Strakonická rodačka Petra Lukešová je tělem i duší sportovkyně. Její současný zápas je ovšem jiný, než který známe z palubovky nebo atletického oválu. Pere se totiž s osudem a po těžké nemoci a operaci míchy se chce vrátit zpátky do normálního života. I s pomocí Konta Bariéry.
Text: Radek Gális
Foto: Milan Jaroš
Petra Lukešová (36) se narodila ve Strakonicích, kde i vyrůstala. „Od útlého dětství jsem se věnovala sportu a většinu času trávila pohybem, proto nehybně vydržet ve škole sedět v lavici byl pro mne neskutečně otravný problém,“ usmívá se sympatická žena. „Svůj život jsem chtěla spojit s pohybem. Už na základní školu jsem chodila do sportovní třídy, kde jsme měli více hodin tělesné výchovy. Poté jsem protrpěla čtyři roky na všeobecném gymnáziu a podala si přihlášku na bakalářské studium Jihočeskou univerzitu Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích, obor tělesná výchova a sport. Pokračovala jsem pak navazující magisterské studium Karlovy univerzity Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze, obor tělesná výchova a sport se zaměřením na vzdělání se specializací na trenérství.“
Přiznává, že žádný sport jí nebyl cizí, hlavně se věnovala basketbalu. „Hrála jsem ho asi od sedmi let. Dostala jsem se ve Strakonicích do skvělé party, se kterou jsme byli velmi úspěšní až do staršího dorostu. Se spoluhráčkami jsme se dostaly i do mládežnické reprezentace České republiky. S některými jsem stále v kontaktu, jezdily pak za mnou i do nemocnice, byly a jsou mi velkou oporou. Je velmi hezká představa živit se sportem, jenže po čase jsem zjistila, že jej nechci dělat profesionálně, ale jen pro zábavu. Začala jsem hodně cvičit a běhat, zúčastnila se i Gladiator Race nebo Spartan Race. Dokonce jsem odběhla i pár běžeckých závodů a troufla si i na pár 1/2 maratonů. Zkoušela jsem hrát streetball, který mi přirostl k srdci více než basketbal,“ vypráví.
Petra je učitelkou tělesné výchovy, vlastní několik trenérských licencí. „Učila jsem na základních školách na prvním i druhém stupni a vyzkoušela si i roli třídní učitelky. V centru Prahy je dlouhodobě problém s kapacitou vhodných prostor pro výuku tělesné výchovy. I přesto jsem se snažila dát studentům možnost seznámit se s nejrůznějšími pohybovými aktivitami a sporty. A stejně jako moje bývalé spoluhráčky, tak i přátelé, někteří kolegové a paní ředitelka na mě nezapomněli a podporují mě,“ děkuje Petra, že má kolem sebe dobré lidi.
Osudová změna
Jenže před dvěma lety nastal šok. „Přišlo to 1. října 2023 naprosto bez varování, doslova z minuty na minutu. Chtěla jsem vstát postele a postavit se, ale najednou cítím, že je něco špatně. Můj mozek se snaží vyslat signál nohám k pohybu, ale nepřichází žádná odezva, jen oči plné slz a křik. Následoval okamžitý převoz do nemocnice. Spatřila jsem lékařův pohled, který mluvil za vše. Během příštích dnů následovalo několik opakujících se vyšetření, než se zjistilo, že jsem prodělala míšní ischémii neboli infarkt míchy. Cítila jsem se bezbranná, připoutaná na lůžku a téměř nedokázala komunikovat s okolím. Snažila jsem se být silná před rodinnou, ale pláč nešel mnohdy vůbec zastavit. Stále je to pro mne velmi silné téma, ale vím, že o tom musím mluvit.“
Co se vlastně Petře stalo? V těle se jí uvolnila sraženina, prošla srdcem, ve kterém měla otvor, který se jí po narození neuzavřel, a zastavila se o míchu v hrudní části. „Okamžitě mi to znehybnilo dolní končetiny, dostavily se obrovské bolesti v hrudní části, začaly mě brnět nohy, znecitlivěla mi chodidla a oslabila se mi pravá část trupu. Pohyb téměř ve všech podobách se stále učím jako malé dítě. Jsou dny, kdy si se mnou nevědí rady ani fyzioterapeuti. Pociťuji jakýkoliv výkyv počasí, především ochlazení, déšť atd. Není den, kdy bych bolest necítila i přes velmi vysoké dávky léků. Nyní mám za sebou operaci srdce. Prošla jsem řadou oddělení, rehabilitační a spinální jednotkou ve FN Motol a v Olomouci, RÚ ústavem Kladruby už druhým rokem, rehabilitační nemocnicí Beroun a kdo ví, co mě ještě dále čeká. Nevím, zda je možné se s tímto osudem vyrovnat. Lidé mě mají za velmi silnou osobnost, uvnitř ale bojuji a snažím se i s pomocí odborníků, aby mé tělo fungovalo jak po psychické, tak fyzické stránce dle aktuální situace,“ svěřuje se.
