Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Z outsidera fenoménem

Herec Jakub Albrecht získal za bezchybnou kreaci Františka Filipa – známého jako Bezruký Frantík – jen pár měsíců po premiéře stejnojmenné hry Cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Inscenace se těší velké popularitě, pozitivitou a černým humorem dokáže snadno nakazit každého.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch, archiv Divadla Pod Palmovkou a Jedličkova ústavu v Praze
 
Přestože se inscenace o životních osudech Františka Filipa z Jamného nad Orlicí (1904–1957), Bezruký Frantík, hrála od premiéry v září 2019 na zdejší menší, studiové scéně Palm Off, velmi rychle ji vytleskávalo nejen publikum – stejně pozitivně hru hodnotila i divadelní kritika. Sukces byl tak silný, že v nominacích na Ceny divadelní kritiky figurovali kromě představitele Frantíka (Jakuba Albrechta) také autoři hry – Tomáš Dianiška a Igor Orozovič (v kategorii Poprvé uvedená česká hra roku 2019). Beznadějně vyprodané studiové hlediště se na začátku nové sezony zamění za zdejší velkou scénu. 

Jakub Albrecht ztvárnil roli Frantíka v soustředěné herecké kreaci a ve vynikající fyzické formě, na pomezí smíchu a pláče, v rytmu černého humoru, s dojemnými místy. Díky zapůjčenému záznamu inscenace z divadla jsem grotesku o klukovi, který sice nemohl nikdy obejmout svou milou, ale stal se díky své vůli a pozitivitě fenoménem, zhlédla. Kaleidoskop scén nás provází v krátkých vypointovaných situacích pozoruhodným osudem Františka Filipa, a to hned v několika odlišných společenských situacích – za mocnářství, v době první republiky a posledními léty jeho života po roce 1948. Také hudba připomíná rytmus doby. Jedná se o originální hru, a to pro zvláštnost námětu i unikátní zpracování. Hned od počátečního výkřiku maminky je jasno, oč běží: „On nemá ručičky! Jak si bude vázat tkaničky?! Děcko nešťastný…“
 
Nohama místo rukou

Role Františka Filipa byla skutečně značně složitá na kompletní uchopení, psychické i fyzické. Jak jste dostával Frantíka „pod kůži“, ptám se příjemného Jakuba Albrechta: „Náměty o psychicky narušeném jedinci jsme už na jevišti viděli, stejně jako handicapované na vozíčku. Ale podle mne osud člověka, který má hlavu na správném místě a zcela v pořádku, ale narodil se bez rukou, zpracovaný ještě nebyl,“ říká zamyšleně.

O svém obsazení se dozvěděl tři čtvrtě roku před první zkouškou, získal tedy čas na to, aby se s rolí seznámil. Nezískal v angažmá žádné speciální podmínky, musel plnit další běžné povinnosti v Divadle pod Palmovkou, zkoušel další inscenaci, večer hrál… „Začal jsem se zvýšenou pohyblivostí, protože František nahrazoval ve všem své chybějící ruce nohama. Měl zřejmě odlišně rostlé kyčle. Dokázal se nohou i oholit. Začal jsem na tom makat a dřít po odpoledních, večerech, někdy i po nocích. Věděl jsem jedno – to, co se Frantík učil celé roky, já nemůžu stihnout. Nakonec jsem se specializoval na drobnou motoriku, začal jsem psát a malovat nohou. Snažil jsem se najít Frantíkův charakter, co svedl jako člověk. Divadlo, jak známo, unese zkratku, takže nebylo nutné si uvázat kravatu nohou. Stačí, že v jeden okamžik mám kravatu v puse a konstatuju: Mně to nejde! Nastane na okamžik tma, a když se rozsvítí, mám už ji uvázanou na krku. A prohlásím: Já to dokázal! Divadlo tohle všechno může a dovoluje.“

bezrukz-frant°k-(foto_palmovka)_002.jpg

Na prvních reprízách měli prý herci i strach, že některé dialogy mohou diváky urazit. Ale při častém smíchu zjišťovali, že publikum má humor daleko černější než oni, že si dokážou z toho všeho na scéně dělat daleko větší legraci. „Uklidnění mi dodaly dialogy s lidmi, kteří představení viděli, i těmi, co v Jedličkově ústavu pracují nebo mají nějaké postižení,“ gestikuluje herec: „Dokázalo mi to, že si z handicapu umíme sice dělat legraci, ale neurážíme. Jen tím násobíme sílu Frantíkova životního příběhu.“
 
Hra vypráví hořkosladce: především o silné vůli Františka Filipa s vydobytím si místa v životě i ve světě. Nechybějí ani scény o diskriminaci, předsudcích, dobových paradoxech. Smích střídá dojetí, především při krásných dopisech Františka mamince – ty děj nejen moderují a posunují, ale představují nám kluka i dospělého muže, hrdého vždy na to, odkud pochází. „On opravdu celý život posílal domů peníze, věděl, že rodiče jsou chudí, že mají spoustu dalších dětí,“ připomíná Jakub Albrecht. 
 
Co chci, to dokážu!

Od začátku dělal Frantík všechno, co ostatní děti běžně rukama, svýma nohama. I když si klade otázku „Proč nejsem kompletní?“, nepřipouští si, že je „kripl“. Podle skutečnosti se i na scéně objeví v obecné škole v Jamném speciální lavice, ve které se učil. „Jeho první učitel byl velmi empatický, ale Frantíkův osud bezesporu modelovaly především roky strávené v Jedličkově ústavu v Praze, v čase prvního ředitele Františka Bakuleho. Ten ještě víc podporoval tvrdohlavou píli, díky níž se Frantíkovi podařilo vymanit se osudu „chudáka“. „Naučil ho myslet pozitivně, vyrůstal z něj cílevědomý člověk, který uměl naplnit Bakuleho heslo: Chci, a proto umím. Víte, pro něj žádný kopec nebyl dost vysoký…“ doplňuje herec.

Frantík se dostal do Bakuleho třídy před první světovou válkou, když v ústavu vznikala myšlenka na výrobu protéz – ve vzniklé dílně se stal Frantík i pokladníkem, protože v něm jeho učitel bystře odhadl obchodnické sklony. Frantík uměl dokonale nahrazovat ruce nohama a skvěle toho využíval. Nic moc ho nevykolejilo, na školním turné pěveckého sboru se setkal dokonce s americkým prezidentem Hardingem, se kterým si potřásl nohou. Henry Ford mu věnoval vůz speciálně upravený tak, aby ho mohl řídit nohama. František Filip se dvakrát oženil a měl děti, zažil úspěchy i popularitu. Otevřel si výletní kavárnu U Frantíka, o které vždycky snil. Po roce 1948 mu ji ale zabavili. Jeho poslední léta nebyla příliš šťastná.
 
Inovátor v mnoha směrech

 Zajímalo mne, jak herecký představitel Frantíka vnímal, jak by ho charakterizoval: „Pro ženy byl skutečně svůdník,“ vypočítává: „Elegantně oblečený, nosil vlasy sčesané dozadu, uměl s ženami jednat. Moje představa je totožná s prvorepublikovým džentlmenem, měl humor a vtip. Dokázal sedět v kavárně, prezentoval se jako velmi chytrý člověk a popíjel kávu nohou. Napsal autobiografické knížky, unikátní, i když literárně jen průměrné – a nohou signoval výtisky. Nebál se novinek, byl novátor, za všech okolností uvažoval obchodně, dokázal si spočítat, že když napíše o svém postižení, knížka se bude prodávat daleko líp… Dokázal motivovat: Lidi, nejste na tom tak strašně, jak si myslíte!“

Ze scény během představení Jakub Albrecht téměř neodchází, hraje většinou ve volné košili. Přivázali vám ruce? Jak se „bezrukost“ na jevišti vlastně dělá? ptám se na závěr: „Dlouho jsme řešili, jak postavu ztvárnit, nakonec jsme se s kostýmní výtvarnicí shodli na rukou spojených za zády, ve speciálně ušitém neoprenu, přes který mám tílko – nosím sako, kalhoty, kšandy. Takhle hraju celé představení, jsem v tom ,zavřený´ a po představení mi zůstanou na prstech varhánky, jako když zůstanete dlouho ve vaně…“

Žádný slavnostní večer se tentokrát pro Ceny divadelní kritiky nekonal… „Já jsem byl s tímhle komorním pojetím vyhlášení spokojený,“ přeruší mě Jakub Albrecht. „Díval jsem se s kamarády, dali jsme si skleničku. Pomyslel jsem si: No dobře, něco to přinese divadlu, jde především o zviditelnění života Františka Filipa… A pojedeme dál!“
 
----------------------------------------------------------------
Speci†ln°-psac°-stOl.jpg

František Filip (*1904)

Podnikatel a spisovatel narozený v Jamném nad Orlicí. Trpěl vrozeným nevyvinutím končetin, přišel na svět bez rukou. A tak se naučil nohama všechno – od psaní až po řízení automobilu. 
 
Energický a inteligentní mladík podnikal, otevřel si v obchod s uměleckými předměty, později výletní restauraci v Rožnově pod Radhoštěm nebo vedl brněnskou tiskárnu a psal knihy (Bezruký Frantík píše o sobě). 
 
Vedl plnohodnotný život. Rok 1948 bohužel všechno změnil, František Filip o té době prohlásil: „Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jenom mrzák.“ V roce 1957 zemřel. 
----------------------------------------------------------------

----------------------------------------------------------------
albrech-jakub_bezruky-frantik_002.jpg

Jakub Albrecht (*1983)


Vystudoval herectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze. V letech 2009‒2017 byl členem činoherního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde ztvárnil řadu rolí: Klubko (Sen noci svatojánské), Dobčinskij (Revizor), Trofimov (Višňový sad) a mnoho dalších. V Divadle F. X. Kalby, které zprvu působilo v rámci Divadla F. X. Šaldy, hrál například v inscenacích her Tomáše Dianišky Přísně tajné, Hrubá nemravnost, LS Down, Dianiška je Bůh, Logo.

Členem souboru Divadla pod Palmovkou je od ledna 2018 (Happy Chicken, Faust, Rok na vsi, Žítkovské bohyně, Zamilovaný Shakespeare a další). Má za sebou několik televizních i filmových rolí. 

Za roli Frantíka v Bezrukém Frantíkovi získal Cenu divadelní kritiky 2019 za nejlepší mužský herecký výkon roku.
----------------------------------------------------------------

  • 1

Aktuální číslo

září 2020

září 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta