Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Už neřešíte blbosti…

Desátník Lukáš Hirka (31) přezdívaný "Hiro" je novodobým českým válečným veteránem. V roce 2012 během mise v Afghánistánu utrpěl vážné zranění hlavy, a zdálo se, že má jen malou naději na přežití. On však nejen přežil, ale za pět let udělal především díky svojí rodině obrovský pokrok.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch 

Tehdy v Afghánistánu sloužil Lukáš už na svojí třetí vojenské misi. Měl za sebou dva náročné kurzy přežití v Alpách a Francouzské Guyaně. Od mládí byl všestranný sportovec, skaut a milovník přírody. „Lákalo mě dobrodružství a takové ty ušlechtilé hodnoty, co kluci mají. Taky mě zajímala vojenská historie a bylo mi jasné, že oboru informačních technologií, který jsem studoval, se opravdu věnovat nechci. Vstup do armády v 19 letech byl tedy vlastně vcelku logický,“ vypráví Lukáš, jak přišel k uniformě.

Zlomovým okamžikem jeho života se stalo 7. září 2012. Coby člen 10. provinčního rekonstrukčního týmu sloužil na základně Shank v provincii Lógar, když toho dne přišel jeden z četných raketových útoků. „Byla to běžná záležitost, ostřelovali nás takhle pravidelně. Vždycky jsme se běželi schovat, ale já to tenkrát prostě nestihl…“ vzpomíná mladík, kterého střepiny a další úlomky vážně zranily především na hlavě a způsobily poškození mozku.
 
Boj o život

První pomoc mu hned na místě poskytli jeho kamarádi a zdravotníci. Pak byl převezen na polní obvaziště v Lógaru, odkud putoval do Kábulu, kde se tři hodiny po incidentu podrobil první operaci. Tou dobou už dostala zprávu o situaci také jeho rodina. „Byla jsem doma, když mi u dveří zazvonili vojáci. To víte, že hned tušíte nějaké neštěstí. V první chvíli mě však napadlo, jestli není něco s Tomášem, mladším synem, který je také u armády,“ vzpomíná Lukášova maminka Dagmar Hirková. Rodina tak prakticky od první chvíle dostávala informace, byť byly kusé a nikdo nevěděl nic přesně. Nezbývalo než čekat na další zprávy a vývoj situace.

Už za 24 hodin byl Lukáš transportován do pražské Ústřední vojenské nemocnice, byl na tom však opravdu zle. Podle lékařů prakticky umíral. Rodiče však nic nevzdávali a pravidelně dojížděli až z Ostravy. Armáda jim v tom pomáhala a bratr Tomáš se nechal dokonce do ÚVN přeložit, aby byl někdo Lukášovi stále nablízku. Po dvou měsících umělého spánku přišlo první zlepšení, a bylo tedy možné začít uvažovat o přesunu do Olomouce, aby to neměla rodina tak daleko. Paní Hirková odešla z práce, aby se mohla péči o svého syna zcela věnovat, samozřejmě s velkou podporou manžela.

Lukáš však stále ležel ve vigilním kómatu, což je stav specifického bezvědomí. Měl sice otevřené oči, ale zpočátku nedokázal nijak komunikovat. „Po pěti měsících poprvé pohnul palcem, to jsme slavili, ale popravdě řečeno, nebyl moc plán, co s Lukášem dál. Pochopili jsme, že aktivita musí vzejít od nás, že mu musíme pomáhat a na všechno dohlížet. Cílená neurorehabilitace dokáže strašně moc, což se naštěstí mělo postupně ukázat,“ líčí otec Jiří Hirka. Potvrzuje tak i situaci řady lidí po poranění mozku v ČR: Lékaři dokáží zachránit život, ale neméně důležitá následná systematická péče – klíčová pro budoucí kvalitu života – se často odvíjí hlavně od aktivity rodiny dotyčného pacienta.
 
Spásná rodina a rehabilitace

Zlomový byl pro Lukáše pobyt v sanatoriu v Klimkovicích od července 2013. Rehabilitace se výrazně zintenzivnila, přišla další zlepšení. Zde si také Lukáš poprvé začal uvědomovat, co se vlastně děje. „Rozjímal jsem a uvažoval, co bude dál, o čemž vlastně uvažuji dosud, ale už je to úplně jiné. Nemohl jsem tehdy ještě mluvit, tak jsem si v hlavě trénoval rozhovory. První slova jsem dokázal říct až v únoru 2014,“ říká dnes už zcela bez problému, i když jeho pobyt v nemocnicích za něj líčí hlavně tatínek.

