Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Začíná to fungovat

Portus je dnes už skoro legendární neziskovka, proslavená výrobou a prodejem Dobrot s příběhem nebo Akcí cihla, která originálním způsobem získává prostředky především na chráněné bydlení. Ale hlavní každodenní prací Portusu je péče o mentálně postižené.

Text: Zdeněk Jirků  
Foto: Jan Šilpoch
 
Ve středisku Portusu na Slapech je svačina. Většinou si ji klienti připravují sami stejně jako další jídla. Samostatnost je zde hlavním lékem na osudová postižení, která si zdejší obyvatelé přinesli do našeho světa a která – přes veškerý pokrok – nejsou léčitelná. 

Tito lidé jsou součástí našeho života odnepaměti, jejich počet se nemění. Jen péče o ně se dramaticky změnila. Dříve je společnost zavírala za vysoké zdi, nechtěla je vidět, natož s nimi každodenně žít. Dnes padly (alespoň u většiny společnosti) letité předsudky o nebezpečnosti, škodlivosti nebo dokonce zločinnosti lidských bytostí, které prostě postižené jsou, a přesto chtějí a umějí – i když po svém – žít, pracovat, milovat a třeba i být užiteční. Vedoucí sociálně-terapeutické dílny na Slapech Eliška Svobodová říká: „Především se snažíme, aby naši klienti dosáhli co největší samostatnosti. Nejen namazat si chleba, ale čím dál víc třeba hospodařit se svými penězi až po úplně samostatné bydlení se svou domácností. Včetně běžného nakupování… Taková proměna může trvat i léta a nemusí být vždy úplně úspěšná. Ale jde to… Nesmí chybět trpělivost a podpora jejich blízkých.“ 

To je také nejlepší odpověď na častou otázku méně informovaných pozorovatelů takové sociální služby – má to celé vůbec nějaký smysl? Nejdůležitější je přitom proměna samotného Portusu. Jeho lidé se naučili mnohem lépe provázet své klienty životem. Například odbourali dříve běžnou praxi, že se vaří klientům a oni dostávali jídlo přímo pod nos. Samostatnost a její soustavná podpora se staly doslova neoddělitelnou součástí všech činností. V roce 2014 byl přijat nový občanský zákoník. Tehdy velmi odvážně začal požadovat, aby soudy přezkoumaly všechna rozhodnutí o ztrátě způsobilosti k právním úkonů. Výsledkem, alespoň na Slapech, je většina klientů svéprávných. Jsou to zkrátka svobodní lidé, třeba i s právem uzavřít sňatek. I takové tu mají.
 
Svoboda po desítkách let

Bývalo už odnepaměti zvykem, že mentálně postižení jsou chápáni jako děti. Společnost si vyhradila právo rozhodovat o každém střípku jejich života. A najednou svatby? A naprosto samostatné bydlení mimo chráněný prostor? A vlastní účty v bance? To ovšem předpokládá také pochopení rodin klientů. Portus dobře ví, že tak jako u nás „normálních“ lidí jsou nejbližší příbuzní velmi důležití. Proto je potřebná otevřená komunikace sociálních pracovníků právě s nimi, proto jsou důležité otevřené akce, na které zvou právě členy rodin klientů. Stejně tak si klient může přizvat rodinu k plánování svých nových potřeb a zájmů. Dříve nemyslitelné…

Tak už skoro vymizela dřívější běžná praxe, kdy člověk s mentálním postižením byl doslova vyvržen ze svého světa, „diskrétně“ odsunut do nějakého zařízení a nejraději zapomenut. I dnes se to stane, ale Portus už dobře umí takovým situacím předcházet. Jde zase především o citlivou a otevřenou komunikaci, která musí respektovat někdy letité stereotypy a pomaličku je překonávat. Významná změna by možná byla ještě silnější a rozsáhlejší, kdyby v systému péče o tyto lidi nenaráželi na relativně nerovné postavení neziskovek vůči ústavům státním i zřizovaným samosprávami. Jde samozřejmě o peníze. Vedoucí sociálních služeb Lucie Šišková má s lidmi s postižením dlouholetou zkušenost a může srovnávat: „Udržování ústavů je na první pohled logické. Mají jistotu, zázemí, na které se mohou obrátit, a dostanou pomoc. Mají větší prostor pro základní péči. Jenomže často nemají to, co my. Naprosto rodinnou atmosféru, individuální přístup ke každému klientovi a hlavně takový cíl – co nejvíce lidí s postižením vrátit do běžného občanského života.“

Pracovnice Portusu určitě nejsou bojovnicemi proti ústavům. Nežárlí, jen otevřeně dokazují, jak prospěšné je prolnutí sociální péče s životem „venku“. A chtěly by, aby neochota naslouchat nekryla donekonečna nejdůležitější vadu naší sociální sféry – nedůvěru státu i některých samospráv vůči neziskovkám, neustálou snahu vše kontrolovat, zapsat, regulovat. Jako by letité a vlastně úctyhodné výsledky nestačily! Tyto poněkud pokřivené podmínky se pochopitelně promítají do platů zaměstnanců, do společenské autority neziskovek, do až příliš častého přezírání veřejností. Co to vlastně je za práci starat se o mentály? Kdo nic neví, rád podlehne tomuto přezírání. 

A týká se to jen mentálně postižených?    
 
-----------------------------------------------------
Portus Praha, z. ú.


Nezisková organizace zaměřená na pomoc lidem s mentálním postižením. Prostřednictvím sociálních služeb chráněného bydlení a sociálně-terapeutické dílny se snaží poskytnout podporu pro získání, rozvoj a udržení schopností důležitých pro samostatné fungování klientů v běžném prostředí. 

Motto: „Loď v přístavu je v bezpečí, ale proto se lodě nestaví.“ (William Shedd)

Více informací na www.portus.cz
-----------------------------------------------------

  • 1

Aktuální číslo

listopad 2020

listopad 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta