Jezdí na koni, plave, řídí auto, ale především studuje České vysoké učení technické v oboru kybernetické bezpečnosti. Jana Berušková je zkrátka další z řady stipendistů Konta Bariéry, které je radost podporovat v jejich aktivitě.
Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
Jana (26), které přátelé přezdívají Beruška, se narodila s artrogrypózou, což je komplexní postižení kloubů a svalů. V jejím důsledku má podstatně omezenou hybnost horních i dolních končetin. Vozík však používá jen na delší vzdálenosti, protože dokáže chodit, zvládne i kratší schody.
Před čtyřmi lety si udělala také řidičský průkaz. „Kvůli zhoršenému pohybu kloubů jsem prostě taková pomalejší a některé věci sama nezvládnu. Třeba česání nebo oblékání ponožek. Když je zbytek oblečení dost vytahaný, tak do toho už se nasoukat dokážu. Elegantní garderoba tak musí jít stranou,“ směje se a rozhodně si nestěžuje. „Určitě patřím mezi ty šťastnější, protože jsem dost samostatná, což platí i o mém studiu,“ dodává mladá žena.
Nejsem jediná holka
V roce 2014 nastoupila Jana na Fakultu informačních technologií ČVUT, kde momentálně navštěvuje 2. ročník magisterského studia kybernetické bezpečnosti, což v praxi znamená především zajišťování ochrany počítačových sítí. Připravuje se na psaní diplomové práce.
Určitě patřím mezi ty šťastnější, protože jsem dost samostatná, což platí i o mém studiu.
Přiznává, že se občas setká s překvapením některých lidí, jaký obor si to vybrala coby dívka. „Kluci sice převažují, ale zase taková rarita nejsem. Ještě se mi nestalo, že bych byla v učebně jediná holka. Že se chci věnovat informačním technologiím, jsem věděla už na gymplu a bylo to čistě ze zájmu. O praktičnosti pro budoucí pracovní uplatnění jsem začala přemýšlet až později,“ říká rodačka z Berouna.
V rodném městě absolvovala běžnou základní i střední školu. „Musím zaklepat, že jsem nikdy v žádné škole nenarazila na problém plynoucí z mého handicapu. A pokud jde o aktuální studijní podporu, využívám jen prodloužený čas u zkoušek, protože pomaleji píšu. Občas mi s něčím pomůžou spolužáci, ale asistenci nemám. Někdy si sama tlačím vozík a vezu si na něm těžkou tašku – to může působit překvapivě a komicky,“ poznamenává Jana s nadhledem.
Fakultě informačních technologií dala přednost před Fakultou elektrotechnickou. Jistou roli v tom sehrál i fakt, že FIT má novou budovu, jejíž bezbariérovost Jana pomáhala mapovat. Z Berouna je svým autem v pražských Dejvicích za půl hodiny a jen asi 10 minut jí to od školy trvá na Strahov, kam dojíždí za paraplaváním s Kontaktem bB.
Teď tedy vlastně moc nedojíždí, protože výuka je kvůli pandemii covidu-19 distanční a bazény zavřené. „Já jsem vlastně docela domácí typ, takže nouzový stav snáším dobře. Na on-line výuku jsem si zvykla už na jaře, ale ten bazén mi fakt chybí. A to i zdravotně,“ vysvětluje Jana, pro kterou je pravidelná rehabilitace a pohyb zásadní.
Studovat i sportovat
S pravidelným plaváním pod hlavičkou Kontaktu bB začala na doporučení fyzioterapeutky okolo roku 2000. „Svého času jsem měla i závodní ambice. Startovala jsem na mistrovství světa a Evropy. Tam se mi podařilo dostat i do finále, což byl můj největší úspěch. Dnes už za normálních okolností plavu jen rekreačně tak dvakrát až třikrát týdně. Maximálně se zapojím do českého poháru, do zahraničí už nejezdím. Vše se muselo podřídit hlavně studiu.“
Po jeho dokončení s titulem Ing. by si ráda našla práci a začala samostatně bydlet. „Zatím žiji s rodiči. Společně jsme nedávno upravili byt, takže je pak vyšoupnu a můžu začít,“ směje se plánu, který je pochopitelně společnou rodinnou vizí. Jana věří, že bydlet sama zvládne. Třeba s drobnou asistenční dopomocí, kterou momentálně poskytují rodiče. A také tak trochu doufá, že časem třeba úplně sama žít nebude.
Úbytek pohybu bez bazénu se snaží dohnat domácím cvičením a protahováním. Jedna fyzická aktivita přece jen Janě zůstala – jízda na koni. „Začalo to jen jako rehabilitační záležitost, ale časem mě přestalo bavit nechat se vodit bez otěží v ruce. Tak jsem se v Jezdeckém klubu Šerm Lochovice začala věnovat paradrezuře. Svého koně sice nemám, ale jezdím stabilně na jednom zdejším, který je vycvičen na hipoterapii. To je na jednu stranu výhoda, ale na druhou stranu je zase trochu pomalejší než závodní,“ říká Jana.
Já jsem domácí typ, takže nouzový stav snáším dobře. Na on-line výuku jsem si zvykla, ale bazén mi chybí. Hlavně zdravotně.
V sedle je tak jednou týdně a přiznává, že už z něj párkrát i spadla. Ovšem v minulosti zaznamenala soutěžní úspěchy. Stala se republikovou mistryní a obsadila 3. místo v domácím poháru. Jednou si zazávodila až na Britských ostrovech. „Paradrezura je na vrcholové úrovni dost finančně náročná. I proto ji provozuji spíš pro zábavu. Vždyť ten výjezd do Anglie nás tehdy přišel na sto tisíc korun,“ vzpomíná mladá aktivní žena, která neopomněla přidat dík Kontu Bariéry, že jí už tehdy na tento podnik částečně přispělo a momentálně ji prvním rokem prostřednictvím stipendia podporuje ve studiu.
Plány a elán Janě nechybí. Až naplní ty školní a pracovní, možná se prý zase víc vrátí ke sportu. „Na paralympiádu bych se pochopitelně podívala ráda. A bylo by to spíš s tím plaváním, ale to jsou zatím jen takové úvahy. Teď je největší priorita škola. Dá-li pánbůh, tak to pak třeba jednou bude rodina,“ uzavírá Jana.