Od června 2023 je ředitelkou Nadace Charty 77 Jolana Voldánová, řadu let známá televizní a rozhlasová moderátorka. O dynamické práci v médiích, cestě s Václavem Havlem i začátcích v nadaci jsme si povídali ve vlaku cestou z Ostravy, kde jsme se společně zúčastnili slavnostní premiéry filmu Neporazitelní.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ A ARCHIV AUTORA

Jak jste se dostala k postu ředitelky Nadace Charty 77?

Oslovila mě bývalá ředitelka a současná předsedkyně správní rady, paní Božena Jirků. V první chvíli jsem to považovala spíš za nějaký omyl. S nadací jsem sice kdysi letmo spolupracovala na jedné předvánoční kampani, ale s Boženou jsme se znaly jen od vidění. Především jsem ovšem nikdy nevedla žádný tým, s mírnou nadsázkou snad jedině televizní štáb při natáčení. Já byla vždy naopak součást týmu nebo sólistka, která řídila tak maximálně sama sebe. A přestože to byla první věc, kterou jsem na rovinu sdělila i správní radě, nakonec jsem se rozhodla tuhle výzvu přijmout. Šla jsem do toho s otevřenou myslí, bez ambicí, že bych o ten post vůbec usilovala. To byl asi nakonec ten správný přístup. Prostě jsem si řekla, že buď to půjde, nebo ne. Rok jsem pak fungovala paralelně s paní Jirků. Ta měla pochopitelně za všechny ty úspěšné roky svoje zažité představy a postupy. Musela jsem si najít vlastní cestu a nebát se vyzkoušet něco jinak. Podařilo se mi kolem sebe vytvořit tým, který skvěle funguje a daří se nám. Navazujeme tak na úspěchy z minulosti a dál je rozvíjíme. Mám z toho radost.

Když na chvíli zůstaneme v minulosti – jaké byly vaše začátky v moderování?

Chtěla jsem na DAMU, ale třikrát mě nevzali. Říkala jsem si, co tedy budu vlastně dělat, čím se budu živit, co uspokojí moji kreativní duši? Aktivně jsem se v té době věnovala ochotnickému divadlu a recitaci. A tehdy mi někdo z branže vyjednal pohovor v rozhlase a povedlo se. V roce 1993 pak začala moje dvacetiletá televizní kariéra. Kromě čistého zpravodajství jsem si občas odskočila i do jiných žánrů, ať už to bylo StarDance nebo půlroční záskok v Sama doma či rozhlasová talkshow Rande s Jolanou. Je dobré si vyzkoušet, co člověku sedí, kde může být v týmu oporou a přinášet něco nového, a naopak co je krok úplně stranou a je to spíš trápení pro obě strany. Ale ať už jsem moderovala cokoliv, nikdy se ve mně nezapřela ta věcnost a snaha přinášet podstatné informace, kterou mi vštípilo zpravodajství. A taky jsem v jiných formátech poněkud bojovala se svojí rychlostí a kadencí projevu. To víte, v Událostech není času nazbyt.

Začínala jste v porevolučních devadesátkách, bylo to jiné?

Ano! A rozhodně nezapomenutelné! Byla to doba plná objevování. Žurnalistika se za pochodu od základu měnila, hledaly se nové cesty a metody, jak přinášet objektivní zpravodajství. Nic z toho, co se v Československé televizi praktikovalo do listopadu 1989, se nedalo použít, my se neměli od koho učit a na čem stavět – i v tom byla polistopadová doba zcela jedinečná. Navíc jsme byli mladí, nadšení, pracovití a plní elánu. Věděli jsme, že budujeme něco od základu nového. Bylo to nejlepší období, na které všichni rádi vzpomínají. Nic nebylo nemožné a my byli ti, kteří i přes pokusy a omyly tvořili základ něčeho smysluplného, na co naši následovníci mohli s důvěrou navázat a za co jsme se nemuseli stydět. 

Například?

Mám nezapomenutelné vzpomínky na cestu do USA s tehdejším panem prezidentem Václavem Havlem. Ačkoliv jsem spadala pod domácí redakci, na poslední chvíli mě jako záskok za nemocného kolegu vyslali na tuhle zahraniční misi. Po letech mě trochu mrzelo, že jsem tehdy ještě neměla moc zkušeností, takže z pohledu novinařiny jsem rozhodně žádnou nesmazatelnou stopu v dějinách české žurnalistiky svým dvojrozhovorem s prezidentem Václavem Havlem a režisérem Milošem Formanem neudělala. Ale byl to neopakovatelný zážitek, který mi dal hodně i profesně. A protože v devadesátkách opravdu nic nebylo nemožné a my tehdy byli jen velmi malá skupina českých novinářů, která prezidenta v USA doprovázela, dostali jsme se díky Havlovi i tam, kam by to dnes asi nešlo. Třeba na soukromý večírek u spisovatele Artura Milera. Přímo Václav Havel mi se slavným spisovatelem vyjednal krátký rozhovor a jen mi šeptnul, že jediná otázka je zapovězená, a to na jeho manželství s Marilyn Monroe. Na ty byl totiž alergický. A zastavila se například na kus řeči i herečka Mia Farrow. Tu nejprve vyděsila přítomnost novinářů, protože už byla unavená ze všudypřítomné pozornosti médií, která tehdy řešila její rozchod s Woody Allenem. Pak se uklidnila, když ji ujistili, že z tohoto pohledu jsou čeští novináři opravdu neškodní. A hostem byla i Madeleine Albrightová. Zkrátka neopakovatelná a výjimečná společnost a 25letá holka z Česka byla u toho. 

Ta cesta byla vůbec zajímavá i drobnými kolizemi, které celou výpravu provázely, prezidenta nevyjímaje. Například v San Francisku pan prezident přebíral jakousi cenu či čestný doktorát. Přiletěli jsme tam pozdě večer, oficiality byly až druhý den. Václav Havel byl ubytovaný v jiném hotelu než my. A nám tehdy nedorazily kufry, tak jsme si s ostatními kolegy novináři narychlo pořizovali na recepci základní hygienickou výbavu. Druhý den ráno u snídaně bylo vidět, že je pan prezident poněkud rozladěn. Tak jsme se ptali, co se stalo. Řekl nám, že došlo k nějakému omylu a on v jiném hotelu seděl několik hodin na recepci na těch našich kufrech a čekal na pokoj, zatímco my už dávno spali. 

Byla to rozkošná doba, kdy bylo prostě možné zažít podobné absurdity. Co bylo zajímavé, že si zcestovalý Václav Havel tuhle svoji zahraniční návštěvu dobře pamatoval a při každém našem dalším setkání mi ji sám připomínal. 

Velká osobní zkušenost, i když po profesní stránce se na to díváte poněkud kritickým okem. Považujete něco za svůj moderátorský vrchol?

Moderovala jsem toho opravdu hodně, takže těžko vybírat. Ale určitě si vybavuji třeba volbu prezidenta právě po Václavu Havlovi, kterou jsem spolukomentovala ze Španělského sálu na Pražském hradě s kolegou Bohumilem Klepetkem. A právě v souvislosti s Ostravou vzpomínám spíš na jeden bizarní zážitek, kdy jsem přijela uvádět večer jedné velké francouzské společnosti právě v areálu Dolních Vítkovic. Multifunkční Gong stál teprve chvíli, v celém areálu nebyla ani noha, nesvítilo jediné světlo, jen proti potemnělé obloze čněly věže vysokých pecí. Připadala jsem si jak v románu Ocelové město a říkala si, jestli nedošlo k nějakému omylu.

Díky televizní práci jste se ale také poprvé setkala s charitativními projekty, že?

To je pravda, několik let jsem moderovala na Velikonoční pondělí charitativní večery spojené s maskotem žlutého kuřete. Byly to poměrně náročné přenosy, hodně interaktivní, plné rozhovorů, hudebních vystoupení a předtočených medailonků. A tam jsem tehdy zažila pravé moderátorské peklo, takovou noční můru v přímém přenosu. Během jednoho rozhovoru mi sjelo na zem pár kartiček s textem, pečlivě poskládaných podle pořadí. A já byla v háji, protože mi bylo jasné, že tohle z hlavy nedám. Vtom na mě do sluchátka začal mluvit režisér Michal Čech, prý žádný stres, spolu to dáme – a touhle nepříjemnou situací mě provedl a slovo od slova mi přeříkal, co je třeba říct. Já jsem nikdy nebyla typ, který by se hroutil, ale tohle mě i vysílání zachránilo. To je kouzlo živých přenosů, mám je ráda a mám ráda, když takhle ukázkově funguje spolupráce v týmu. Mozek jede na víc než sto procent. Z pudu sebezáchovy ze sebe člověk v případě problémů dokáže vyždímat víc, než by si do té doby dokázal představit. Dělala jsem to nějakou formou třicet let. A tak taky dobře vím, že není nic horšího než pokazit někomu jeho půlminutu slávy třeba tím, že mu zkomolím jméno. 

