Život se snáší lépe, když má člověk kolem lidi, s nimiž si rozumí, a činnosti, které ho baví a naplňují. Osudy a přátelství sportovců na vozíku Ivana Nestávala a Adama Šimonka jsou toho dokladem.
Text: Radek Gális
Foto: Milan Jaroš
Českobudějovický rodák Ivan Nestával (25) letos dokončil bakalářské studium psychologie na Jihočeské univerzitě, věnuje se basketbalu na vozíku a paraflorbalu, má oporu v rodině a partnerce. Tzv. na vozík se dostal v důsledku autoimunitní nemoci (ADEM). „Vždycky říkám, že se mi život zásadně nezměnil, protože mě nemoc zastihla, když mi bylo devět,“ říká. „V dětství jsem bral situaci, jaká byla. Byly horší chvíle, ale nikdy tolik, aby přesáhly snesitelnou mez. Na základce mě nejvíc štvalo, že jsem se s kamarády nemohl prát. Nebo mohl, ale vždy bych prohrál, tak jsem se do toho nepouštěl,“ vzpomíná. Jeho zdravotní stav je stabilní a myslí si, že se už nebude dál vyvíjet, hodnotí ho v rámci možností kladně. „Vždy se mi v nejvyšší míře dostávalo podpory ze strany rodiny, ať už šlo o školu, nebo sport. Od taťky byla a je podpora obrovská. Když jsem se dostal na vozík, táta se začal angažovat v osvětách zaměřujících se na život vozíčkářů, např. při odbourávání předsudků, a parasportu, hlavně pořádáním sportovních akcí.“
Zahraniční zkušenosti
Nyní Ivan hraje basketbal na vozíku v rakouském týmu Sitting Bulls Klosterneuburg, dříve hrál za německé RB Zwickau. „V Německu byla podpora fanoušků docela velká, lidi byli naučení chodit na zápasy a hlasitě podporovali. V Rakousku se divácká podpora blíží české, čili není moc významná. Občas se diváci přijdou podívat, ale jsou jich desítky,“ tvrdí Ivan.
Přesto má pocit, že u nás se začíná parasportu v posledních letech velmi dobře dařit, finančně i zviditelněním na veřejnosti. „Jsem zvědavý, co přinese budoucnost, a myslím si, že se máme na co těšit,“ usmívá se Ivan, který basketbal hraje na poloprofesionální úrovni. „Basketbal mě okouzlil, je možnost se s ním podívat do světa a stále posouvat své limity, což mě naplňuje. S reprezentací jsem se již účastnil tří mistrovství Evropy, teď v září nás čeká další. Úspěchů je dost, pro mě nejdůležitější je 1. místo na ME divize C, kde jsem se dostal do All stars týmu turnaje, což byl krásný zážitek. I MS a paralympiády bych se rád zúčastnil, ale obávám se, že se mi to s basketbalem nepovede. U nás je malá hráčská základna a naše výkony nejsou na takové úrovni, abychom se na vrcholné soutěže nominovali. Je důležité pracovat na rozvoji, takže se tam třeba nominují naši nástupci. Zato na mistrovství ČR v basketbalu na vozíku a paraflorbalu jsem hrál již mnohokrát, mám z nich řadu zlatých medailí, za což jsem vděčný.“
Ivan vzpomíná, že dřív i plaval, jenže už pověsil plavky na hřebík. „Plavání vděčím za fyzickou připravenost, ale už mě omrzelo. Našel jsem se v týmových sportech. Kolektiv je pro mě důležitý, což mě na sportu baví nejvíc.“
Být realistou
Ivan letos dokončil bakalářské studium psychologie na Jihočeské univerzitě. Studium si vybral, protože by rád pomáhal lidem s podobným osudem. Bakalářskou práci psal na blízké téma: wellbeing vozíčkářů sportovců. „Má budoucí kariéra je zatím ve hvězdách, ale doufám, že se budu moci věnovat právě psychologii,“ říká.
O tom, že studium nepřináší jen obtíže, svědčí fakt, že Ivan při něm našel partnerku. „S Verunkou jsme se poznali v prvním ročníku, chodili jsme do stejné třídy. Verunka je hezká, milá, inteligentní a usměvavá holka, což mě na ní zaujalo. Čím jsem ji oslovil já, nevím, ale doufám, že by o mně řekla něco podobného,“ směje se. „Rodinu zatím neplánujeme, čekáme, až dostudujeme, a nějak se nám stabilizuje život. Náš miláček, pejsek Gorm, je stafordšírský bulteriér, takže je to s ním občas náročné, neboť je tvrdohlavý a divoký.“
Jak si Ivan představuje život dál? „Snažím se být realistou, takže budu moc rád, když povedu normální spokojený život s partnerkou a později i s dětmi. Pracovně bych se chtěl věnovat psychologii. Sportovní sen nemám konkrétní, bohatě by mi stačilo, kdyby se parasportu dařilo a přibývalo nových hráčů. S tím jde ruku v ruce výkon, který se snad bude zlepšovat.“
Kamarádi z bazénu
Ke spokojenému životu patří i přátelé. Ivan jednoho našel v osobě Adama Šimonka. „Adama znám už tak dlouho, že ani nevím, kdy jsme se potkali poprvé. Ale dříve jsme spolu plavali, takže asi u bazénu. Adam je můj parťák na sportovní cestě, hráli jsme spolu v Německu i teď v Rakousku. Prošli jsme přes paraplavání a paraflorbal až k basketbalu na vozíku. Tady jsme založili vozíčkářský tým basketbalu pod již existujícím týmem Tigers ČB. Přátelství nedokážu vysvětlit, prostě jsme si sedli a Adama považuji za velmi dobrého kamaráda. Máme společnou minulost a skutky, které nás navždy spojují. A hlavně máme stejný zápal pro basketbal na vozíku,“ vypráví Ivan Nestával.
