Svůj tři roky starý úraz vnímá jako výhybku, která ji nasměrovala na jinou životní kolej. A netají se tím, že pro ni možná zajímavější. „Poznala jsem spoustu skvělých lidí a naučilo mě to víc si vážit života,“ svěřuje se 25letá Anička Slancová. Bývalá reprezentantka v cyklistickém fourcrossu se teď kromě jiného věnuje jízdě na jedné lyži a jednou by chtěla startovat na paralympiádě.

Text: Eva Kézrová
Foto: Milan Jaroš

Dlouhé vlasy ukryté pod černou kšiltovkou a sportovní mikina dávají tušit, že Anička je sportovcem tělem i duší. „Já prostě nedokážu žít bez sportu, a to ani na vozíku,“ směje se mladá dívka, která jezdí na handbiku, hraje basketbal vozíčkářů, na vodě zkouší wakeboard a na sněhu monoski. Sešly jsme se v kavárně jednoho obchodního centra, a když ji slyším barvitě vyprávět, co už vyzkoušela a co plánuje, tak se občas musím podívat na židli odsunutou od stolu, abych si připomněla, že @‌taholkazliberce má židli vlastní, protože bez ní by se nikam nedostala. A i její Instagram je inspirací, co všechno se dá dělat po úrazu páteře. „Hodně lidí mě podpořilo, tak jim chci ukázat, že to mělo smysl. Bez nich bych nebyla nic.“ 

Každý tak může třeba vidět, jak tvrdě dře ve fitness centru, které je zároveň speciální rehabilitací. „Chci být na vozíku soběstačná, a proto potřebuju silné ruce a zpevněné tělo,“ zdůrazňuje Anička, která bydlí sama v garsonce. „Musím se umět dostat na vozík, kdybych z něj náhodou spadla, protože tady není, kdo by mi pomohl.“ Díky vypracovaným pažím se umí dostat do auta, a když je potřeba, překoná i uliční nástrahy. „Umím zvednout vozík tak, že pro mě malý obrubník není problém.“ 

Osudné finále fourcrossu

Pro cyklistiku se nadchla v 16 letech, nejprve na horském kole a po třech letech začala jezdit silniční závody. „Ale bylo těžké soupeřit s holkama, které to dělají odmalička,“ vysvětluje, proč nakonec přesedlala na fourcross. „To byl přesně adrenalin pro mě, skoky a překážky v lesním terénu, a hlavně jsem zase měla radost ze sportu, prostředí bylo přátelštější.“

Zpočátku jezdila na kole svého přítele, a když na domácích závodech pravidelně končila na stupních vítězů, zkusila oslovit sponzory. „A překvapivě to vyšlo. Ozvali se mi dva nebo tři, takže jsem si mohla koupit vlastní kolo, a díky firmě Cycology dokonce získala práci, jezdila jsem za ně i prodávala v jejich obchodě,“ vzpomíná Anička, která začala reprezentovat na mezinárodních závodech a snila o nejvyšších metách.

Osudným se jí v září 2022 stalo finále Světového poháru v Itálii. Fourcross se jezdí vyřazovacím způsobem, podobně jako třeba olympijský snowboardcross Evy Adamczykové. Ten den si Anička myslela, že po vyřazení už končí, jenže pořadatelé rozhodli ještě o jedné jízdě. „Už jsem na ni nebyla mentálně nastavená, navíc jsem věděla, že všechny holky v rozjížďce jsou horší než já, neskáčou takové skoky. A bohužel jsem jeden skok trošku přepálila a spadla jsem.“ Nejhorší bylo, že Anička už v letu věděla, že ji čeká pád. „K tomuhle sportu úrazy prostě patří. Ti zkušenější už vědí, jak šlapat nebo odhodit kolo, ale i oni padají. Myslela jsem, že to nějak zvládnu, protože někdy pád vypadá hrůzostrašně, ale dopadne líp. Prostě jsem měla smůlu.“

Lékaři v Česku napravili práci italských kolegů

Při pádu z několikametrové výšky na tvrdou zem se její páteř stlačila jako harmonika a dva obratle uprostřed to nevydržely. Zároveň si propíchla plíci. Hned v Itálii podstoupila devítihodinovou operaci, ale poraněná mícha způsobila ochrnutí od pasu dolů. Po dvou týdnech se dostala do Česka a lékaři cyklistické reprezentace Jan Kryl a Jan Štulík rozhodli o nové operaci, aby zpevnili páteř silnějšími šrouby a titanovými destičkami. „Nebyla jsem z toho úplně nadšená, ale teď jsem ráda, protože vím, že moje tělo je pevnější a může si dovolit větší zátěž.“

