Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Vozík mi dal nový impulz

Žila rodinou a vysněnou prací zdravotní sestry. Pád z koně však před jedenácti lety převrátil Marii Nahodilové život vzhůru nohama. Náročné období dokázala překonat a vrátila se nakonec nejen ke své profesi.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Na rok 2009 Marie nevzpomíná v dobrém. Během několika měsíců jí náhle zemřela maminka, otec prodělal mrtvici a ona se po pádu z koně dostala na vozík. V důsledku úrazu páteře ochrnula na dolní polovinu těla, a aby toho nebylo málo, přidala se ještě klíšťová encefalitida, která způsobila částečné ochrnutí levé ruky (v jejím případě té důležitější). „Ležela jsem na JIP v Brně u sv. Anny a strašně jsem chtěla domů, což se povedlo až po 11 měsících. Styděla jsem se za svůj úraz a myslela na své blízké, do jaké situace jsem je to dostala a jak to mají těžké. Naštěstí jsem se tedy ani tak moc nezabývala sebou, protože z pohledu zdravotnice mi následky byly jasné,“ vzpomíná Marie na okamžiky v nemocnici.

Nevzdám se!

Narodila se v malé vesnici u Třebíče a vyrostla v tradičních hodnotách, rodina pro ni byla vždy posvátná. Dceři Denise je dnes 25 a synovi Dominikovi 23. „Byla jsem oddaná manželka a matka, která by udělala cokoliv pro štěstí svých potomků. Najednou jsem ale viděla, jak velké zkoušce nás celá situace vystavila. Všichni tři vypadali úplně ztraceně. Těžce se vyrovnávali s novou realitou, o které bylo složité byť jen hovořit. Ukázalo se, jak moc byli zvyklí, že jsem tady já pro ně. Po návratu domů se o mě nakonec staral hlavně třináctiletý syn. Můj stav přitom nebyl vůbec dobrý, provázely ho kolapsy a další komplikace. Byla jsem ležící a závislá na pomoci, o kterou jsem si v té době ani neuměla sama říct,“ líčí Marie nelehké chvíle, nakonec vedoucí k rozvodu.

Katalyzátorem rozvratu manželství bylo, když se Marie rozhodla svoji domácí izolaci vyřešit odstěhováním ke kamarádce, skoro dvě stovky kilometrů od domova. „Šlo o velmi těžké rozhodnutí, po kterém jsem si sáhla úplně na dno, ale neviděla jsem jiné řešení. Na čas jsem přišla úplně o všechno, včetně každodenního kontaktu s milovanými dětmi. Uvažovala jsem i o sebevraždě, ale pak jsem si řekla, že se tak snadno nevzdám! Té kamarádce vděčím za mnohé, i za to, jaký šťastný obrat všechno vzalo – postarat se o mě v tak těžkém zdravotním stavu chtělo obrovskou odvahu,“ říká Marie.

Svůj nový život se Marie rozhodla odstartovat v Jihlavě, kde usilovala o získání bezbariérového bytu. Po dvou letech od úrazu se také začala ucházet o místo v nemocnici. Zprvu byla na pozici sestry odmítána, o místo však velmi stála, a to nejen kvůli návratu k plnohodnotnému životu, ale jednoduše i proto, že tuhle profesi si kdysi vysnila natolik, že se na její studium dala i přes nesouhlas rodičů.

Znovu sestřičkou

Přijetí nakonec pomohla i šťastná náhoda. Na parkovišti u špitálu se po vyložení z auta její nezajištěný vozík rozjel a narazil do právě vystupujícího řidiče, který zaparkoval opodál. Z tohoto muže se později vyklubal ředitel nemocnice a následný pohovor vedl k rychlému přijetí. Sice se nemohla vrátit zpátky do přímé péče, jako když pracovala na dětské chirurgii v Třebíči, kde se seznámila i se svým bývalým manželem, je však podle svých slov vděčná i za místo sestry na centrálním příjmu a na příjmu k hospitalizaci. Ačkoliv jde hlavně o administrativní činnost, neztratila ani tolik vytoužený kontakt s pacienty. „Práce sestry na centrálním příjmu vyžaduje vynikající znalosti chodu celé nemocnice a všech oddělení, abych uměla kvalifikovaně poradit. Získané pracovní zkušenosti se mi nyní moc hodí, i když vím, že asistovat jako instrumentářka na operačním sále už asi nikdy nebudu…“