Že přátelství začalo u plavání, potvrzuje i Adam Šimonek (28). „S Ivanem jsme se poznali jako puberťáci na plavání, kde mě ukecal, abych si šel vyzkoušet florbal na vozíku. Jako člověku s protézou, který vozík k běžnému životu nepotřebuje, se mi nechtělo, a protože naučit se ovládat sportovní vozík nějakou dobu trvá, tak mi tenhle sport napřed moc nešel. Pak jsem se zlepšoval, začal mě bavit, a protože jsou mi týmové sporty bližší, věnoval jsem mu víc času. Po pár letech jsme ve florbalu narazili na strop, kdy už jsme neměli prostor pro zlepšení. Objevili jsme basketbal, který nás chytil i tím, o jak vyspělý a světově velký sport jde. Viděli jsme, že se můžeme ještě hodně zlepšovat. Zjistili jsme, že se dá jezdit s reprezentací na ME, že jde o sport, který se v zahraničí hraje na profesionální úrovni, a že existují klubové mezinárodní soutěže. Začali jsme na kempech pro začátečníky, přivedli k basketbalu kamarády, až vzniklo družstvo, o které se organizačně staráme a snažíme se ho posouvat kupředu. S Ivanem jsme si sedli jak charakterově lidsky, tak i vztahem ke sportu, kdy oba vnímáme jeho obrovský přesah do běžného života a bereme ho jako jeho samozřejmou součást,“ vypráví Adam.
Znát své limity
Adam se narodil s vrozenou vývojovou vadou tří končetin. Hendikep není progresivní a nedochází k jeho vývoji, ale zřejmě kvůli němu nerovnoměrně zatěžuje obě strany těla. „Přístup rodičů ke mně byl od začátku příkladný, za což jim velmi děkuji, ač jsem jejich úsilí dokázal ocenit až zpětně. Vedli mě k tomu, abych se všechno snažil dělat stejně jako moji zdraví vrstevníci, ale respektovali, že jsem jiný. Říkali mi, abych znal své limity a nebál se je přiznat, když mi něco nejde,“ vzpomíná Adam, který také začínal v bazénu. „Když jsem byl dítě, rodiče i z rehabilitačních důvodů zvolili plavání jako můj první sport. V něm byla mým největším úspěchem účast na ME 2018. Reprezentoval jsem dříve i ve florbalu, ale nyní se mu věnuji jen okrajově. V posledních letech jsem se účastnil reprezentačních akcí v basketbalu a paravolejbalu. Úspěchů bylo víc, s basketbalisty jsme v roce 2023 vyhráli ME divize C, což je zatím nejvýš. Ve volejbale se nám povedl stejný výsledek letos.“ Za sport číslo 1 považuje basketbal na vozíku. „Jsem členem reprezentace a v příští sportovní sezoně budu hrát v Itálii za klub Reggio Calabria, což je pro mne životní i sportovní výzvou. Mám blíže ke kolektivním sportům, možná i proto, že můj táta je volejbalový trenér, takže volejbal sedících je také mým velmi oblíbeným sportem.“
Profesionální parasport?
Sport Adama nasměroval. Brzy se začal věnovat volejbalové statistice, ke které se dostal díky tátovým trenérským aktivitám ve volejbale. Postupně se v profesi zlepšoval, až se z brigády stala práce pro Jihostroj České Budějovice a česká reprezentační družstva mládeže i dospělých. Statistice se věnuje dodnes. „Funkcionařit jsem začal, když jsme založili družstvo basketbalu na vozíku v Českých Budějovicích. Tahle činnost mi ladila k oboru na vysoké škole, vystudoval jsem management na Vysoké škole ekonomické.“
Adam rozšiřoval funkcionářské aktivity v parasportu, v Českých Budějovicích nastartovali i činnost družstva volejbalu sedících. Nyní předsedá České asociaci basketbalu na vozíku. „Baví mě hledat cesty, jak zlepšovat fungování klubů a asociace. Ekonomika mi není cizí a přijdu do kontaktu s různorodou paletou činností,“ říká Adam, který loni obhájil diplomku na téma Profesionalizace parasportu. „Práce mě bavila a pomohla mi v mé parasportovní funkcionářské praxi. Myslím si, že jsme v ČR na dobré cestě, ač se ve srovnání se západními zeměmi máme čemu učit a můžeme se hodně posunout. Při psaní jsem se hodně dozvěděl o organizaci a nastavení parasportu např. v Německu, Velké Británii, Nizozemsku a Španělsku, což jsou země v této oblasti vyspělejší než my. Mám radost, že jsme v ČR udělali významný posun. Je to zásluhou současného vedení paralympijského výboru jak v oblasti marketingu a medializace parasportu, tak i nedávným vznikem vlastního resortního centra, zásadního pro nejvyšší reprezentační úroveň.“
Co dalšího chce Adam dokázat? „Jako každý sportovec sním o paralympijských hrách, i když v týmovém sportu je to složitější než v individuálním. Možná mi to někdy vyjde ve funkcionářské pozici. Velký sportovní sen si splním teď díky angažmá v Itálii. Asi bych si později vyčítal, že jsem nikdy nezkusil vyrazit naplno sportovat do zahraničí. Vždycky jsem se chtěl podívat do Ameriky, ale naplánované nic nemám, tak uvidíme, kdy se k velkému výletu s přítelkyní Hanou rozhoupeme. Jinak jsem rád doma na jihu v Českých Budějovicích a okolí, takže až přijde čas se trvale usadit, bude to určitě tady,“ slibuje Adam Šimonek.