Na chráněnou dílnu byla moc vzdělaná, pro běžné firmy zase moc handicapovaná. Tento rok ale Lenka Vysloužilová, kterou na vozík posadila dětská mozková obrna, doslova září štěstím. Získala práci, kde využívá své vysokoškolské vzdělání, má vlastní byt a dočkala se i pravidelné pomoci asistentů. Ale jak sama říká, bez Konta Bariéry by nikdy nebyla tam, kde je teď.
Text: Eva Kézrová
Foto: Milan Jaroš
Invalidní vozík ji provází od dětství, stejně jako ctižádost neschovávat se v rohu a žít plnohodnotný život. „Mamka mi vždycky říkala: Ano, máš těžký handicap, ale nejsi méně než druzí. A když prostě budeš chtít, tak třeba s dopomocí, ale půjde to. Ale hlavně, když řekneš to slovo já chci, tak musíš začít u sebe, abys přesvědčila ty druhý, že opravdu chceš,“ svěřuje se 35letá Lenka, která pochází z Hlušovic u Olomouce. Maminčina slova ji provázejí celým životem. „Já jsem strašně ráda za tu její výchovu,“ říká, a to přesto, že několikrát tvrdě narazila, protože ne každý sdílí názor, že i člověk na vozíku může mít stejné možnosti jako ostatní.
Konto Bariéry jako jistota
Lenka je z dvojčat, ale komplikace při porodu způsobily, že obě děti si do života přinesly handicap v podobě dětské mozkové obrny. „Na Mildovi to není skoro vidět, má trochu zkrácenou nohu, zato já mám trojku,“ vysvětluje Lenka, proč potřebuje vozík. „Nedokážu sama stát, nemám prostorové vidění, trápí mě hyperlordóza.“ O to víc se snaží naplno využít ruce a hlavně hlavu. V mnoha případech potřebuje asistenci a od sedmé třídy pobírala stipendium od Konta Bariéry na podporu omezení bariér při studiu. „Dostávala jsem patnáct set korun měsíčně a příspěvky třeba na nový vozík nebo další pomůcky,“ vzpomíná absolventka vysoké školy, že tato finanční podpora byla hodně důležitá. „Nikdy nás neodmítli. Konto Bariéry je pro mě taková jistota, bez něj bych nikdy nebyla tam, kde jsem teď.“ Zároveň tento pravidelný příjem zafungoval i jiným způsobem. „Naučilo mě to šetřit,“ ví přesně mladá žena, „hlavně na střední škole to pro mě bylo důležité. Díky tomu jsem mohla koupit mamince třeba dárek k Vánocům. Měla velkou radost a já taky.“
Vzdělání na prvním místě
Pochází z učitelské rodiny, kde se přirozeně očekávalo, že dvojčata i jejich o osm let starší sestra budou mít minimálně maturitu. „Říkám tomu nenásilnej nátlak,“ směje se Lenka. „Odmalička posloucháte, že děda učitel, strejda učitel a ty taky musíš mít dobrý známky. Tak prostě vyrůstáte s tím, že to tak bude.“ S odstupem času ale vidí, jak zásadní roli to mělo na její další život. „Jsem moc ráda, že máma byla taková prudička, že nás do školy tlačila. Když teď slyším od vozíčkářů, že řekli rodičům, že se jim učit nechce, a tak toho nechali, tak si říkám, že máma by to nerozdýchala. Říct já nebudu mít maturitu, to neexistovalo.“
Nejprve chodila do speciální školy v Brně, kde bydlela na internátu. „Ale tam mě šikanovala ředitelka, protože s déemóčkem nejsem moc dobrá na matiku. Máma viděla, že jezdím domů smutná, tak jsem po druháku přestoupila do Přerova.“ Maminka ji pak denně vozila do třicet kilometrů vzdálené Soukromé střední školy živnostenské.
Po maturitě nastoupila Lenka Vysloužilová na vysněná práva do Olomouce. „Bylo to hrozně náročné, tam děláte zkoušku třeba natřikrát, snad chtěli dokázat, že jsou lepší než ostatní právnické fakulty v republice. Po třech letech už jsem byla hrozně vyčerpaná,“ vzpomíná na další ne zrovna příjemné období. „Navíc jsem se dozvěděla, že lidi jako já nemají na právnické fakultě co dělat.“ Přestoupila tedy na pedagogickou fakultu, kde jí na oboru veřejné správy mnohé z „právnických“ zkoušek uznali. „Byla jsem ráda, že můžu nějakým způsobem v těch právech zůstat, protože mě bavily.“ Úspěšně tedy získala bakalářský i magisterský titul.
Rozbitý vozík ve Finsku
Svoji zarputilost a cílevědomost ale Lenka nesměřovala jen do vzdělání. Během vysokoškolského studia odjela na půlroční pobyt do Finska na univerzitu do Jyväskylä, a to v zimě. „Byla to neuvěřitelná škola života,“ vzpomíná sympatická mladá žena, jak jí tři dny po příjezdu praskl úplně nový vozík. „Máma hned volala: okamžitě přijeď domů, ale já jsem jí říkala, ta firma tady má pobočku, tak ty budeš komunikovat s Českem a já s Finskem.“ Tyto zahraniční zkušenosti pak zúročila i ve své závěrečné práci, kde srovnávala podmínky pro vozíčkáře v Česku a ve Finsku. Severská země z toho vyšla nesrovnatelně lépe, ale i Lenka připouští, že je o čtyřicet let dál.
Podobnou zkušenost získala také ve Spojených státech, kde byla v roce 2011 se svým milovaným strýčkem. Vtipnou situaci zažila hned na newyorském letišti JFK. „Hledala jsem speciální záchod pro vozíčkáře, jak jsem byla zvyklá z Česka. Už jsem byla skoro zoufalá a jedna paní se mě ptala, co hledám, a pak řekla, ale záchod je přece tady, vedle všech ostatních. To mě vůbec nenapadlo,“ vzpomíná Lenka a je ráda, že teď už je to podobné i v Česku, i když ne všude. Návštěva Spojených států byla pro ni nezapomenutelným zážitkem a moc ráda by se tam někdy vrátila.
Práci hledala skoro pět let
Asi nepřekvapí, že když tato akční vozíčkářka nemohla v Olomouci najít práci, rozhodla se odejít do Prahy. Nejprve pracovala na ministerstvu školství jako administrátorka evropských projektů, ale po covidu dohoda o práci skončila. Bydlela ve sdíleném bytě, a protože nemohla najít práci, zkoušela i chráněnou dílnu. „Ale řekli mi, že jsem pro ně moc vzdělaná a že by mě nezaplatili,“ vzpomíná Lenka, že za odmítnutí byla vlastně ráda. „Měla jsem pocit, že s vysokou školou nemusím pracovat za šest tisíc – přece jsem nestudovala zbytečně.“ Chtěla za každou cenu uplatnit své vzdělání, různé konkurzy ale zkoušela marně. „Připadala jsem si hrozně bezcenná, k ničemu. V jedné bance jsem dokonce nechtíc zaslechla, jak manažer říká, hlavně ať ta holka není vidět. To mě dost zasáhlo.“
Když už pátým rokem hledala práci, začala se pomalu dostávat do deprese. „Říkala jsem si: mám vysokou, ale k čemu mi to je, když mě nikde nechtějí kvůli tomu vozíku. Ne kvůli tomu, že bych na to neměla vzdělání, ale prostě kvůli vozíku. Dostala jsem se do takového bludného kruhu a říkala jsem si, za co mě ten život trestá.“
Ale pak se na ni usmálo štěstí a po letech čekání získala osobního asistenta na úklid a doprovod. A tam Lence poradili, ať zkusí pojišťovnu Kooperativa, která finančně podporuje Asistenci, o. p. s. Napsala motivační dopis a pozvali ji na pohovor. „Vzali mě – a dokonce hned. Paní šéfová ze mě byla nadšená a já z ní taky. Nebudu vám lhát, já jsem měla takovou radost, že jsem to normálně ořvala.“ Lenka Vysloužilová dostala čtvrtinový úvazek v oddělení benefitů pro zaměstnance. Do práce chodí třikrát týdne na pět hodin a zbývající dny věnuje rehabilitaci. „Jsem hrozně šťastná, protože využívám to, co jsem vystudovala, a hlavně mám konečně pocit plnohodnotné práce,“ hrdě říká a hned se smíchem dodává: „Navíc se mi to bude počítat do důchodu.“
Hodina spánku navíc za obutí bot
Historický dům v Olomouci, který zdědila po strýci, prodala a v Praze si koupila byt. Mladá žena tak nejprve v listopadu loňského roku získala nárok na asistenta, v prosinci práci a v lednu se přestěhovala do nového bytu. „Jako kdyby si někdo nahoře řekl, že už se na to nemůže dívat,“ věří Lenka, podle které se všechno až pohádkově propojilo.
Každé ráno přijíždí asistent, aby ji nejen doprovodil do práce, ale třeba i pomohl obout boty. „Někomu to může připadat divné, ale pro mě je to hodina spánku navíc. Je to pro mě velká jistota, že kdyby se mi nepovedlo obout si boty, tak mi pomůže a já dorazím do práce včas,“ úlevně říká Lenka, protože by nerada přišla o vysněnou práci, kde se v příjemném kolektivu cítí velmi dobře.
Hodně času jí zabere i zařizování bytu, který má zahrádku, ovšem s vozíkem se na ni nedostane. „Musím to nechat upravit a těším se, že příští rok už se budu slunit na své zahrádce.“
Lenka Vysloužilová má samozřejmě i další tajná přání, o kterých ale raději nahlas nemluví, aby je nezakřikla. Ale jak jsem měla možnost ji poznat, určitě o nich nebude jen snít.