Život někdy píše neuvěřitelné příběhy. Jeden z nich prožívá Jana Berousková. Ještě v květnu 2022 bezstarostná teenagerka, která snila o tom, že bude kosmetičkou. Po těžké autonehodě a půlroční léčbě ale zůstala ochrnutá. Pak se ovšem objevil jeden mladý muž a zanedlouho Jana zjistila, že čeká dítě. Těhotenství nebylo jednoduché, teď je ale šťastnou maminkou patnáctiměsíčního Jeníčka. A díky přídavnému elektrickému pohonu, který zaplatilo Konto Bariéry, může i na vozíku vyrážet se synem na výlety. 

Text: Eva Kézrová
Foto: Milan Jaroš

Před nehodou si Jana Berousková často hrála s malou neteří. „Přesto jsem nechtěla mít děti, ale teď jsem šťastná, že Jeníčka mám,“ svěřuje se 23letá maminka z Nepolis u Chlumce nad Cidlinou a láskyplně se dívá na svého syna a přítele, kteří si spolu hrají na trávě. Pak Jeníčka vezme do náruče a on se k ní krásně přitulí. „Někdy se trápím, že si s ním nemůžu hrát jako ostatní, ale myslím, že už ví, že ho nemůžu vodit za ruku, když chodí. Je ochuzený o takové věci, ale myslím, že už to chápe. Protože když si sednu na zem, tak je šťastnej, furt se po mě sápe.“ 

Těžká nehoda jí obrátila život 

Snila o tom, že jednou bude kosmetičkou, v deváté třídě ale strávila několik týdnů v nemocnici kvůli lupénce. „Měla jsem ji ve vlasech, všude, asi na 70 procentech těla a vypadalo to na biologickou léčbu,“ vysvětluje Jana, že lupénka se nakonec zklidnila, ale známky už nedohnala. Nasměrovali ji na učební obor kuchař-číšník a po vyučení nastoupila do prodejny Hradeckých pekáren v nedalekém Chlumci. 

Měla tam skvělou kolegyni, na svůj svátek proto koupila nealkoholické šampaňské a jela do práce. „Jenže jsem spěchala a tady na těch úzkých silnicích jsem při míjení s jiným autem strhla řízení a několikrát se s autem převrátila.“ Shodou okolností byli u nehody jako první vojáci, kteří věděli, jak správně poskytnout první pomoc. Velmi vážně si ale poranila hlavu a zlomila několik obratlů, tři týdny byla v umělém spánku. „Jezdili jsme za ní hodně často, celá naše velká rodina. Střídali jsme se, protože člověk v nemocnici to prostě potřebuje,“ věří maminka Věra, že i podpora nejbližší rodiny pomohla Janě vrátit se do života. 

Operovali ji v Hradci Králové a jak se pak dozvěděla, nedávali jí moc velkou šanci. „Já si to přesně nepamatuju, radši jsem to všechno zapomněla,“ nechce se vracet ke kritickému okamžiku, který navždy změnil její život a se kterým se vypořádala po svém. „Na rukou mi zůstaly jizvičky a na klíční kosti mám takový výstupek, tak jsem si to nechala potetovat, ať to není vidět,“ směje se Jana a ukazuje mi dvě hortenzie pod rameny, přičemž v plánu má ještě vylepšení nohou. „Jsou příliš hubené.“ 

Do lesa s motorem od Konta Bariéry 

Kvůli poraněné páteři byla na spinální jednotce v Liberci a v léčebně v Košumberku. „Naučila jsem se tam, že je vlastně normální být na vozíku, že si z toho nemusím nic dělat.“ Mezitím rodiče upravili koupelnu na bezbariérovou a těsně před Vánocemi se Jana Berousková vrátila do rodného domu. 

Na vozíku ale neudrží stabilitu, což mohl vyřešit přídavný elektrický pohon, který ovšem nepatří k nejlevnějším. „V Parapleti nám poradili, ať se obrátíme na Konto Bariéry, a oni nám opravdu dali sto tisíc korun. To bylo skvělé!“ Za to si Jana pořídila přídavný motor a kvůli páteři i speciální odpružená kola. Otevřely se jí tak úplně nové možnosti, protože si mohla sama vyjet třeba do lesa vyčistit si hlavu. „V lese to mám ráda, ale přes obrubníky u cesty jsem tam sama nikdy nemohla dojet, teď můžu,“ říká spokojeně, že elektrický motor jí umožňuje vyřizovat si i běžné záležitosti. „Třeba v Bydžově, kde mám banku, jsou hlavně kostky. A včera jsem byla se sestrou na pivu, prostě s pohonem se dostanu všude a jsem v tomto směru soběstačná.“ 

Přítel si ji našel přes Instagram

Po půlročním pobytu v nemocnicích se domů hodně těšila, ale po návratu ji přepadly deprese. „O nic jsem se nezajímala, jen jsem prostě ležela v posteli a byla na telefonu. Spala jsem, protože jsem nechtěla na nic myslet. To trvalo asi měsíc, než jsem poznala Láďu.“ 