V současné náročné situaci s opatřeními kolem šíření koronaviru je zkušená zdravotní sestra jak na jehlách. „Před zahájením karantény jsem byla několik měsíců doma kvůli nemoci. Domácí izolaci jsem si tak měla možnost natrénovat dopředu. Velmi toužím vrátit se co nejdříve zpět ke své práci, bohužel jsem stále oslabená a můj návrat v tuto chvíli není možný. Kdyby ale přišla opravdová krize, jsem odhodlaná připojit se ke zdravotníkům v první linii. Se zajištěním nezbytných nákupů mi v tuto chvíli mimo jiné pomáhají i kolegyně a vidím na nich, jak jsou vyčerpané. Říkají, že si ke mně chodí doplnit pozitivní energii,“ popisuje Marie nelehký úděl zdravotnic.

Tančit životem

Speciální přízemní byt v jednom jihlavském domě, který nakonec Marie dostala a kde ji navštěvují kolegyně, obývá s kocourem Montym. Je příznačné, že se ho ujala po úrazu páteře, z něhož se zázračně vykřesal. Marie sice na rozdíl od něho chodit nezačala, ale jinak žije naplno. Pustila se do spousty aktivit a říká, že úraz jí otevřel úplně nové dimenze života. Roztáhla křídla, tak jako řada andělů, kteří zdobí její obydlí.

Svůj rozlet začala hudbou. Rozhodla se naučit hrát na klavír, cesty osudu ji při tom zavedly ke sborovému zpěvu. Po nezbytných zkouškách Marii před osmi lety přijal na pozici sopránu Smíšený pěvecký sbor Melodie Jihlava. Za tu dobu s nimi procestovala už solidní kus Česka i Evropy. „Mají mě skoro jako talisman. Ačkoliv začátky nebyly lehké. Zjistila jsem, jak je to náročné s toaletou nebo s přesuny na kostelní kůr. Vzpomínám, jak mě poprvé do točitých schodů nesl na ramenou 60letý kolega, bývalý hasič, který se se mnou doslova plazil po čtyřech,“ vzpomíná. Sborový zpěv brzy propojila se svojí druhou vášní – tancem. Od své účasti v soutěžním pořadu StarDance na podzim 2016 a 2017 se mu věnuje aktivně. Pravidelně vystupuje na různých společenských akcích spolu s hlavním choreografem a dvěma vítězkami této televizní show.

Byl to také tanečník Jan Onder, kdo se chopil iniciativy získat pro Marii finance na nový vozík. Pomocnou ruku a záštitu nad sbírkou nakonec poskytlo Konto Bariéry ve spolupráci s Českou basketbalovou federací. „Řízením osudu se akce ujali basketbalisté prostřednictvím projektu BEZFAULU, a já tak získala přes 160 tisíc na přídavný elektrický pohon, který mi hodně pomůže v samostatném pohybu i při práci sestřičky,“ pochvaluje si s vděkem Marie. Nejde však o její první kontakt s Kontem Bariéry, před pěti lety jí na nový aktivní vozík přispěla patronka Konta Bariéry Lucie Bílá prostřednictvím charitativního prodeje srdíček, které zpěvačka sama háčkuje. Marie jí jako poděkování věnovala jeden ze svých obrazů – malování je jednou z dalších aktivit této ženy na vozíku.

Vedle toho také úspěšně absolvovala studia v České asociaci paraplegiků a stala se peer mentorkou. Svoje vozíčkářské zkušenosti předává dalším lidem, ať už čerstvě nebo delší dobu po úrazu páteře. Během dvouleté práce pro CZEPA se také napojila na Bílý kruh bezpečí, kde pracuje jako dobrovolná asistentka a poradkyně. Podobně jako v kanceláři ombudsmana – veřejného ochránce práv – nebo na ministerstvu zdravotnictví v tematice dekubitů…

Výčet aktivit Marie Nahodilové je skutečně pestrý a je i důkazem, že ani vážný úraz nemusí člověku zabránit v plnohodnotném a šťastném životě.

...

Oslovil Vás příběh? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.


  • 1

Aktuální číslo

září 2020

září 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta