Asi není nutné řešit důvody, ale některá zvířata mají na člověka zkrátka blahodárný vliv. Tento účinek využívá animoterapie. Nejde o nepodložené tvrzení, ale praxí ověřený fakt, který už je dnes všeobecně přijímaný. Patří do ní nejen fyzická rehabilitace, nýbrž také formy psychické a sociální léčby. A tak se můžeme setkat s terapiemi například za pomoci koček, králíků, morčat a dokonce i delfínů. Nejčastěji využívaní a také nejznámější jsou však v tomto ohledu psi a koně. Podívejme se tedy především na ně.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ A ARCHIV AUTORA
Nechme pro tuto chvíli stranou asistenční či vodicí psy a jízdu na koni, ačkoliv je vlastně obtížné jednoznačně oddělit fyzickou pomoc od účinku samotného kontaktu se zvířetem. Zaměřme se na pobývání se zvířetem jako takové neboli na kontaktní terapii.
Nejstarší přítel člověka
Pro lidi s určitou diagnózou, dlouhodobě upoutané na lůžko nebo dokonce v terminálním stadiu života může být přítomnost živého tvora velmi blahodárná. Psi jsou v tomto ohledu nejpraktičtější kvůli kombinaci vlastností. V naší kultuře jsou velmi rozšíření a obvykle kladně přijímaní. Jsou inteligentní, interaktivní, dobře se učí a z kontaktu s člověkem mají radost. Nejspíš není náhoda, že jde o zvíře, které v prehistorii jako první člověk domestikoval, tedy ochočil. Pravděpodobně už před patnácti tisíci lety.
Existují v nejrozmanitějších variantách, co se týče velikosti, povahy a srsti. Právě chlupy jsou významným aspektem, protože jejich srst je člověku na dotek velmi příjemná. Ostatně „kožíšek“ je právě to, co spojuje většinu animoterapeutických zvířat, pokud odhlédneme od zmíněných delfínů. Pes má také vyšší tělesnou teplotu než člověk, takže příjemně hřeje. Zkrátka je to pro animoterapii prakticky ideální tvor, proto je canisterapie nejrozšířenější. Můžeme se s ní setkat v nemocnicích, domovech pro seniory, v paliativní péči, ale i ve školách a školkách či v různých sdruženích.
V pasivní formě terapie jde skutečně jen o samotný fyzický kontakt. Pes se snadno nechá umístit do polohy, která klientovi vyhovuje. Může za ním i do postele. Někomu stačí zvíře hladit, někdo se přitulí, další s ním zůstane déle ležet. Kýženým efektem je psychické a fyzické uvolnění, zklidnění. Hezky funguje u poruch autistického spektra stejně jako u lidí, které trápí jejich vleklá nemoc, samota a další psychiku zatěžující stavy.
Zvíře však může mít i zcela opačný zamýšlený efekt, tedy aktivizační účinek. Už jen jeho samotný příchod změní atmosféru, rutinu či náladu. Dokáže vytrhnout z letargie, nudy a chmurných myšlenek. Stává se rovněž motivátorem k pohybu, a to přirozeným způsobem. Kvůli pejskovi například špatně pohyblivý senior rád vstane, zatímco na fyzioterapii by třeba reagoval odmítavě. Je-li to možné, terapie může být nejen aktivizační, ale přímo aktivní. Klient se psem cvičí, dává mu povely a pamlsky. Možností je nepřeberné množství a záleží na individuálních potřebách a možnostech každého jednotlivce.