Kladrubská bublina
Když Petru převáželi do RÚ Kladruby, měla smíšené pocity. Věděla, že je to další nezbytná součást léčby, jenže už strávila v různých nemocničních zařízeních dlouhou dobu, a představa dalších tří až pěti měsíců daleko od blízkých a v novém prostředí byla náročná. „Zpočátku jsem měla nenáročný rehabilitační program, který mě příliš nezaměstnával, a tudíž jsem na tom nebyla psychicky nejlépe. Postupně jsem se rozkoukala, hodně mi pomohl i tamní personál. Věděla jsem, že na sobě chci makat víc a víc, a požádala o přidání rehabilitačních aktivit. Začali také přijíždět známí pacienti z FN Motol, s kterými jsem se spřátelila. Z pobytu se tak stala nezapomenutelná část mého života. Říkám tomu kladrubská bublina. Je zde komunita lidí, kteří jsou si rovni. Nemusíte téměř nikomu nic říkat, co vás trápí, jelikož ostatní vnímají podobné bolesti. Příběhy lidí, které slyšíte, vás chytnou za srdce. Vytvořila jsem si zde přátelství, troufám si říct až do konce života. Příští rok už půjde o můj třetí pobyt a vím, že se tam opět budu těšit a cítit jako doma.“
Petra zjistila, že pracovníci rehabilitačního ústavu jsou neustále nabiti pozitivní náladou, a nechápe, kde ji po celé dny berou. „Mám s nimi jen ty nejlepší zkušenosti. Je zcela na každém pacientovi, jak moc na sobě chce pracovat. Můžete se zapojit do nejrůznější pohybových aktivit, večer je velmi často zařízen společenský program. Za hodně vděčím především mému fyzioterapeutovi, který mi řekl větu, kterou si pamatuju dodnes: Co nestihneš dnes, není třeba dohnat zítra. Naučil mě velmi intenzivně vnímat mé tělo, které jsem nešetřila, neposlouchala ho. Jako celoživotní sportovec jsem vždy šla na dřeň, ale poslouchat tzv. co mi říká mé tělo, jsem příliš neuměla,“ přiznává.
Nový start
Za vším jsou ovšem peníze, a i proto se Petra Lukešová rozhodla jednat. „Uvědomuji si, že ne každý dostane možnost žádat o příspěvek od projektu Nový start. Mně byla tato možnost nabídnuta, a nedokážu slovy vyjádřit, jak si této pomoci vážím. Lidé si mnohdy říkají, proč tyhle sbírky existují, a nedokážou si představit, jakou pomoc pro lidi s handicapem znamenají. Nevnímají, že s novou nelehkou životní situací přicházejí i finanční problémy. V neustálé snaze o zlepšení nebo alespoň nezhoršení zdravotního stavu potřebujeme pomoc fyzioterapeutů a dalších odborníků. Zároveň jsou často nutné nejrůznější úpravy domácností, automobilů, pořízení speciálních pomůcek… Potřeby zjišťujete až postupem času, když se vrátíte z nemocnice zpět do běžného života. Já osobně žádám příspěvek, abych dále mohla docházet k fyzioterapeutům a mohla zdokonalovat své dovednosti a ještě lépe ovládat a naslouchat svému tělu. Další důvodem je zajistit elektrický pohon k invalidnímu vozíku. Jsem vděčná za invalidní vozík, který mi mnohdy usnadňuje život, ale v běžném životě zjišťuji, že i s ním je má mobilita hodně omezena, protože nemám ruce jako Arnold Schwarzenegger. Elektrický pohon by mě zase mohl aspoň o kousek posunout k co nejkvalitnějšímu životu. Lidé v nadaci odvádějí úžasnou práci, jsou velmi příjemní a velmi jim fandím,“ říká upřímně.
Petra nyní bydlí v rodných Strakonicích, Jednou by se ale ráda vrátila do Prahy a zapojila se znovu do sportu, který ji velmi chybí. „Zaujalo mě paraplavání a basketbal na vozíku. Vím, že to bude ještě dlouhá cesta a můj život už nebude nikdy jako dřív. Ale chci se k němu alespoň pokusit co nejvíce přiblížit. Naděje přeci umírá poslední,“ říká Petra.
Co si mladá žena přeje kromě zdraví? „Když nad tím teď zpětně zapřemýšlím, žádná velká přání jsem neměla. Asi jediné o čem jsem přemýšlela, bylo založení rodiny, což jsem ale nestihla. Neříkám, že byl můj život dokonalý, ale byla jsem spokojená. Nyní bych si velmi přála, aby se stal zázrak a vynalezl se lék na poranění míchy, což ale nejspíše ještě nějakou dobu potrvá. Například jeden den bez bolestí by byl prostě vynikající. Přála bych si vyrovnat se s tím, co stalo, být samostatnější a vrátit se do Prahy. Hodně by mě bavila práce s handicapovanými sportovci a s handicapovanými lidmi. Jsem velmi tvrdohlavý perfekcionalista, jdu si za svým a jen tak se nevzdávám. Ani když už melu z posledního, protože vím, že nějaká síla tam ještě a jsem schopna ji vymáčknout. Každý může dosáhnout, čeho chce, ale musí si za tím jít,“ říká rozhodně Petra Lukešová.