Naopak s úsměvem se vzpomíná na různé přeřeky. Já si na žádný svůj extra vtipný nepamatuju, ale třeba kolega se ve stresu nedokázal přenést přes slovo „železničář“, zkoušel to asi třikrát, dvakrát z něj vyšla neidentifikovatelná zkomolenina a nejblíž byl asi s „železňákem“. To, když teď jedeme tím vlakem. 

Což diváci milují. Když ne přeřek, tak nějaký trapas?

Ten bych měla, ale nebyl vůbec vtipný. Já z toho byla dost špatná. Když jsem začínala jako sněmovní zpravodajka, tak se v jednu chvíli v koalici projednávalo, kdo obsadí post ministra zahraničních věcí. V přenosu jsem pouze spekulovala, o kom všem se mluví. A když jsem skončila, běžel kolem mě jeden politik z ODS a šeptl mi, že to bude Šedivý. Vzala jsem ho za slovo, byla nadšená, že trumfnu kolegy z ostatních médií, že přinesu informaci jako první! Tak jsem hned v dalším živém vstupu vypálila „bombu“, že to bude Filip Šedivý! Jenže to měl být Jaroslav Šedivý… Vím, že to dnes vypadá jako banalita, ale mě to dlouho štvalo, že jsem si to neověřila pořádně. I tohle je ale úskalí živých přenosů. Nic z toho, co řeknete, už nevezmete zpátky. 

Proč jste v televizi před dvanácti lety skončila?

Pracovala jsem především ve zpravodajství. Kdo to nezná, neumí si asi úplně představit, o jaký jde stres. Řekla jsem si dost, už to stačilo. Chci v životě zkusit ještě něco jiného, nežít v nekonečném systému služeb, ale pod svým vlastním vedením. O mém rozhodnutí jsem řekla jen šéfovi a kolegyni, která mě pak měla nahradit, takže moje oznámení z obrazovky, že končím, bylo pro všechny ostatní velkým překvapením. Dodnes ale občas moderuji nějaké akce pro různé firmy a organizace, správní rada nadace s tím souhlasila. Je to dobré i pro kontakty s dárci.

Lidé vás také mohli vidět v první řadě populárního pořadu StarDance. Jaká to byla zkušenost?

Je to velmi těžká disciplína a na profesionální úrovni opravdu vrcholový sport. A my tehdy byli první, kteří do toho šli a vlastně si úplně neuměli představit, do čeho vlastně. Netušili jsme, že to bude taková dřina, že to bude bolet, a navíc že k tomu budeme muset zvládat i svoje běžné profese. Byly to velmi krásné, ale zároveň asi nejnáročnější čtyři měsíce mého života, a to nejen fyzicky. Ale StarDance mi tehdy ukázalo zajímavou věc: že není jen svět zpravodajství, že se dá víc věcí i dovedností propojit, že můžu dělat v životě to, co umím, a nemusí to být nutně jen ve zpravodajství. 

Poznávají vás lidé stále?

Poznávají, ale už jen střední a starší generace. To, že mám známou tvář, mě vždycky nechávalo v klidu, nikdy mi to nepřinášelo žádné extra výhody nebo naopak problémy. Kamarádka herečka se jednou divila, že chodím s dětmi na veřejné koupaliště. A já se naopak divila, že ji to překvapuje. Zatím mám zkušenost, že v roli ředitelky Nadace Charty 77 je to výhoda. Potkávám se s partnery, kteří nadaci dlouhodobě podporují, a je výhoda, že mě znají, respektive mají pocit, že jsme vlastně „staří známí“. Občas mi někdo řekne, že jsem je kdysi ve studiu pěkně podusila, tak se tomu zasmějeme, protože oba víme, že není nic staršího než včerejší zprávy. A při tom množství lidí, kteří se kdy ve studiu vystřídali, nebo rozhovorů, které jsem vedla, je moje paměť naštěstí milosrdná a co nepotřebuje, to vytěsňuje. Trochu jsem se na začátku bála, jestli se změnou tváře a jména na ředitelském postu jedné z nejvýraznějších a největších nadací v České republice nedojde k odlivu podporovatelů. Naštěstí je opak pravdou, přibývají další, a dokonce i z řad firem, se kterými léta jako moderátorka spolupracuji. 

A kromě známé tváře je něco dalšího z moderátorské práce benefitem pro práci ředitelky Nadace Charty 77?

Já jsem velmi komunikativní člověk, a to je samozřejmě v téhle branži velká výhoda. Respektive za ta léta ve veřejném prostoru jsem se to naučila. Ačkoliv se to nezdá, bývala jsem kupodivu těžký introvert. V téhle roli je příjemné, že komunikuji o pozitivních tématech pomoci druhým lidem. Nemusím nikomu klást nepříjemné otázky, to jsem vždycky dělala nerada. Otevřená komunikace dovnitř i navenek je v téhle roli klíčová. A já mám pocit, že nadační tým je teď skvěle vyladěný. 