Postupně se zbavil všech „hadiček“, naučil se jíst, dýchat, mluvit… „Z mamky se stal poloviční doktor. To díky rodičům jsem se dokázal tak moc posunout. Nikdy jsem neměl žádnou proleženinu nebo zlomeninu. Jsem jim za všechno velmi vděčný,“ říká Lukáš a jeho tatínek dodává: „Víte, někdy to bylo těžké. Lékaři se starali a vnímáte je jako autoritu, ale zároveň si musíte dost věcí prosadit jim navzdory. Někdy měli pocit, že svou aktivitou Lukášovi spíš uškodíme. Teď ale zpětně uznali, že jsme to dělali dobře, když vidí ty výsledky.“
 
Krok za krokem

Lukáš dnes žije v domě s rodiči nedaleko Frýdku-Místku. Jezdí sám na vozíku, a i když ještě není úplně samostatný a není asi ani konec všem operacím, jeho obtíží postupně ubývá. Intenzivně rehabilituje v domácí tělocvičně, až ho musí otec někdy krotit, aby se nepřepínal. To pak hrozí epileptický záchvat. S pomocí chodítka už dokáže udělat první kroky. Jeho vůle, odhodlání, sportovní duch a fyzický fond z minulosti jsou mu teď velkými pomocníky.

Velkou radost Lukášovi dělá kontakt s kamarády ve zbrani. Jeho spolubojovníci ho stále považují za jednoho ze svých, všemožně ho podporují, navštěvují a zvou na setkání. „Někomu, kdo to nezažil, se těžko popisují vztahy mezi lidmi, co společně prošli válkou. S nimi jsem se společně bavil i bál, drželi jsme jeden při druhém. Bude to znít hrozně pateticky, ale je to přátelství na život a na smrt. Strašně si vztahu s nimi vážím,“ popisuje.

Celá rodina si vlastně pochvaluje přístup nejen ostatních vojáků z jednotky, ale i armády jako celku. „Je těžké říct, jestli jsme měli prostě štěstí na konkrétní lidi, ale my vždy cítili podporu. Ať už materiální, finanční či psychickou a duchovní. Je ovšem také pravda, že stát na takové případy není systematicky připraven. Věci se řeší ad hoc. Podobných veteránů u nás moc není, takže nevznikla žádná koncepce. Je to tu podobné jako v USA před válkou ve Vietnamu. A to už nemluvím o společenském přístupu k novodobým veteránům – vděk, úcta, poděkování, toho zatím moc není,“ hodnotí poslední léta Jiří Hirka.
 
Nesedět a pomoci

S o to větší radostí vítá Lukáš i jeho rodina pozvání k besedě nebo akce na Lukášovu podporu. „Jsem rád, když můj příběh někoho inspiruje. Momentálně předáváme zkušenosti jedné rodině v podobné situaci,“ zamýšlí se Lukáš a pokračuje: „Mohl bych sedět a trápit se, přičemž neříkám, že to není někdy psychicky náročné, ale to já nechci. Mám nové cíle a výzvy, jdu krok za krokem, mám radost z každého dne. Chci se osamostatnit, začít chodit, založit rodinu a pomáhat druhým lidem prostřednictvím charity. Pochopitelně bych si tenhle svůj příběh dobrovolně nevybral, ale zároveň mě to někam posunulo, něco nového otevřelo, potkal jsem úžasné lidi plné energie bez ohledu na jejich handicap.“

Lukášova slova potvrzuje i tatínek Jiří: „Určitě jsem v životě víc otevřel oči. Problémy, které jsem dřív vnímal jako podstatné, už vidím jinak. Zjednoduší se vám životní hodnoty, neřešíte blbosti.“

A když přece jen na Lukáše padne nějaká ta chmura nebo se na chvíli doma projeví napětí z každodenního soužití, pomůže mu táta do sajdkáry a vyrazí si na motorce vyvětrat hlavu do nedalekých kopců.

...

Text vyšel v listopadu 2017 a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 



  • 1

Aktuální číslo

červenec - srpen 2018

červenec - srpen 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta