To říká česko-britský výtvarník Hynek Martinec (45), který je bývalým stipendistou Konta Bariéry a dnes vede úspěšnou kariéru v Londýně. S jeho dílem se můžeme setkat také v letošním Aukčním salonu výtvarníků, jehož výtěžek putuje na podporu studentů s postižením. V rozhovoru pro náš časopis přiznal, že poprvé do médií mluví otevřeně o svém handicapu v podobě nedoslýchavosti.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto a reprodukce: GALERIE DOX

Ve svém oboru jste uznávaný člověk, přesto se nikde nedá najít, že máte nějaké postižení…

Nikde se tím neprezentuji, nechci, aby moje dílo bylo vnímáno touto optikou. Ačkoliv vím, že by se s tím zejména tady v Británii dalo marketingově dobře pracovat. Jsem od narození z osmdesáti tří procent nedoslýchavý. Rodičům vděčím za to, že se mě ujali nadstandardně. Narodil jsem se v době, kdy se sluchadla začala prodávat i v komunistických zemích. Šlo přitom o vysoce kvalitní přístroje značky Widex, které jsem věrný dodnes. Kdybych býval neměl tuhle rodinnou a technickou podporu, nemusel jsem se dostat tam, kde jsem dnes. Rodiče mě společně s bratrem, který má stejný handicap, brali ke specialistům. Tam jsme trénovali řeč a podobně. Takže dnes na mně na první pohled není nic poznat. 

Když to porovnám s nedoslýchavými vrstevníky, tak na nich se omezení často podepsalo. Končili ve speciálních školách. Rodiče nás zařadili do běžného systému. Nebrali nás jako chudáky, přímočaře nás včlenili do společnosti. Nejdůležitější na tom ve výsledku je, že to nevnímám jako žádný handicap. Naopak v tom jako umělec cítím pozitivum. Když jdu spát, sundám si sluchadla a mám naprostý klid. Pomáhá mi to v duchovní rovině.

Jak jste se dostal ke Kontu Bariéry?

Oslovil jsem ho během studií na akademii v roce 2004. Dostal jsem peníze, které mi umožnily půlroční studium v New Yorku. Bez podpory bych ho nemohl absolvovat. Jsem za to nesmírně vděčný. A jsem si vědom, že podporujete lidi v daleko náročnějších situacích. Bylo důležité, že jsem jako mladý člověk dostal křídla a mohl pokračovat. Takže to, že teď věnuji nějakou grafiku do aukce, je maličkost, kterou na oplátku můžu udělat.

Svoji účast v aukci tedy vnímáte jako projev vděku?

I tady v Londýně jsem různě oslovován, jestli bych nevěnoval nějaké dílo. To bych se mohl úplně rozdat. Takže si vybírám, co mi dává smysl. Z hlediska rozhodování nemá Konto Bariéry konkurenci. Samozřejmě cítím určitý závazek a považuji to za pokračování příběhu. Na začátku mi pomohl někdo velkorysý, i když nebylo jisté, jak všechno dopadne. Nechci říct, že Konto Bariéry vnímám přímo jako rodinu, ale ten vztah je nadstandardní. Sleduji vaši práci a moc si jí vážím. Je pro mě radost se nějak zapojit. Jako mladý člověk vše vnímáte jinak, víc samozřejmě. S odstupem si víc uvědomuji hodnotu podpory na začátku. Vidím i další příběhy lidí a hodnotu práce v jejich prospěch.

Studium v New Yorku bylo zlomovým okamžikem. Máte ještě nějaké další klíčové body uměleckého života?

V jedenácti jsem vyhrál výtvarnou soutěž v Náchodě. Tam jsem se rozhodl, že se budu malování věnovat. Přitom jsem v tu chvíli vůbec nechápal, proč jsem uspěl. Kreslení jsem se do té chvíle věnoval jako každé jiné dítě toho věku. Prostě mě to jen bavilo. Učitelka mi zprostředkovala kontakt na člověka, který mě vybral a začal mě systematicky připravovat k přijímačkám na střední školu. K tomu jsem začal navštěvovat ještě jednoho soukromého učitele. Od čtrnácti jsem se věnoval studiu umění deset let, což vyvrcholilo právě v USA, které mi otevřely oči v profesionalitě. 

Byla to příležitost navštívit různé ateliéry a komunikovat se známými umělci. Šlo o probuzení, i když už před tím proběhla v roce 2002 stáž v Londýně, placená z projektu Evropské unie. I tu bych označil za důležitou coby první takovou zahraniční zkušenost. Pak to pokračovalo pobytem v Paříži, výhrou jedné londýnské soutěže 2007 a tak dále, ale ten Náchod mě opravdu zásadním způsobem nasměroval.

Vážně jste v těch jedenácti letech nevnímal, že kreslíte lépe než ostatní?