Mě týmová práce baví, i to jsem si přinesla z médií. Je výhoda, když u jednotlivých lidí objevíte jejich silné stránky a umíte je naplno v dobrém slova smyslu podpořit a využít je. Nesnáším disharmonii v komunikaci a jsem velmi senzitivní vůči zádrhelům, dokonce je poznám dřív, než jsou vůbec vyřčené. Taky už mě nebaví ztrácet čas s lidmi, kteří neumějí naslouchat a mluví jen o sobě. Mám ráda harmonii a nejsem labilní člověk. Přitom pragmatik a praktik, který si dělá rád věci po svém. Nejlépe s nadšením. Když chcete zapalovat, musíte sami hořet. To platí i pro tu komunikaci směrem ven. Je potřeba umět lidi oslovit, zaujmout a nadchnout pro naše téma. Musíte umět předat podstatu, jednoduše vysvětlit, proč je to potřeba a proč je skvělé pomáhat právě s Nadací Charty 77 a s Kontem Bariéry. 

Máme za sebou společnou cestu do Ostravy, účast na premiéře filmu Neporazitelní, teď se vracíme zpět. Je k tomu potřeba dodat, že jsem na vozíku. Jaká zkušenost byla taková výprava?

Bavilo mě to, ale zároveň jsem si i v kontextu toho filmu ještě lépe uvědomila, jak to má člověk na vozíku nebo s jiným postižením v životě o mnoho složitější. Musíte všechno lépe předem plánovat. Viz objednávání vlaku. Pak stačí výluka tramvaje, která nás v Ostravě potkala, a hned je z toho komplikace s hledáním nájezdu na ostrůvek. Jinak ale musím ostravskou MHD pochválit za bezbariérovost a taxikáře za ochotu. 

Pořád musíte improvizovat nebo něco hledat, výtah, toaletu, boční vchod s nájezdem do hotelu, koneckonců i bezbariérový hotel je třeba si předem najít a ověřit. Někdy to vyžaduje značnou míru trpělivosti, což je pro mě trochu stres, protože jsem docela zrychlená osoba. A k tomu to všechno brát s nadhledem, jako když nám dnes nejprve oznámili, že nám změnili čas vlaku, protože nezařadili bezbariérový vagon, a pak měl ten další poruchu, takže nás nakonec šoupli do úplně jiného s hodinovým zpožděním. A v neposlední řadě jste středem pozornosti, to mě jako zkušenost dost zaujalo. Náhodní kolemjdoucí klidně začnou konverzaci, bez okolků se začnou ptát třeba na elektrický pohon k vozíku, který ještě nikdy neviděli.

Co samotná premiéra a film?

Z premiéry jsem měla radost, fakt to byl zážitek, žádná povinná účast. S mými zkušenostmi a odžitými příběhy už je někdy těžké se pro něco nadchnout. Tady jsem to zažila. Silný příběh i reakce lidí. Jsem příběhová, baví mě to. Od dětství hodně konzumuji literaturu. A říkám to proto, že jsem v určitém věku v knihách doslova ležela, tajně si četla i pod peřinou s baterkou v ruce. Spolužáci byli frustrovaní z povinné literatury, kterou museli přečíst, já si k povinným autorům přidávala ještě další. V deseti letech už jsem za sebou měla celého Jiráskova F. L. Věka. Proto mě film postavený na skutečných silných příbězích musel zaujmout, ostravské publikum bylo navíc zjevně dojaté, protože je to jejich příběh. A bylo skvělé, že si na světovou premiéru udělaly čas i všechny hvězdy filmu. Včetně parahokejistů – to byl silný signál, že za filmem stojí a jsou na něj hrdí. 

Jolana Voldánová (*1969)

Narodila se v Pardubicích, kde vystudovala gymnázium. Známá televizní a rozhlasová moderátorka. Za mikrofonem začala v prosinci 1989, od roku 1993 pak také před kamerami České televize, především ve zpravodajství. Po ukončení kariéry v televizi z vlastního rozhodnutí roku 2013 pak ještě dál nějaký čas působila v Českém rozhlase. Dodnes moderuje některé akce různých firem a organizací. Před čtyřmi lety byla oficiální mluvčí Českého statistického úřadu v rámci projektu Sčítání lidu, domů a bytů 2021. Od června 2023 je ředitelkou Nadace Charty 77. 

Jejím manželem je podnikatel Petr Císařovský, má tři děti a žije u Mladé Boleslavi.