Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Vymodlené děti?

Když se před čtyřiceti lety v Anglii narodilo první dítě z umělého oplodnění, bylo to považováno téměř za zázrak. V Československu se to podařilo o čtyři roky později a v současnosti podstou-pí tento proces jen u nás na čtrnáct tisíc párů ročně. Patří mezi ně i desítky lidí s postižením.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
 
Důvodů, proč se až 15 procentům párů ročně nedaří přirozeně počít, je celá řada. Pro páry, kde má muž po poranění míchy problémy s ejakulací a kvalitou spermatu, však umělé oplodnění představuje jednu z mála cest k vytouženému dítěti. „Ročně jen na našem pracovišti proběhne zhruba 12–15 chirurgických odběrů tkáně od mužů na vozíku,“ ilustruje doktorka Simona Jirsová, vedoucí lékařka Centra asistované reprodukce na Gynekologicko-porodnické klinice 1. LF UK a VFN v Praze. 

Nejčastěji skloňovaným výrazem je při umělém oplodnění IVF neboli in vitro fertilizace (z latiny – oplodnění ve skle, odtud ono pověstné označení „dítě ze zkumavky“ – pozn. redakce), při kterém dochází k manipulaci s pohlavními buňkami mimo tělo člověka. Získání spermií v takových případech představuje první nezbytný krok a probíhá hned několika způsoby, včetně chirurgického řešení – tzv. ICSI. Při této metodě se nechává oplodněné vajíčko laboratorně vyvíjet a vhodné zárodky jsou pak vybrány k zavedení do těla ženy. Ostatní se mohou zamrazit a využít později, například když nedojde k otěhotnění nebo bude po porodu zájem o další těhotenství. 
 
Sladká naivita

S tím vším má bohaté zkušenosti Jana Hájková Svítivá (39) se svým mužem, vozíčkářem Michalem (36). Společně žijí v hezké vísce na Domažlicku a díky umělému oplodnění mají Vítka (9) a Jonáše (3). „Když jsem šla do vztahu s Michalem, věděla jsem, že to asi nepůjde přirozeně, ale v blahé nevědomosti jsem vše považovala jen za čistě technický problém,“ vzpomíná dnes Jana. 
 
Pár si našel pracoviště v Plzni, Michal musel zároveň do Brna na odběr spermií pomocí elektroejakulace. „Zažili jsme díky tomu úsměvné momenty – třeba když jsme si jeli pro materiál s bandaskou tekutého dusíku a instrukcí, ať s tím moc netřeseme, což se dalo na panelové D1 dodržet jen těžko. Držela jsem to ve vzduchu jak svátost a doufali jsme, že tohle drncání spermie přežijí. Přežily,“ vypráví s nadsázkou maminka.
 
Zatímco její partner svou část procesu vykonal, Janu čekala hormonální stimulace pomocí injekcí a léků. Vzpomíná na perné chvilky: „Musela mi to píchat kamarádka, já to nikdy nedokázala. Navíc ta poslední, co má vyvolat ovulaci, aby mi následně mohli odebrat co nejvíc vajíček, se musí píchnout v přesném předstihu. Vycházelo to na jednu hodinu v noci. Přitom jsem byla hrozně vystresovaná, že jsme spletli termín, a celý další den umírala strachy, jestli nebude snažení zbytečné. Nakonec bylo vše v pořádku.“
 
Z celkových jednadvaceti vajíček zbyly po prodloužené kultivaci jen dva schopné zárodky. „Nechala jsem si dát oba a říkala jsem si, že když budou dvojčata, budu i ráda. Nakonec se chytil jeden a je z něj náš Vítek. Všechno vlastně proběhlo hladce, zcela podle mých naivních představ. Jaké to bylo štěstí, nám řekl až doktor, a hlavně následující zkušenosti při druhém pokusu o dítě,“ uvědomuje si Jana. Její slova dokládá i lékařka Simona Jirsová: „Celkově je úspěšnost IVF cyklu ovlivněna kvalitou vajíčka i spermie, výrazně záleží také na věku ženy. Pohybuje se kolem 30 až 40 procent u žen do 35 let, u žen nad 40 let klesá pod 10 procent.“
 
Jako na houpačce

Početí Jonáše už tak snadné nebylo. Po nezbytné pauze po císařskému řezu se Michal s Janou pustili do stejného kolečka, několik let se ale nedařilo. „Nesla jsem to velmi těžce, i když jsem náturou vcelku pohodářka. Po druhém dítěti jsem hrozně toužila, aby nebyl Vítek jedináček. Ale taky už jsem věděla, že to nemusí být všechno tak snadné,“ říká Jana. 
 
Následovaly dva liché odběry vajíček, po kterých začala docházet na čínskou medicínu. Akupunktura, různé čaje a preparáty nakonec slavily úspěch – při dalším odběru bylo šest vajíček použitelných. „První zárodek se však neujal, až ten další. Jonáš je tak vlastně šampion, protože byl rozmražen, zmražen, rozmražen a vložen. Tomu říkám držák a odolný jedinec,“ směje se s úlevou spokojená maminka, která ale přiznává, že prožívala skutečnou psychickou houpačku. Bála se každého zakašlání, negativní těhotenský test byl jak bodnutí. Lidé, kteří umělým oplodněním prošli, podobné stavy velmi dobře znají. Proto například v Centru asistované reprodukce na Gynekologicko-porodnické klinice 1. LF UK a VFN v Praze spolupracujís klinickou psycholožkou a pacientky mají možnost čerpat psychologickou podporu přímo na klinice.
 
Vedle psychického stresu představuje umělé oplodnění také patrnou finanční zátěž, přestože je oficiálně hrazeno zdravotními pojišťovnami. Uhrazeny jsou však jen tři až čtyři cykly IVF. Jana vystavuje reálné účty: „První dítě nás vyšlo na 40 tisíc, a ještě ani nebylo v břiše. V podstatě pořád za něco platíte – počínaje tím dojížděním na odběry v Brně až po různé léky a preparáty. Něco stála i ta čínská medicína. Takže zatímco moje sestra dostala od rodičů peníze na pračku, my dostávali na otěhotnění. Říkali jsme si s maminkou, jak je to nespravedlivé, že závislým lidem se hradí léčba, a Michal, který za nic nemůže, má společně se mnou takové výdaje, když chceme přivést na svět potomky.“
 
Problém etiky

Dalo by se říct, že děti z umělého oplodnění jsou přinejmenším v některých případech „vymodlené“. Je to však poněkud paradoxní výrok, protože právě církev není těmto metodám početí příliš nakloněna. Důvodem je likvidace některých zárodků během procesu IVF. Podle ředitele Pastoračního střediska Pražského arcibiskupství pátera Michala Němečka však nejde jen o otázku víry: „Otevírá se zde obecná otázka, kde začíná život a jaká je jeho hodnota. Nejvíc alarmující je z mého pohledu to, že nakládáme s životem jako s věcí. Likvidujeme ho bez mrknutí oka jako pouhý biologický materiál, protože medicína ho v prvotní fázi za život prostě ani nepovažuje.“ 

Páter si přitom uvědomuje, jak hluboká lidská dramata představuje nemožnost přivést na svět potomka přirozenou cestou. „Znám osudy lidí a jejich bolest, když se jim nedaří přivést na svět miminko. V takových případech lze rozumět tomu, že touha je obrovská – a lékaři nabízejí řešení. Jenže bychom neměli zapomenout především na zájem toho budoucího děťátka. Darované spermie, vajíčka, náhradní mateřství a zabíjení oplodněných zárodků, to všechno představuje velký etický problém, který může člověka poznamenat a dohnat. Přesto se v takové chvíli upřednostňuje zájem jedince – touha po dítěti před obecnými principy a hodnotami. Vývoj vědy pochopitelně posouvá i názory církve, dnes už nejsme ke všemu tak striktní. Třeba s tím, že muži po úrazu míchy odeberou sperma a vpraví ho do těla partnerky, bych neměl nejmenší problém, když vím, že to jinak nejde. Ale mají-li při tom umírat zárodky, je ta cena už příliš vysoká. Pak bych doporučil třeba adopci nebo spoluvýchovu s někým z rodiny, protože ani to náhradní rodičovství není pro dítě úplně legrace.“ 

Jana Hájková Svítivá se přitom sama hlásí ke katolické víře, byť tzv. nepraktikujícím způsobem. „Během oplodnění jsem tohle vůbec neřešila, prostě jsem to brala jako technickou nutnost. To, že některá oplodněná vajíčka vyřadí z výběru, považuji za přirozený proces, který se odehrává i v těle ženy. Něco se prostě neujme. Pochopitelně se mi ale dnes honí hlavou, co s dvěma životaschopnými zárodky, které máme pořád zamražené, byť už další děti neplánujeme. Pravidelně nám chodí dotaz, zda je chceme ještě uchovat…“ uzavírá.

...

Text vyšel v zimním dvojčísle a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 



  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2019 - leden 2020

prosinec 2019 - leden 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta