavadit o ten drátek.“ Později měl Petr krabičku menší a zlom přišel s implantátem Freedom, který se dá zavěsit za ucho. Jeho nejnovější verze už není skoro ani vidět a ovládá se mobilem. „Můžu měnit hlasitost nebo prostředí anebo implantát připojit přímo třeba k televizi, je to super,“ pochvaluje si mladý muž, který si občas schválně vypne zvukový svět kolem sebe. „Třeba tady ve škole, když potřebuju klid a lidi kolem mě dělají velký hluk, tak implantát vypnu. Snažím se v tom prostě hledat ty plusy.“
Kochleární implantát má samozřejmě i své nevýhody. Je citlivý na vodu, prach a dokonce i pot, nedá se s ním spát. „Věřím, že jednou vymyslí implantát, který nebudu muset schovávat, když prší,“ věří v další technologické posuny. Zároveň oceňuje, že i díky SUKI teď zdravotní pojišťovny proplácejí nový přístroj jednou za sedm let. „Dříve to bylo po deseti letech a přispívali sedmdesáti procenty, jenže už po zhruba pěti letech ho člověk musel vyměnit.“
S atletikou až k medailím
Už na základní škole začal chodit na atletiku, kde sluchový handicap nebyl zásadní překážkou. „Nemůžu dělat týmový sport, protože nemám prostorový zvuk,“ říká Petr, který v SK Olympia Praha trénoval a závodil se zdravými. „Hodně jsem házel diskem, to byla moje hlavní disciplína, a zároveň běhal sprinty, hlavně čtyřstovku, občas koule, oštěp, prostě všechno možné.“
Později objevil i soutěže pro neslyšící, kde na republikových šampionátech sbíral medaile. „Dostal jsem se dokonce i na juniorské mistrovství Evropy do Bulharska,“ vzpomíná Petr, aniž by zmínil, že si odtamtud přivezl stříbrnou a bronzovou štafetovou medaili. Bylo výhodou, že stadion měl kousek od střední školy. „Když jsem se dostal na vysokou školu, tak se priority trošku změnily,“ vysvětluje, proč atletické závodění nakonec po více než deseti letech opustil. „Mrzelo mě to, ale už jsem nemohl naplno trénovat pětkrát týdně, protože vedle školy jsem měl i práci.“ Sportuje ale pořád, jen čas běhání nebo posilování přizpůsobuje svému programu.
Na Konto Bariéry ho nasměrovala ELSA
Chtěl poznat svět internetu i z druhé strany, a tak na Fakultě informačních technologií Českého vysokého učení technického vystudoval bakalářský obor webové inženýrství. „Na ČVUT mají poradenské centrum ELSA pro studenty se specifickými potřebami, kde mi třeba půjčili dálkový mikrofon,“ vysvětluje. „Vyučující do něj mluvil a já ho v hlučné a velké posluchárně slyšel přímo, dokonce ani nevadilo, že byl schovaný třeba za monitorem.“
Fond Stipendium Bariéry je určen pro středoškoláky a vysokoškoláky z řad těžce zdravotně handicapovaných studentů. Přihlášku ke stipendiu mohou podat studenti, kteří:
– k datu podání žádosti nepřesáhli 30 let věku
– nejsou studenty doktorandského studia
Přihlášky zasílejte do 31. srpna 2026. Žádat o podporu je možné pouze předem na nadcházející školní/akademický rok. V pololetí ani průběžně žádosti nepřijímáme. Více na www.bariery.cz
Právě díky centru ELSA objevil před čtyřmi lety Konto bariéry a jeho stipendium. „Napsal jsem motivační dopis a měl štěstí, že mě vybrali.“ Nejprve dostával tisíc korun měsíčně, teď je to čtyřikrát tolik. „Můžu se více soustředit na studium, jsem víc v pohodě, a hlavně mi to pomáhá pokrývat náklady na údržbu kochleárního implantátu, jako jsou třeba náhradní baterie, vysoušecí tablety a různé filtry na mikrofony.“
Studuje v Praze i Antverpách
Petr nyní prvním rokem dělá magistra a studuje vlastně dvě školy najednou, i když je to jeden obor, tzv. double degree. Jmenuje se Digital Business Engineering a část přednášek je v Praze na ČVUT a část na belgické Antverpské univerzitě. „Ta nabídka se mi líbila, i když jsem si uvědomoval, že to bude náročnější studium,“ přibližuje Petr, že nejprve musel uspět v pohovoru, aby se dostal mezi šestici vyvolených. „Do Belgie pojedu až příští rok, teď jsme v Praze a zahraniční přednášky jsou on-line. Právě z toho měl trochu obavy, i proto, že všechno se studuje v angličtině. Nakonec je to paradoxně výhoda. „Na anglickém studiu je znatelně míň lidí než na tom českém, přístup je individuálnější, takže nemám žádný problém s orientací ve třídě nebo prezentovat v angličtině. A vlastně všichni jsou strašně fajn, učitelé i spolužáci.“
Už teď ví, o čem bude jeho diplomová práce. „Měl by to být algoritmus, co usnadní vybírání zboží ve skladech podle konkrétní objednávky.“ Přes školu se totiž dostal i k práci datového analytika jednoho e-shopu a tímto směrem by rád pokračoval. Byznysovou stránku řeší s profesory z Antverp, algoritmus vytvoří pod dohledem odborníků z ČVUT. „Jsem hrozně rád, že jsem do toho šel, protože by to byla promeškaná příležitost, kdybych zůstal jen na běžném magisterském oboru.“
Petr Kudrnovský má určitě našlápnuto, aby z něj byl dobrý IT odborník, a to přesto, že se narodil jako neslyšící. Nebo možná právě proto. Jeho vrozený handicap ho totiž naučil, že každý úspěch je podložený tvrdou prací.