Ten pochází z nedalekého Městce Králové a poprvé se potkali na májích asi dva roky před nehodou, kde Janu požádal o Instagram. „Ale tehdy jsem ho odmítla,“ směje se mladá žena, že o dva a půl roku starší Láďa si přesto Instagram zjistil a na sociálních sítích ji sledoval i během rekonvalescence. „Lajkoval mi fotky, srdíčkoval je, a tak jsem mu napsala. Vlastně si mě našel na vozíčku.“

Spolu jsou od ledna 2023. „Bydlel v prvním patře bez výtahu a aby nemusela Jana pořád jezdit sem a tam, tak u Ládi přespávala,“ s úsměvem doplňuje maminka, proč věci vzaly tak rychlý spád. „Já jsem tomu nevěřila, říkala jsem si, že ten test je prostě špatný, dělala jsem si ho snad pětkrát,“ ještě teď kroutí hlavou Jana. Její těhotenství ale nebylo jednoduché. „Provázely mě záněty močového měchýře a další problémy, takže jsem několikrát ležela třeba týden v nemocnici, ale zvládli jsme to,“ připomíná okolnosti, které měly to nejkrásnější vyústění. Jeníček se narodil za dva roky a jeden měsíc od hrůzostrašné nehody. „A to je teprve šrumec. Nemám vlastně ani čas si uvědomit, co všechno se stalo. Ten rok s Jeníčkem utekl jako voda.“ 

Syn jako životní motivace

Právě syn byl pro Janu tím potřebným impulsem do budoucnosti. Alespoň podle její maminky. „Myslím, že narození Jeníčka pomohlo Janče bojovat dál. Někdo začne cvičit, někdo se uzavře do sebe, ale ona teď nemá čas na nic takového a na všechno kouká jinak.“ 

Už během těhotenství Berouskovi zjišťovali, jak uzpůsobit péči o dítě invalidnímu vozíku. „Vychovala jsem tři dcery, a tak Janče pomáhám, ale když byl Jenda malinký, tak si ho kromě koupání obstarala sama,“ přibližuje paní Věra. „Já jsem se naučila různý grify, třeba jsem vzala zavinovačku a normálně jsem si ho přehodila,“ směje se Jana, že velkým pomocníkem je pro ni třeba postýlka, která se dá zvednout do různé výšky, anebo závěsný přebalovací pult, pod který s vozíkem zajede. „Ale teď už ho nepotřebuju, prostě si Jendu přidržím a navlíknu do plíny.“

Díky přídavnému pohonu vozíku může se synem i na procházky. „I mně to ulehčuje práci, když jdeme ven, můžu se soustředit jen na Jeníčka a nemusím zároveň pomáhat Janě,“ libuje si i přítel Láďa, že syn už začíná chodit a potřebuje hodně hlídat. Mladá rodina už byla i na dovolené. „Byli jsme letos ve dvou kempech na prodlouženém víkendu a bylo to skvělé, i když ne všude je to skutečně bezbariérové, jak se chlubí.“ 

O svatbě mladý pár zatím nemluví, ale shodují se, že jednou by chtěli bydlet sami v bytě. „Ještě mě ale čeká 3D operace lebky a zatím nevím, kdy bude,“ nastiňuje Jana. „Trochu nám tady chybí soukromí – a Jeníček bude za chvíli parťák, který s námi bude dělat všechno,“ těší se Láďa, který pracuje jako řidič a spolu s Janou věří, že samostatné bydlení v budoucnu zvládnou. 

Posílá peníze nemocným dětem 

Janě Berouskové se úplně nerozplynul ani sen o kosmetičce. Vlastně i teď je krásně a přirozeně namalovaná, je vidět, že má na to cit. „Už dříve jsem líčila kamarádky, a dokonce jsem si to vyzkoušela i teď, když jsem na vozíku. Akorát jsem holky musela objíždět a bylo to docela pracné, uvidíme, co bude dál,“ nevylučuje, že jednou by se její dětské přání mohlo splnit, i když za úplně jiných podmínek, než si vysnila. 

„Splíny samozřejmě jsou, tak jednou za měsíc to na mě přijde, že si pobrečím, co se to stalo a proč. Ale tahle otázka je úplně zbytečná, protože to, co se stalo, už nikdo nikdy nevrátí,“ svěřuje se mladá žena, které lékaři další těhotenství nedoporučují. „Nohy mi samozřejmě chybějí, ale mám to štěstí, že mám zdravého syna.“ Možná i proto pozorně sleduje sociální sítě nejrůznějších charitativních organizací a sbírek. „Je mi vždycky líto, když má dítě nějakou vzácnou nemoc, a léčbu v zahraničí pojišťovny neproplácejí. Snažím se proto každý měsíc aspoň trochu přispět, někdy je to pět set, jindy tisíc, jak mi to vyjde,“ říká Jana Berousková, že pokaždé vybírá někoho jiného.