Kůň v nemocnici
To, že se ke kontaktní animoterapii používají psi, nikoho nepřekvapí. Spíš se tak nějak automaticky předpokládá, že to budou právě oni. Ale to, že do nemocnice může dorazit v rámci kontaktní hipoterapie také kůň, už může být pro někoho až šokující. Setkat se s tím můžete například v pražské nemocnici Milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Pravidelně sem docházejí lidé a zvířata ze zapsaného spolku Caballinus, který jinak sídlí v Lipencích u Prahy. Spolek založila a vede fyzioterapeutka Tereza Honců (45). Ta na očekávatelnou otázku, proč právě kůň, když je to s ním jednoznačně komplikovanější, říká: „Je to velké zvíře, navíc jakýsi kulturní symbol. Jeho příchod vyvolává úplně jiný efekt a reakce. Pes je něco běžného, ale s koněm se tak často do kontaktu obvykle nedostanete. Vyvolá ještě silnější emoce než pes. Navíc má ještě vyšší teplotu těla. Výborně se uplatňuje u lidí s autismem nebo v psychiatrii. Sice je to s ním náročnější, ale stojí to za to. Zažíváme díky nim krásné momenty. Někdy hodně dojemné. Třeba když jedna stará paní našemu koníkovi vyprávěla celý svůj život nebo když mi umírající pacient řekne, že musí vydržet do příští návštěvy…“
Zmíněné logistické problémy spočívají v přepravě a pohybu koně po nemocnici. Není totiž pouze venku, ale vstupuje i do interiéru. Hygienu zajišťuje zavěšený pytel na trus a „boty“ na kopyta. Samozřejmostí je čistota koně a očkování. „Zároveň musíme dbát větší opatrnosti. Přece jen to je masa živé váhy, s tím není legrace. Navíc je kůň stádové zvíře, má tendenci se lekat a utíkat. Pochopitelně to dělají speciálně připravení jedinci, kteří úspěšně složili zkoušky pro návštěvní kontaktní terapie pod ČHS (Česká hiporehabilitační společnost),“ vysvětluje Tereza Honců. Personál nemocnice prý reaguje různě – od nadšené podpory po jistou rezervovanost, protože taková návštěva (byť přibližně jednou za měsíc) představuje narušení rutiny a nestandardní práci navíc.
Spolek Caballinus
Ona sama se k terapeutické práci se zvířaty dostala už v mládí. Věnovala se vrcholovému lyžování na reprezentační úrovni. V šestnácti letech se setkala s osmnáctiletou dívkou, která oslepla. Tereza ji tehdy nechala projet na vlastním koni a její nadšení bylo pro Terezu iniciačním momentem. Při následném studiu fyzioterapie a praxi v Janských Lázních si čím dál více uvědomovala, že chce svoji profesi směřovat k lidem s postižením. V kombinaci s láskou ke koním byla další cesta logickým vyústěním.
Přes různé předchozí projekty se dostala v roce 2020 s Caballinem do pronájmu na statku v Lipencích. Momentálně zde žije sedm koní, dvě hříbátka v přípravě a zapojují se tři canisterapeutičtí psi. Jádro pracovníků tvoří kromě Terezy čtyři kolegyně – trenérka, fyzioterapeutka, ergoterapeutka a ekonomka. Externě doplňují tým ještě dvě fyzioterapeutky a jedna trenérka koní. V neposlední řadě je důležitá pomoc dobrovolníků a podporovatelů. Hlavní náplní práce je hipoterapie, ale také kontaktní terapie pro klienty především paliativní péče, canisterapie, integrační programy pro děti, muzikoterapie, arteterapie, přednášková činnost a letní týdenní pobyty v Krkonoších s koňmi pro rodiny.
Jelikož zmíněné terapie zatím nehradí zdravotní pojišťovny, náklady jdou za rodinami, případně za samotnou nemocnicí. Pomáhají různé nadace a sponzoři. Ročně služby využije až 150 lidí, převážně se jedná o děti s neurologickými diagnózami, jako je dětská mozková obrna, ale také s opožděným vývojem, ortopedickými vadami i Downovým syndromem. Jelikož se dá pracovat v rámci rané péče i s dětmi mladšími jednoho roku, mnohdy ještě ani není určena přesná diagnóza. Na terapeutkách je vždy výběr vhodné metody i zvířete. Celkem jde o 2 500 terapií ročně. Větší efekt přitom mají několikadenní hipoterapie, ideálně v délce pěti dní.
Zvířata nesoudí
V obecné rovině animoterapie vnímá Tereza Honců zásadní přínos zvířat v tom, že jde o živé tvory, kteří nikoho nesoudí. „Nic neřeší, jak vypadáte, co vám je a podobně. Chtějí jen lásku a kontakt s člověkem, který jim přináší radost. A to se na oplátku dostavuje i lidem. Zejména mají-li ke zvířatům kladný vztah. Pochopitelně se najdou i lidé, kteří kontakt odmítají. Někdo strach třeba překoná, jiný ne. Terapeut musí odhadnout míru. A musí se myslet i na možné alergie,“ vysvětluje zkušená terapeutka.
Ohled se ovšem musí brát i na zvířata. Baví je to, ale terapie jsou pro ně náročné a vyčerpávající. Nechávají si sahat na citlivá místa, jako je hlava, krk a podobně. Víc než hodinu denně by snášela velmi špatně. V případě ježdění na koni musí být navíc v perfektní kondici, aby třeba chybná chůze nenarušovala kýžené pohybové vzorce při hipoterapii. I o pečující se zkrátka musí pečovat, což platí jak u lidí, tak u zvířat.