Při nehodě v chemické továrně přišel na vysoké škole o zrak. Přesto dostudoval, založil rodinu a momentálně putuje s přítelkyní a podporou Konta Bariéry po Stezce Českem. Roman Ulč sice přírodu nevidí, ale užívá si její klid a na etapy chce postupně obejít celou naši republiku.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ A ARCHIV JITKY FRÝDLOVÉ
Smělý plán je na svém začátku. S přítelkyní Jitkou Frýdlovou (43), která mu dělá průvodkyni a asistentku, vyrazil Roman Ulč (41) na první etapu z nejzápadnějšího bodu země 5. srpna. Do našeho setkání v den výročí sovětské okupace Československa společně ušli 190 kilometrů. Povídání u krušnohorské vodní nádrže Fláje pro ně byla vítaná pauza po náročném dopoledním úseku plném kořenů a kamení. „Kdy obejdeme celou Stezku Českem, to je ve hvězdách a je to plán na roky. Letos půjdeme do půlky září. Vyrazili jsme o několik týdnů později kvůli mým zdravotním problémům. Navíc musíme putování přerušovat z důvodu pravidelných lékařských kontrol, na něž jezdím do Prahy,“ vysvětluje Roman Ulč, který jinak žije s Jitkou v rodinném domku na vesnici u Mělníka.
Nečekaná ztráta zraku
Nepředvídané trable jsou však ještě závažnější. V dubnu musel Roman absolvovat další z nesčetných operací svého pravého oka. Po ní však přišly komplikace, další nezbytné zákroky a nakonec definitivně přišel o zbytky světlocitu i určité omezené schopnosti rozlišovat kontrast. „Je to rozhodně nepříjemná nová situace. Dřív jsem třeba částečně registroval krajnici nebo přechod pro chodce. Rozlišil den a noc. Těžko se to vysvětluje, že přijít o takové minimum je pro mě těžké. Teď nevidím nic a naděje na zlepšení je prakticky nulová. Co se dá dělat, musím se s tím naučit fungovat dál. Pohyb po světě i ovládání mobilu a počítače. On to člověk tak nějak podvědomě očekává, když ví, v jakém stavu má oči, ale zároveň nepočítá s tím, že se to stane zrovna teď…“ svěřuje se Roman a Jitka dodává: „Do toho všeho se teď musí vyhnout výraznému fyzickému zatížení, takže putovat může, ale třináctikilovou krosnu táhnu na zádech já, přičemž Romana musím zároveň vést a v těžkých úsecích navigovat. To, že nám pravidelně zvoní upozornění na aplikování očních kapek, je už jen úsměvný detail.“
Všechno začalo před osmnácti lety, kdy Roman studoval na vysoké škole chemii. Při práci v jednom z velkých průmyslových podniků u Prahy došlo k nehodě při tlakové zkoušce a do obličeje mu vybuchl louh. Zatímco kolega stihl doběhnout do umývárny a zmírnit tak následky, Roman měl těžce zasažený celý obličej včetně očí. „Lékaři na Vinohradech odvedli skvělou a obětavou práci. Obličej mi velmi dobře rekonstruovali, například na víčko levého oka použili část kůže z mé ruky. O levé oko jsem přišel úplně, ale pravé zachránili i s těmi určitými zbytky čití. A celé roky dělali vše pro jeho zachování, teď už to ale prostě nevydrželo. Přesto nechci umělé, ačkoliv je pořád potenciálním zdrojem zánětů a problémů. Přece jen věřím, že jednou můžou přijít technologie, které ho oživí, tak by byla škoda se připravit o tu možnost. Každopádně chci doktorům z vinohradské nemocnice moc poděkovat,“ říká Roman a Jitka se připojuje.
Partnerka nejen na cestě
Poslední semestr bakalářského studia dokončil po roční pauze už s postižením. Připadlo mu škoda všechno zahodit, i když reálně už se své profesi nemohl věnovat. Nyní žije z důchodu a renty za pracovní úraz. Má dvě dcery ve věku 21 a 14 let. Po rozvodu žil nějakou dobu sám, ale díky internetové seznamce se dal dohromady s Jitkou, která vzpomíná: „V roce 2012 jsem ovdověla. Když moje děti vyrostly a dospěly, pořídily mi psa, abych se necítila tak sama. A v roce 2023 nainstalovaly do mobilu jednu seznamovací aplikaci, kde jsem narazila na Romana. Zpočátku jsem nevěděla, že nevidí. Nejprve mi psal z počítače, ale potom na WhatsAppu začal posílat jen hlasové zprávy, což mi bylo divné. Z legrace jsem se ho zeptala, jestli přišel o ruce, a on mi odpověděl, že o ruce ne, ale o oči. Blesklo mi hlavou: tak ten za mnou ani nepřijede. Jenže se ukázalo, že to zvládne. První rande jsme si dali na Zličíně, kam přijel metrem, a šli jsme do kina, kde jsem mu četla titulky. Byla to legrace, směje se Jitka,“ která je žena do nepohody. Většinu života pracovala jako krmička telat a podle svých slov jako holka pro všechno v zemědělském družstvu. Dnes je oficiální asistentkou svého partnera.
Právě na peníze pro Jitku jako asistentku během putování přispělo Konto Bariéry. Kromě toho také na některé campingové vybavení. Celkem třicet tisíc korun. „Jsme za to nesmírně vděční. Jitka během naší cesty nemůže chodit do práce, tak je to vlastně taková mzda za ušlý zisk. Sám bych to nikdy nemohl absolvovat,“ vyznává se Roman. V praxi to na cestě vypadá tak, že Jitka Romana vede podle možností a situace. Někdy to jde za ruce, romanticky do sebe zaklesnutí jako milenci, jindy za prsty, jindy jde Roman za Jitkou a drží se za vyčnívající nádobu repelentu zastrčenou v zadní kapse batohu. Na nejužších a nejextrémnějších úsecích musí Jitka Romana aktivně navigovat. Při příchodu na naše setkání je po pěti hodinách a šestnácti kilometrech zjevně vyčerpaná, přesto plná energie a odhodlání. Objednanou limonádu ještě zadýchaná vypije téměř na jeden zátah. Nebojí se konstatovat, že jsou oba magoři.
Na gauči nic nezažijete
Proč pár takovou cestu podniká? „Za sebe můžu říct, že si asi chci trochu dokázat, že to dám. Teď v nové zdravotní situaci je to ještě silnější. Doma na gauči toho moc nezažijete. I když nic proti poslouchání fotbalu v televizi, což mě baví. Lidé by se neměli bát opustit svoji komfortní zónu. Nejvíc si užívám ten klid a atmosféru přírody kolem sebe. Nemusíte ji vidět. To prostě cítíte. Nesrovnatelné s náklaďáky pod okny ve městě. Slyšíte jiné zvuky, cítíte vůni lesa a tak podobně,“ vyznává se Roman.
Přespávání řeší Roman s Jitkou jako správní trampové. Většinou ve stanu v přírodě, případně v různých turistických útulnách. Jídlo si připravují na přenosném vařiči. Někde se to nesmí nebo to nejde, rádi se pak obracejí na takzvané Trail Angels neboli anděly na cestě. To jsou lidé, kteří nezištně pomáhají poutníkům. Jejich seznam lze najít na internetu a nacházejí se do pěti kilometrů od trasy Stezky Českem. Nabízejí možnost stanování na pozemku, elektřinu na nabití mobilů, vodu, hygienu a podobně.
Páru zatím přálo počasí, nemuseli řešit nějaké zásadní promoknutí, i když počítají s tím, že také může nastat. Nesou si trojí oblečení. Zastávka na jídlo a pití v civilizaci je vítaným zpestřením. Kvůli zmíněným zdravotním potížím ale pravidelně vlakem odjíždějí, po kontrole přespí doma, aby se zase následně vrátili na cestu. V průměru ujdou něco přes dvacet kilometrů za den. Podle poctivě vedeného itineráře je to někdy jen kilometrů třináct, jindy přes dvacet pět. Záleží na schůdnosti terénu. Zkuste si někdy klopýtat poslepu na úzké lesní cestičce plné kamení a kořenů. Slepota ale má v takové situaci údajně i výhody, říká Roman: „Nevidíte, co vás čeká. Ať už je to děsný kopec, nebo příšerný terén. Prostě šlapete kupředu.“