Ne. Přišlo mi to úplně normální. S bratrancem jsme milovali americké kamiony s dlouhým motorem. V polovině osmdesátých let byly fotografie vcelku nedostupné. Hledali jsme v časopisech. Pak jsme podle nich kreslili a učili se tak intuitivně perspektivu. Jistá kreativita v tom od začátku asi byla, ale nepřišlo mi to jako něco výjimečného. To až pak došlo k určitému uvědomění. Časem se začaly moje obrázky víc oddalovat. Ačkoliv musím dodat, že jsem byl jako dítě hodně orientovaný i na sport. Skákal jsem závodně na lyžích, jezdil na běžkách, běhal v přírodě, a pak mě hodně chytla vlna horských kol. Učitel, který mě připravoval, byl pedant, který správně vycítil, že se musím rozhodnout. Ve čtrnácti na mě udeřil, abych si vybral, protože další věci berou čas.

Takže to nebyli rodiče, kteří vás nutili?

Nevycházelo to z rodiny, ale od toho učitele. Zpočátku mě nutnost volby frustrovala. V ten moment mi nedávalo smysl, proč bych nemohl propojit kreslení a cyklistiku… Takhle mladý člověk se těžko rozhoduje. Rodiče mě podporovali, ale netlačili. Nejsou z uměleckého světa. Zpětně se ukazuje, že to bylo správně. Kdyby o tom něco věděli, určitě by mě formovali a dávali nějaké mantinely. Jejich láska a péče byly to nejlepší. Intuitivně jsem se nakonec sám přiklonil k umění a samostatně se rozvinul. Každý lidský život je plný vlivů a rozhodnutí. Je těžké neudělat moc chyb. Teď mám devítiletou dceru a pořád si říkám, jak jí rozhodnutími nekazit život.

Jak moc vás ovlivnil sluchový handicap? Jelikož se o něm nikde nezmiňujete, možná vás teď trochu tlačím do takového coming-outu.

Když dělám interview, tak o tom nemluvím. Veřejnost to neví. Dílo mluví samo za sebe. Je úplně jedno, jestli ho vytvořil handicapovaný člověk. Autor je za ním schovaný. Přemýšlím, jestli mi handicap třeba nějak překážel při sportu. Myslím, že to nebylo nijak zásadní. Problém nebyl ani ve škole, přestože ta první sluchadla byla hodně vidět. To je pro psychiku do budoucna důležité. Možná jsem měl také štěstí na spolužáky. Jsem introvert, nechyběly mi nějaké proslovy ke třídě. Nemluvím o učitelích. U některých mě občas naštvalo, že jsem něco skutečně neslyšel, ale oni tvrdili, že jsem to slyšel. Šlo o nepříjemné konfrontace před třídou, cítil jsem nespravedlnost, ovšem žádná traumata mi nezůstala. Na střední už za mě mluvila práce. Neslyšení vnímám v oblasti umění jako dar. Poslední, co s handicapem potřebujete, je lítost. Nestojím ale ani o žádné heroizování. Pro mě jde o přirozenou součást. To dělá společnost, že má tendenci odlišnost vyčleňovat. Lidé by se měli naučit každého brát takového, jaký je.

Naopak mluvíte o daru, což možná někoho překvapí…

Můj handicap určuje vztah k realitě. Každý člověk se narodí s nějakými dispozicemi. Já přišel na svět s tím, že tenhle člověk nebude znát zvuk. Jenže zároveň jen do doby, kdy mi technologie pootevřela dveře. Přesto nejsem na zvuk designovaný. Komunikace je bonus. Tudíž budu vždy techniku obhajovat, umí dobře sloužit, není to jen zlý pán. 

Můj každodenní rituál je, že vstupuji a vystupuji z rámusu. Kvituji, že je možnost tyto dva světy propojovat. Při tvorbě v ateliéru poslouchám hudbu, někdy i extrémně nahlas. Je to určitá droga. Z klidu přepnu do opačné roviny. Jinak moje ticho se nedá slyšícímu vůbec popsat. Nic neřeším, užívám si dar. Hodně se věnuji snům, které mám velmi silné. Nejsem totiž ničím rušený. Ráno si je kreslím. Táhnu s sebou dva světy s možností vybírat si z nich podle nálady. Díky umění umím beze slov vyjádřit něco abstraktního, prakticky denně se mohu zabývat svým vztahem k životu.

Sny jsou tedy základem pro vaši abstraktní polohu?

Důležité bylo najít, jak je zobrazovat. Proces mám rozdělený do fází. První fáze vzniká každý den. Do bloku zaznamenávám kresby, které trvají tak deset minut. Pak některé rozpracovávám dál v ateliéru. Tam už se vkrádá fantazie, nejde o pouhou práci s realitou. Pak je třetí fáze, kdy chci něco z toho dostat do malby velkých obrazů. Klíč teprve hledám. Malba vyžaduje hodně času. Kresba umožňuje rychle reagovat. Sen se do tužky vkrade rychle. Můj nejsilnější odkaz tak paradoxně možná teprve vznikne. Bude dál než hyperrealismus.

