Nemá pravou ruku, přesto vystudoval protetiku a dnes pomáhá ve firmě Otto Bock lidem s podobným osudem. Této práci se Jakub Zachoval věnuje naplno už pět let. Ve zbylém volném čase hraje paravolejbal na reprezentační úrovni a rád cestuje.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Jakub (30) se narodil s vývojovou malformací pravé ruky. Ta mu končí poměrně těsně před zápěstím, což je výhoda pro používání ruky i tvorbu protézy. Ačkoliv se jejich výrobou intenzivně zabývá a živí, velkou část života prožil paradoxně bez umělé náhrady. „První protézu jsem dostal sice už ve třech letech, ale byla na dlouho jediná. Následujících dvacet let jsem žádnou nepoužíval a o možnostech protetiky jsem neměl vůbec přehled. Na vysoké škole jsem se setkal s možností řešení protetických náhrad. Dlouho jsem dělal judo a v rámci toho bylo důležité řešit nejen techniku, ale věnovat se i kondiční přípravě a posilovně. Tam mi ruka opravdu začala chybět a začal jsem to vnímat i z důvodu jednostranného přetěžování a problémů se zády. Protézy nejenže umožňují ledaco uchopit a držet, ale hrají i důležitou roli právě v kompenzaci ztráty hmotnosti a prevenci nevhodných pohybových stereotypů a přetěžování. Shodou okolností byl mým spolužákem na vysoké škole Honza Maleš, který mi první protézu na sport také vyrobil. To mi potom změnilo celý nynější život. Díky Kontu Bariéry se pak povedlo získat před sedmi lety myoelektrickou protézu, kterou dnes už používám denně. Hodně mi v tom pomohl právě Honza,“ vzpomíná s neskrývanou úctou Jakub na muže, který patřil ve firmě Otto Bock k předním specialistům. V roce 2022 bohužel Jan Maleš tragicky zahynul při autonehodě. Tato událost tehdy silně zasáhla nejen Jakuba, který se učil pod jeho vedením novému řemeslu, ale i celý pracovní tým a komunitu lidí s amputacemi, kterou propojoval.

Bionická, nebo myoelektrická?

Na pracovním stole v české centrále Otto Bocku ve Zruči-Senci u Plzně leží hned několik typů protéz ruky, kterým se Jakub věnuje primárně. Ukazuje jednu z těch, které fungují především jako estetická náhrada. Jde prý o věrnou kopii ruky Honzy Maleše, který svou končetinu použil jako předlohu. Realistická ruka ostře kontrastuje s převažujícími myoelektrickými protézami, které sice vypadají jako kus terminátora, ovšem na druhou stranu jde o velmi zručné pomůcky s řadou funkcí blížící se fungování živé končetiny.

Lidé prý také často zaměňují pojem myoelektrická za bionická. Druhý jmenovaný typ protézy se týká často kolenního kloubu u protézy nohy a jde o řízení ohybu podle pohybu kroku. Myoelektrická protéza naproti tomu umí snímat svalový potenciál, takže vlastně stačí na pohyb pomyslet a on se elektronicky převede do reálného pohybu dlaně.

Bez pomoci to mnohdy nejde

Klienti se podle Jakuba dělí přibližně půl na půl podle toho, zda se bez ruky narodili, nebo o ni přišli v průběhu života. Někdy je to úrazem, jindy třeba onkologickým onemocněním. S malformací, jako má Jakub, se v České republice narodí přibližně tři děti ročně. Přesto se nedá říct, že by měl málo práce. „Výroba protézy je delší proces a často nejde jen o vyrobení pomůcky, ale týká se to i různých úprav lůžek a individuálního nastavení protézy, takže za rok uděláme těch myoelektrických přibližně dvanáct kusů. Samotný vznik pomůcky je však jen první krok. Důležité je naučit se ji potom používat a žít s ní,“ vysvětluje Jakub, který nedávno osobně předával speciální sportovní protézy vyrobené s podporou Konta Bariéry v rámci projektu Run ad Help. Ceny myoelektrických protéz se pohybují přibližně od 300 tisíc až po dva miliony korun – záleží na materiálech, konfiguraci a složitosti funkcí. Ty sportovní jsou výrazně levnější, zhruba ve výši desítek tisíc korun.

Spolupráce mezi Kontem Bariéry a firmou Otto Bock je dlouhodobá. Zahrnuje sbírky, kampaně i propagaci tématu lidí bez končetin. Jakub našel svůj životní smysl v tomto krásném řemeslu a pomoci zlepšování života druhých. Zdá se, že jeho srdeční záležitostí se staly sportovní protézy, díky nimž může dalším lidem dopřát pocit svobody a radost z pohybu. Ostatně právě sport ho nejen baví, ale také ho tak trochu přivedl k protetice. „Zejména u dětí je vidět, jak jsou rády a vděčné, je to fajn pocit,“ vyznává se Jakub