Po reoperacích následovala tříměsíční rehabilitace v Kladrubech. „To je super místo pro všechny, kteří se seznamují s vozíkem,“ nadšeně říká Anička. „Můžete se na spoustu věcí zeptat a poradit se, co a jak udělat.“ Objevila Konto Bariéry a díky projektu Nový start získala příspěvek sto tisíc korun na nákup auta. „To bylo pro mě hrozně důležité, protože najednou jsem se mohla začít někam pohybovat. Nejdřív mě vozili rodiče, ale teď už jezdím sama a strašně mi to pomáhá,“ neskrývá Anička, že bez auta by nemohla absolvovat speciální rehabilitace na Slovensku. Právě na ně jde výtěžek sbírky, kterou na Doniu založili kamarádi z cyklistiky hned o Vánocích 2022. „Podpořil mě snad každý, kdo mě znal, a já si toho strašně vážím,“ říká pohnutým hlasem. „To, kde jsem dneska, je zásluha tolika lidí, kterým to nemám jak vrátit.“ 

Na restart života poslali lidé mladé dívce dva a půl milionu korun. „Patřila jsem prostě k těm šťastlivcům, jejichž příběh se díky bikové komunitě dostal do povědomí lidí.“ I na základě této zkušenosti se snaží nejen na Facebooku zviditelňovat příběhy dalších vozíčkářů. „Znám hodně lidí, kteří si nemohou dovolit pořádnou rehabilitaci, protože pobírají jen příspěvek od státu, a to jim nepokryje ani nejnutnější náklady.“

Slovenská soběstačnost

Za vybrané peníze si Anička Slancová pořídila různé pomůcky do bytu, druhý vozík s elektrickým motorem, ale především investovala do svého těla. „Mohla jsem si koupit byt v Liberci, sedět tam a nevycházet, ale to není moje povaha,“ svěřuje se, že rozhodování, jak s penězi naložit, bylo celkem rychlé. „Nabídli mi v Evropě jedinečné rehabilitace pro lidi na vozíku, které dělá v Bratislavě jeden bývalý fourcrossař-vozíčkář. Viděl to v Americe a je to hlavně o individuálním přístupu, protože každý máme trochu jiné postižení.“ 

Půl roku po úraze se přestěhovala na Slovensko a na tři roky si předplatila rehabilitaci. „Strašně jsem se posunula v soběstačnosti, hodně mě to naučilo,“ pochvaluje si Anička a velebí i samotné cvičení. „Snaží se, aby bylo aktivní. Vyhledávají body, na které tělo reaguje, aby aktivně zapojovalo svaly, které už nefungují, a může se stát, že některé léze člověk rozchodí.“

Mladá žena věří, že tato rehabilitace je nejlepší investicí do života. „Tělo jde do háje, když jste na vozejku a nic neděláte,“ uvědomuje si, že ochrnutí dolních končetin ovlivňuje i zbytek těla. „Teď už ho dobře znám a vím, co funguje.“

Ty sporty mi tak nějak jdou… 

V Bratislavě se Anička seznámila s basketbalem vozíčkářů a teď hraje za Hobbit Brno. „Baví mě to, ale máme smíšené družstvo a proti klukům nemám moc šancí. Pro tým je ale důležité, že jako holka s ochrnutýma nohama jsem nula,“ se smíchem vysvětluje, že hráči jsou podle postižení obodováni a tým na hřišti může mít 14,5 bodu. Na jaře pomáhala při organizaci ME basketbalistek v Brně a to tak, že dostala práci. „ Z České basketbalové federace mi nabídli, abych dělala jejich sociální sítě,“ těší se na novou výzvu. „Je to skvělé, protože rehabilitace na Slovensku pomalu končí a jsem ráda, že budu zaměstnaná.“

Nezanevřela ale ani na kolo. S přispěním cyklistické komunity získala elektrický handbike, se kterým může do terénu. „Je to, jako bych se vrátila za ty svoje řídítka,“ těší se 25letá vozíčkářka, až na jaře s kamarády vyrazí do bikeparku. „Moc mi chybí ta komunita, a teď si s nimi můžu i zajezdit, nejen se dívat.“ Ale než handbike z Kanady dorazil, objevila v létě wakeboard, něco jako vodní lyžování a surfing dohromady. „To je absolutní bomba, hrozně mě to chytlo.“ I proto vyrazila na kemp do Itálie a spala v autě, aby ušetřila. „Já mám prostě štěstí, že mi ty sporty tak nějak jdou…“

Anička Slancová se proto začala rozhlížet i po nějakém paralympijském sportu. A vyhrálo lyžování, v jejím případě jízda na monoski. „Musím říct, že je to nejtěžší a nejnebezpečnější sport, který se na vozíku dá dělat,“ neskrývá respekt před touto disciplínou. „Je to hodně o hlavě, někdy lyžuju, jako bych to dělala roky, ale když mám špatný den, tak to vypadá, že sedím na monoski poprvé.“ Od jara trénuje s našimi paralympioniky pod vedením reprezentačního trenéra Tomáše Lisého. „Je to hodně náročné, určitě spadnu ještě mnohokrát a asi mě čekají nějaký zlámaný žebra, ale jsem na to připravená. Je to ten druh adrenalinu, který mě prostě láká.“

Na nadcházejících zimních paralympijských hrách v Cortině d‘Ampezzo bude Anička Slancová svým tréninkovým partnerům držet palce. Ale pevně věří, že za čtyři roky ve francouzských Alpách bude členkou české paralympijské výpravy i ona sama.