Tím jste se však prosadil…

Hyperrealismus je moje oficiální tvář, skrze kterou jsem vnímán jako známý. Této formě veřejnost rozumí. Taky tam dávám odkaz na klasickou malbu od renesance do 18. století, kterou mám moc rád. Má ovšem svůj strop. Je krásný, ale zahrnuje limity vyjádření. Nedoslýchavý Hynek Martinec je spíš ve snech. Moje silně osobní tvář. Cítím, že tohle přeskakování mezi dvěma tvářemi jsem čím dál tím víc já. 

Mám spoustu vrstev, umění je objevná cesta. Nemám to tak, že bych našel jeden produkt, jenž pak budu opakovat. Díky hyperrealismu jsem se prosadil, ale třeba inspirace sny je proud, který jsem ještě pořádně neukázal.

Vaše díla vznikají organicky, nebo s předem jasnou vizí?

Oboje. U hyperrealismu víte předem na milimetr přesně, co jak bude vypadat. Je to jen otázka trpělivosti. Cesta se promění v meditaci, jste při tom jasně vedený k pevnému bodu. Dnes ovšem daleko víc vpouštím fantazii i do realistické malby.

Proč Anglie?

Coby Čech jsem vyrůstal pod silným vlivem baroka. Ale různá místa světa mají různé energie, které používám jako barvy na paletě. Baví mě skrze obrazy přeinterpretovávat staré příběhy. V Anglii je historická tradice živá. Jako kdyby byl Shakespeare pořád za rohem. Je to i tou ostrovní izolací a monarchií. Byl jsem na různých místech, zjistil jsem ale, že tady se mi tvoří nejlépe. Most mezi minulostí a současností je tu mnohem kratší než jinde. Také jsem uprostřed umělecky pulzujícího centra, vznikají tu trendy. Víc než na kontinent sem prosakuje Amerika. A já to mám z první ruky. Co platilo kdysi o Paříži, to je dnes Londýn. Obrovská konkurence z celého světa. Každé místo má určitou spiritualitu, která vás ovlivňuje. A ačkoliv mě Čechy formovaly a mám s nimi pořád úzký kontakt, je mi velkou záhadou, proč se mi v mé rodné zemi těžko tvoří. I v Paříži jsem cítil, že to není ono.

Neměl jste problém s osvojením angličtiny?

Samozřejmě to nebylo úplně jednoduché. Pár lidí udivuje, že jsem se anglicky vůbec naučil, protože jazyk je o zvuku. Necítím ho pořádně ani v češtině.

Mluvíte perfektně, bez jakýchkoliv lichotek musím říct, že bych nic nepoznal!

Děkuji, ale popravdě, řeč je pro mě mrtvý nástroj. Rozhodně v něm není brilance, jakou cítím v malování. Má limit, který nepřekročím. Stejně jako při poslechu hudby, kterou mám hrozně rád, ovšem vím, že s omezením. Ani v jednom nedokážu jít do jemných nuancí. Angličtinu mám dobrou, ale jsem vizuálně vnímající člověk. U zvuku nepoznám, jestli se něco ozývá zezadu nebo ze strany.

Vaše dcera mluví česky?

Je bilingvní a s Čechami má vazby. To je úplně něco jiného, než když lidé utekli za totality. Pokud někdy v budoucnu nezblbneme, zůstane nám otevřené demokratické propojení, takže lidé jako moje dcera mohou jednou propojovat odkazy obou kultur, o což se snažím i já nebo moje partnerka, která v Londýně otevřela českou školu. Svobodně si vybíráme a plníme sny. Považuji za největší odkaz lidství, když se jednotlivec může samostatně rozvíjet.

Hynek Martinec (*1980)

Česko-britský malíř narozený v Broumově. Absolvent ateliéru klasických malířských technik na AVU. Prosadil se především díky svým hyperrealistickým portrétům. 

Narodil se s 83% ztrátou sluchu. Byl stipendistou Konta Bariéry, které nyní podporuje prostřednictvím Aukčního salonu výtvarníků. Po ukončení studia pobýval v Paříži. Od roku 2007 žije v Londýně, kde roku 2020 obdržel britské občanství a získal prestižní ocenění BP Portrait Award. Tvoří obrazy inspirované starým uměním nebo fotografiemi, prostřednictvím moderních technologií propojuje minulost se současností, jak se ukázalo i v nedávné výstavě Cyberlemon v holešovické galerii moderního umění DOX.

Je otcem devítileté dcery.

Pomoc má mnoho stylů

Konto Bariéry zve na již 17. aukční salon výtvarníků. Charitativní přehlídka umění nabídne 404 děl od 350 dárců. Lidé je budou moci vydražit a podpořit tak studenty s handicapem. 

Výstava umění, které pomáhá, se uskuteční v pražském Karolinu od 21. listopadu do 2. prosince 2025. Samotná aukce pak proběhne on-line 7. prosince 2025 na portálu Artslimit.com.

Aukční salony výtvarníků patří mezi nejstarší projekty Konta Bariéry. Nadace z jejich výtěžku financuje projekt Stipendium Bariéry pro středoškoláky a vysokoškoláky s handicapem. 

Zapojit do dražby se může každý, vyvolávací cena vybraných děl začíná už na pár stokorunách. Podrobnosti najdete na www.aukcnisalon.cz.