Běhat začala náhodou. V době covidu si koupila stejné chytré hodinky jako její kamarádky, a to navzdory tomu, že běhání v lásce nikdy neměla. Nakonec si na nich nastavovala delší a delší vzdálenosti, až ji běh doslova pohltil. Dnes je trojnásobná maminka Kateřina Stránská (50) z Pardubic velmi úspěšnou ultramaratonkyní, a to přesto, že má od patnácti let epilepsii. 

Text: Andrea Skalická
Foto: Milan Jaroš

Vzpomenete si na svůj první epileptický záchvat? 

Ano, bylo to v období, kdy jsem jezdila s kamarádkou na zábavy, kde se pil alkohol. Po jednom takovém večírku jsem s ní byla v obchodě u jejích rodičů, kde jsme měly od rána pomáhat. Jediné, co si pamatuju, je, jak najednou padám k zemi. Máchala jsem rukama a z regálů padaly potraviny, při záchvatu jsem si prokousla jazyk. Matně se mi vybavuje, že pro mě přijela sanitka a odvezla mě do pardubické nemocnice. Mámě při mém propuštění řekli, že šlo o epileptický záchvat. Epilepsie se ale diagnostikuje až po druhém záchvatu, takže tehdy padlo jen podezření na tuto nemoc. Žádnou léčbu mi nedali, měla jsem být jen opatrná. 

A kdy přišel další záchvat? 

Asi po půl roce, znovu to bylo po nějaké zábavě. Tehdy už mi epilepsii diagnostikovali. Chvíli jsem se léčila v Pardubicích, pak mě vzali do péče v brněnské Fakultní nemocnici U Svaté Anny. Nejdřív jsem tam jen občas dojížděla na kontroly, později jsem tam byla několikrát na pozorování. Asi v roce 1995 jsem pak prodělala menší epileptochirurgickou operaci mozku. 

Vymizely po ní záchvaty úplně? 

Zmírnily se, ale občas se velký epileptický záchvat objevil. Myslím, že to bylo vázané na psychiku. Záchvat většinou přišel, když jsem toho měla hodně nebo jsem byla ve větším stresu. Často se mi třeba stávalo, že jsem dostala ranní záchvat v den, kdy jsem měla jet na kontrolu na neurologii do Brna. V posledních letech ale žádné záchvaty nemám. Jediné, co se mi pravidelně objevuje, jsou takzvané pseudoabsence. Při nich se na tři až pět sekund někam zahledím a přestanu mluvit. Sama na sobě to nepoznám, pozná to ale nejbližší rodina, pokud v té chvíli mluvím. Raději jsem na to upozornila i své běžecké kolegy, aby o tom věděli, i když jinak o tom, že mám epilepsii, moc nemluvím. 

Berete i po operaci antiepileptika? 

Ano. Pokud je zapomenu, což se stává naštěstí jen výjimečně, mám pak druhý den jedno zahledění za druhým. Mám dvakrát denně čtyři různé prášky, jeden z nich na noc. Ten má asi největší nežádoucí účinky, člověk po něm třeba huhlá nebo se motá. 

K běhu jste se dostala za covidu díky kamarádkám. Když jste si chytré hodinky kupovala, věřila jste, že skutečně začnete běhat? 

Já se tomu tehdy smála, když mi kamarádky říkaly, že začaly běhat. Na základce jsem neuběhla ani 1 500 metrů. Ale nakonec mi to nedalo a řekla jsem si, že to taky zkusím. Zajímalo mě, kolik uběhnu. Když jsem zvládla kilometr, byla jsem šťastná a hned jsem si nastavila další plán. Najednou mě to začalo strašně bavit. Pak už jsem to jen navyšovala a navyšovala – pět kilometrů, deset kilometrů, půlmaraton, maraton a tak dál.

Dnes běháte horské ultramaratony. Jak jste se k nim dostala?

Díky tomu, že mě přijali mezi Poběhlíky, tenkrát partu pěti běžců – čtyř kluků a jedné holky. Každou sobotu vzali auto a jeli za Pardubice běhat kopečky. Většinou se jezdilo do Železných hor, kde už se dalo solidně nastoupat. Byla jsem nadšená, že jsem s nimi mohla běhat. Společně jsme trénovali, abychom mohli jet na Istrii na UTMB (zkratka ultra-trail du Mont-Blanc; pozn.aut.), závod dlouhý 100 mil. Abyste se ho mohli zúčastnit, musíte mít tzv. ITRA body. Ty se udělují na základě délky a převýšení některých náročných závodů. Já už tenkrát nějaké měla, ale ani jsem o tom nevěděla. 

A kde jste je získala? 

Běžela jsem třeba Čertovský ultratrail, dlouhý 66,6 km. Nebo Beskydskou sedmičku, 101 km dlouhý závod přes sedm beskydských vrcholů, i za ni jsem nějaké body dostala. Nakonec jsme ale s Poběhlíky závod na Istrii o rok odložili a jeli jsme v červenci na sedm maratonů v sedmi dnech. 

A jaké to bylo? 

Nádherné. Všechny měly převýšení a mě hrozně bavilo pozorovat tělo, jak se při tom chová. Odběhnete jeden maraton, pak druhý a pak – po pravdě – chodíte všelijak. Třetí den jsem se ale postavila na nohy a byla jsem ke svému překvapení úplně v pohodě. Tělo se dostane do módu „zápřah“ a funguje. Byli tam mistři republiky, kteří říkali, že to tak bude. Já tomu nevěřila, dokud jsem to nezažila. Přišlo mi to neuvěřitelné. Další rok jsme se už přihlásili na Istrii. Skončila jsem ve své kategorii třetí. I to byl velký zážitek. Na trati jsem byla 36 hodin, neměla jsem vůbec žádnou potřebu spánku. Běželi jsme třeba i 24hodinový Ještěd. V poledne začnete běhat okruh dlouhý 11,5 km, při kterém nastoupáte asi tisíc metrů. Uběhla jsem ho osmkrát. 

To je obrovská zátěž. Určitě jste vše konzultovala s lékařem… 

Mým prvním trailem, který se běží přes noc, byla Beskydská sedmička. Vybíhá se večer, 5 500 metrů převýšení. Na trati jsem byla 21 hodin. To jsem s lékařem pochopitelně řešila, protože při epilepsii byste měli důsledně dodržovat režim, mimo jiné i dobře spát. Už předtím jsem mu ale hlásila, že běhám, takže si do zpráv postupně zapisoval „uběhla 10 km“, po půl roce „uběhla maraton“ a tak dál. Domluvili jsme se na tom, že před nočním během vynechám lék, který beru na noc a o kterém víme, že má vedlejší účinky. Všechny ostatní prášky jsem si vzala do batůžku s tím, že si je po ránu vezmu tam, kde právě budu. Vyšlo to na Lysou horu.

Takže to bral lékař jako fakt? Nevaroval vás před ničím? 

Z extrémních závodů po pravdě nadšený nebyl. Říkal, ať jsem opatrná. Nakonec to ale bylo v pohodě. Já si léky velmi hlídám. Mám jich s sebou i více, kdyby se mi někde vysypaly. Dnes, když už mám za sebou hodně stovkových závodů a přijdu s dalším, vždycky jen řekne: „Katko, to já neujedu ani autem.“ (smích) Bere to tak, jak to je. Ví, že i kdyby mi řekl, že nemůžu, stejně bych ho neposlechla. Vždycky se jen zeptá, co je nového. Naposledy jsem mu vyprávěla o tom, jak jsem oběhla s kamarádkami Londýn. 

To jste také běžely přes noc? 

Ano, bylo to celkem 123 km. Vybíhaly jsme v jednu ráno a bylo to velmi dobrodružné. Na noc tam parky, přes které trasa vedla, zavírají, takže jsme cestou přelézaly ploty. Taky jsme nevěděly, jestli bude možné si někde koupit vodu… Byl to adrenalin. Mě to ale neskutečně nabíjí. V červnu jsem běžela mistrovství republiky v Kladně a byla jsem pátá, zaběhla jsem 162 km za 24 hodin. Dvakrát jsem běžela i závod, který se jmenuje Prominentní vrcholy Lužických hor. Jsou jasně dané, je to kolem 100 km a nastoupá se 4 200 metrů.

Jak často si noční běhy s ohledem na epilepsii dovolíte? 

Přes noc běžím tak jednou do měsíce. Musím zaťukat, zatím na trati nenastal žádný problém. Zdraví drží. Já si ani žádný problém nepřipouštím. Myslím hlavně na to, abych měla s sebou prášky, abych je nezapomněla. Z toho bývám i dost nervózní. Vím, že si nemůžu dovolit si je nevzít, tedy kromě těch nočních, které se vynechat dají. 

Které závody máte teď před sebou? 

S Poběhlíky jsme se přihlásili UTMB v oblasti Lavadero v italských Dolomitech. V červnu nás tam čeká 120 km a asi šest tisíc metrů převýšení. Přihlásilo se tam pět tisíc lidí, vylosovali 300. Měli jsme štěstí, že z Poběhlíků nás vylosovali hned čtyři. Tam se moc těším. 

Jak byste život s epilepsií zhodnotila? Omezuje vás vůbec něco? 

Beru pravidelně léky, ale jinak mě nemoc neomezuje. Je to hodně o hlavě. Obecně neumím moc odpočívat a běhání mě nesmírně naplňuje. Když o tom tak přemýšlím, kolikrát si říkám, jak jsem bez toho mohla žít… Rozhodně si nemyslím, že by měl běh nebo jakýkoliv jiný sport na epilepsii špatný vliv. Teď žiju určitě plnohodnotnější život než předtím.