Někdy lidé porovnávají, který handicap je pro život závažnější. Ale co když se u jednoho člověka sejdou hned dva závažné najednou? Pro Olivera Moučku (27) jde o každodenní realitu. Pohybuje se na vozíku a zároveň má těžké postižení sluchu. Přesto považuje za normální, že pracuje, ba dokonce se připravuje na dráhu tlumočníka znakové řeči.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Oliver se narodil v Plzni jako zdánlivě zdravé dítě. Poměrně záhy se u něj ale objevily problémy s dechem. Po rentgenu se ukázalo, že má nezhoubný nádor na plicích, který zasahoval až do míchy. Lékaři se rozhodli pro jeho operativní odstranění. V důsledku toho se z něj stal paraplegik, tedy člověk, kterému přestaly fungovat dolní končetiny. 

Nikdo přesně neví proč, ale záhy se objevily také problémy se sluchem. Ukázalo se, že přišel o devadesát procent sluchu na obě uši. Kvůli tomu začal používat sluchadla. Komunikuje vcelku normálně, ale na poněkud huhňavém hlasu je trochu poznat, že všechno není úplně v pořádku, a Oliver zároveň občas něco při rozhovoru přeslechne. Obecně mu prý vyhovují spíš hlubší tóny, říká sympatický a usměvavý mladý muž.

Z Plzně do Prahy a zpět

Oliver bydlí s rodiči v domku nedaleko Plzně, ale léta žil a studoval v Praze, kam stále každý týden sám autem dojíždí za výukou znakového jazyka do obecně prospěšné společnosti Tichý svět. „Chodil jsem na speciální základní školu pro lidi se sluchovým postižením v Plzni, kde jsem se také se znakovým jazykem poprvé seznámil. Pak jsem ale nastoupil na střední školu pro žáky s tělesným postižením v pražském Jedličkově ústavu, protože na domovských školách byly schody. Vystudoval jsem tam tříletou obchodní školu a odmaturoval na čtyřleté sociální činnosti. Pak jsem tam také rok pracoval v tréninkové kavárně a nějakou dobu dělal grafika v sociální firmě Maturus,“ vzpomíná Oliver na nedávná léta. Vysokou školu zkusil, ale nakonec jí zanechal a vrátil se do rodného kraje.

Ačkoliv rád hraje florbal na vozíku a střílí z luku, rozhodně mu to nestačilo jako jediná aktivita, a tak se začal poohlížet po práci. „Sice jsem měl zkušenost s prací v kavárně, což byla určitě výhoda, ale ani tak se mi půl roku nedařilo nic najít. Procházel jsem inzeráty a za půl roku napsal nejméně na dvacet míst. Půlka neodpověděla vůbec, druhá mě nechtěla kvůli handicapu nebo dali přednost jinému kandidátovi,“ popisuje hledání místa šikovný mladý muž. Pracovní místo se mu nakonec podařilo sehnat přes tatínka.

„Taťka se v hospodě mezi kamarády zmínil, že hledám práci, a jeden z nich mi nabídl pozici technologa rozpočtáře ve firmě Omexom, která se věnuje elektromontážím. Staví třeba sloupy vysokého napětí. Tam tedy teď jsem. Dělám na poloviční úvazek, denně čtyři hodiny. Jsou moc vstřícní, když potřebuji, tak mohu dělat i z domova,“ pochvaluje si Oliver. Líbí se mu i fakt, že osmdesát procent osazenstva v kanceláři tvoří ženy. I když podle jeho slov je pro ně moc mladý, jedna kolegyně je třeba maminkou bývalé spolužačky. Netají se tím, že seznámení s potenciální budoucí ženou by se mu líbilo. Koneckonců samostatné bydlení v bezbariérovém bytě plánuje už teď.

Zhruba před čtyřmi lety se také rozhodl, že opráší své znalosti znakového jazyka a posune se v něm dál, aby mohl jednou dělat tlumočníka. „Inspiroval a postrčil mě k tomu bývalý spolužák ze střední, který se věnuje na vysoké škole speciální pedagogice. Sám má také tělesné postižení. Přišlo mi to zajímavé, i když já toho moc neuměl, doma jsme vždy normálně mluvili a byl jsem k tomu veden,“ konstatuje Oliver.

Před několika týdny dokončil zkouškou šestý semestr, takže by se dalo říct, že prošel vzděláním o délce bakalářského oboru, ačkoliv tento kurz tituly udělovat nemůže. „Ptal jsem se lektorky, co bude dál, a ona mi řekla, že teď už půjde hlavně o konverzaci a její procvičování. Plánuji se ještě zdokonalit v jiné organizaci. Ta se jmenuje Pevnost, také sídlí v Praze a rovněž má bezbariérový přístup,“ říká budoucí tlumočník znakového jazyka na vozíku. Jakkoliv může tato kombinace znít překvapivě, není jediný. V kurzu s ním byla ještě jedna nechodící slečna, ovšem na rozdíl od něj bez sluchového handicapu. 

Tlumočení s limity

Oliver věří, že v Pevnosti už by jej mohli nasměrovat na nějakou práci. „Rád bych překládal osobně lidem, co to potřebují, na místě, ale pochopitelně vím, že asi budu narážet na problém s bariérami. Neslyšící obvykle normálně chodí, takže se může stát, že nebudu moci všude. Nejčastěji by to mohlo být k doktorům, na úřady nebo do školy. Existuje i varianta on-line tlumočení. Prostě nabídnu svoje služby nějaké organizaci, co překlady poskytuje, a pak bude záležet, jestli si mě klient vybere. Uvidíme,“ přemítá nahlas Oliver. Každopádně se těší, že by mohl mít paralelně dvě zajímavé práce, ačkoliv reálně netuší, jak moc bude v roli znakujícího tlumočníka na vozíku využívaný.

Obavy z toho, že by špatně překládal, protože sám neslyší zrovna ideálně, nemá. „Prostě se v případě pochybností zeptám znovu,“ směje se bezstarostně optimisticky laděný Oliver.

Pokud by měl porovnat, který z handicapů mu vadí víc, zdá se, že je to ten pohybový. „Se sluchadlem jsem docela v pohodě. Záleží na výběru vhodného typu. To moje je propojené přes Bluetooth i s telefonem. Možná jednou dojde na kochleární implantát, ale teď to zatím není potřeba. Problém je trochu ve velké a hlučné společnosti lidí, případně na koncertě. Spíš mě ovšem štve, když se někam nemůžu dostat, protože jsou tam schody. Nejen kvůli tomu budoucímu tlumočení, ale třeba taky do restaurací a podobně. Jsem milovník jídla, rád ochutnávám různé speciality, jenže v důsledku bariér musím různá místa oželet,“ posteskl si Oliver, který je ale jinak v pohybu dost samostatný.