Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Pomáhám ze strachu

Uznávaný fotograf Robert Vano pracoval pro slavné časopisy i osobnosti světové módy. Má za sebou úspěchy i divoké období jak z filmového plátna. Přesto proti mně v jedné žižkovské kavárně nesedí namyšlená celebrita, ale drobný chlapík s duší kluka, který si dvacet let kupuje stejné tenisky a nezapomíná na charitu.

Text: Radek Musílek
Foto: archiv Roberta Vana

Známe se z focení kalendáře pro Sportovní club Jedličkova ústavu Praha, což není zdaleka jediný charitativní projekt, který jsi podpořil. Jak ses k tomu dostal?
Pro různé neziskovky fotím už přes deset let. Oslovují mě samy. Snad proto, že se jim líbí moje fotky. Možná i proto, že teď už vědí, že neumím a nechci říct ne. Pro sportovce z Jedličkova ústavu i pro ústav samotný jsem dělal celkem třikrát. Byla to moc fajn spolupráce.

Proč nikdy neodmítneš? Určitě máš hodně svojí práce… 
Teď zrovna mám díky koroně snad první prázdniny od gymplu, takže si to vlastně vcelku užívám. Ale jinak se držím zásady, kterou mi předal můj dědeček – ten pracoval na zahradě. A když jsem mu jako dítě pomáhal, tak říkal, že štěstí je, když člověk v životě dělá, co ho baví. Neměl by ale nikdy zapomenout, že stejně jako zahradník musí zemi vrátit alespoň třetinu úrody, aby mohlo vzejít zase něco dalšího. Nemůžeš všechno sklidit, zavařit a sežrat! Tak se toho snažím držet a něco vracet. Bojím se, že kdybych to nedělal, špatně by se mi to vrátilo…

Bojíš se Boha? Vím, že jsi věřící.
Já nevím, jestli Bůh je, jak vypadá, jestli je to kluk nebo holka. Ale věřím, že nad námi něco existuje. Moje babička vždycky říkala, že na konci života budeme všichni skládat účet. Tak se snažím, abych si v tom nebeském computeru zajistil pár hvězdiček, které mi pak pomohou. Přečetl jsem různé texty, od Bible přes Buddhu až po hinduismus, abych byl připraven, co na mě bude pak čekat.

Bojím se všeho, co neznám, korony stejně jako Boha. Kdybych v něj nevěřil, možná bych teď na všechny kašlal, protože já v zásadě nerad někam chodím. Je mi dobře v mém světě. Je mi například špatně z toho, že bych se teď měl jít fotit někam ven pro váš časopis.

Koronavirus tě děsí?
Ano, ale vlastně mi ta situace kolem zároveň vyhovovala. Mým guru se stal vietnamský prodavač z večerky za rohem. Povídá: My nosíme roušky normálně, furt, i když spíme. A podívejte, kolik lidí se nakazilo ve Vietnamu. Prakticky nikdo! Roušku už budu nosit snad pořád, protože jsem zjistil, jak v ní vypadám mladší. Nedávno mě dokonce nechtěli pustit do obchodu, když byl ten čas vyhrazený pro seniory. Super, vypadám, jako by mi bylo o dvacet let míň!

Motivuje tě k pomáháním druhým i to, že jsi sám prožil těžké chvíle?
Podle mě má člověk v hlavě filtr, který postupně odblokuje všechno špatné, co se mu v životě dělo. Já měl takové hodně divoké desetiletí v USA, z něhož si prakticky nic nepamatuju. V zásadě se mi ale nic špatného nedělo.

Uvědomuji si, jak se člověk jinak rozhoduje na základě věku. Hodně riskantní a dobrodružný byl útěk z Československa v roce 1967. Bál jsem se, jestli ta cesta přes dráty nedopadne špatně. Lezli jsme v Jugoslávii na WC oknem ze zapečetěného vlaku a drželi se pak pod ním. Vím, že do toho bych dneska určitě nešel. Jenže když je člověk mladý, tak si vlastně ani nepřipouští, že by se mu mohlo něco stát. To si dnes uvědomuji velmi dobře, takže mám větší pochopení pro druhé.

Čtvrtstoletí v Americe bylo pro tvůj život zcela zásadní etapou. Cítíš se víc Američanem, nebo někým jiným?
Jsem od všeho tak trochu. Narodil jsem se jako slovenský Maďar, tak na dětství vzpomínám hlavně tak. Od roku 1967 do počátku 90. let jsem žil v USA, a jelikož to bylo nejzásadnější období, tak obvykle odpovídám, že jsem život prožil v Americe. Jenže v Praze už teď vlastně žiju déle než tam, což mě také pochopitelně ovlivnilo. Mám to tedy pestré, ale určitě vím, že nejsem třeba Číňan.

Jak ses vlastně prosadil? Neuměl jsi jazyk a bylo ti jen 19 let…
Já se nedostal na DAMU, takže jsem měl nastoupit na vojnu. S kamarádem a jeho přítelkyní jsme tedy raději zvolili útěk. Vtipné bylo, že v táboře pro utečence mi pak v USA nabídli, že když hned nastoupím do probíhající války ve Vietnamu, dostanu okamžitě občanství. Říkal jsem si: Tak já uteču před vojnou v Pardubicích, a pak se mám nechat zastřelit někde ve Vietnamu? To jsem raději rovnýma nohama skočil do řady dělnických profesí a postupně se naučil práci i jazyk. Přijel jsem totiž vybaven znalostí jen dvou anglických slovíček: yellow submarine – žlutá ponorka, tehdy slavná píseň od Beatles.

Mojí první prací tehdy byl třísměnný provoz dávání lahví na Coca-Colu do bedýnek. Dodnes si vzpomínám na vedoucí Ingrid, což byla taková gestapačka z Rakouska. Půl roku u pásu byla fakt dřina bez kompromisů. Přes další profese, jako bylo mytí nádobí a podobné, jsem se dostal k práci kadeřníka. Tu nám nabídl imigrační úřad, protože se u toho nemuselo moc mluvit. Moje tehdejší bytná mí říkala, ať se toho držím, že jde o lukrativní džob, protože lidem rostou vlasy ve všech režimech, dokonce i po smrti, takže se ze mě stane bohatý člověk.

Shodou okolností si mě brzy vybral do týmu slavný kadeřník Vidal Sassoon. Hledal úplné nováčky bez zkušeností, které by si vyučil podle svého. V tomto ohledu jsem byl ideální kandidát, protože jsem neuměl vůbec nic. Poslal nás na školu do Londýna, což bylo jako sen. Jenže po návratu mě časem přestalo bavit být za bezejmenného nýmanda, který dělá vizáže pro slavné fotografy. Těm se všichni klaněli, byli v roli režisérů, zatímco mě neznali ani jménem. Navíc to byli většinou z mého pohledu staří chlapi, což mě nudilo, tak jsem se rozhodl s tím něco dělat.

Jak to šlo?
Hodně mě ovlivnil slavný fotograf Horst. Ten vždycky tvrdil, že reportážní fotka je o ničem: Vyjdeš na ulici, vyfotíš pár bezdomovců, a máš výstavu. Ale zkus pod tlakem pořádně nafotit slavnou herečku s autem a šaty za miliony! Také mě navedl k focení kluků, když je mám rád. Trvalo však 15 let, než jsem se prosadil. V Americe platí, že jsi fotograf, když ti někde publikují fotku. Moje první veřejná práce za honorář byly boty pro jednoho obchodníka.

Díky Horstovi a dalším jsem se toho spoustu naučil. Nutil nás třeba hodně chodit do galerií. Pamatuji si, jak jsem přišel k Moně Lise a civěl jsem na ni – jen proto, že to dělali všichni kolem, a nechtěl jsem být za tupce, který hned zase půjde dál. Pak jsem si o tom ale něco přečetl a postupně dospěl k určitému poznání.

vano09-zari.jpg

Co ses naučil při charitativní práci s lidmi, kteří mají nějaké postižení?
V první řadě jsem zjistil, co všechno za potíže existuje. Když mě oslovily slané ženy, tak mě napadlo: Co to vlastně je? Znám sladký život i sladké ženy, ale slané? Nebo žádost o nafocení motýlích křídel… Moje první reakce byla, že motýly nefotím, jen lidi. Teprve postupně jsem zjistil, jaké utrpení se za těmito poetickými názvy skrývá. O tomhle v televizi neuslyšíte, tam pořád řeší, jak se opravuje dálnice D1…

Samotná práce je pak s těmito lidmi z mého pohledu dost podobná té komerční. Jiné je to asi pro produkci celé akce, ale ke mně už přicházejí lidé, kteří přesně vědí, kdy a co mají dělat. Podobně jako v profesionálním modelingu. Rozdíl je snad v tom, že jsem mnohdy překvapen, do čeho jsou navzdory svým postižením ochotní jít. Byť mají své limity a nemůžu je komandovat bez omezení. Já bych si třeba netroufl po nich chtít, aby je přes rameno házel olympijský vítěz Krpálek nebo aby jim na hlavu vysypal kýbl puků hokejista Plekanec.

Člověk se neustále učí. Třeba když mě autem vezl šéf a trenér sportovců z Jedličkova ústavu Pavel. Já vůbec netušil, že po úrazu neslyší. Normálně mluvil a umí odezírat, takže jsem si nejdřív říkal, že když mi dvakrát během jízdy nereagoval na konverzaci, tak že má asi blbou náladu. Teprve pak mi jeho kolegové odhalili jádro problému. Divil jsem se, jak tedy může řídit? (Já sám to neumím.) Lakonicky poznamenal, že řídí díky očím, rukám a nohám, ovšem uši k tomu nepotřebuje…

Ale už jsem ti toho řekl dost. V časopisech jsem vždycky nesnášel ukecané lidi, protože kvůli jejich „moudrům“ pak zbylo míň místa na moje fotky.

------------------------------------------------------------------
Robert Vano (*1948)

Narodil se maďarským rodičům v Nových Zámcích na Slovensku. V roce 1967, po maturitě na gymnáziu, místo nástupu na vojnu emigroval přes Jugoslávii a Itálii do Spojených států, kde se po řadě dělnických profesí uchytil jako kadeřník a vizážista. Byl asistentem módních fotografů, jako jsou například Horst P. Horst, Marco Glaviano nebo Giovanni Castell.

Od roku 1984 je samostatným fotografem. Působil v New Yorku, Paříži a Miláně. Od roku 1995 nastálo žije v Praze, kde fotografoval pro módní časopisy Cosmopolitan, Harper's Bazaar či Vogue. V letech 1996–2003 pracoval jako umělecký ředitel v českém vydání časopisu Elle a poté do roku 2009 jako kreativní ředitel v agentuře Czechoslovak models. Od té doby je fotografem na volné noze.

Dělá hlavně černobílé portréty a akty na klasický film, používá také už málo užívanou techniku platinotypie. Spolupracuje se světovými značkami, pořádá workshopy. V roce 2010 mu byla udělena Evropská cena Trebbia za tvůrčí činnost. U příležitosti jeho 70. narozenin vznikl dokumentární film Robert Vano – Příběh člověka, který lze najít v iVysílání České televize.

www.robertvano.cz
-----------------------------------------------------------------
  • 1

Aktuální číslo

září 2020

září 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta