Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Už neběhám jako dřív…

Herec Pavel Nový o paličatosti, otužování na Šumavě i nových začátcích.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch
 
Celoroční kraťasy jsou poznávacím znamením herce Pavla Nového. Po setkání s ním bych ho definovala jako osobnost s pevnou vůlí a dobrou náladou. Právě před třiceti lety vstoupil do angažmá pražské Ypsilonky – stal se kmenovým členem prvotřídního hereckého ansámblu.
 
Od vašeho ochrnutí uběhlo víc než deset let. Už jste zase ve svých starých, stabilních kolejích?
Nějaké věci jsem musel začít dělat úplně jinak, protože jsem zacházel jinak sám se sebou. Nebylo třeba těžké pochopit, že už nikdy nebudu běhat, jako jsem běhal dřív. Byl jsem v mnoha ohledech poučený, třeba tím, kdo jsou vlastně lidé okolo mne. A nadšením bez sebe, ze své rodiny, ze svých kamarádů.
 
Do rodinného klanu patří i celé divadlo. Vstoupil jsem v Ypsilonce znovu do inscenací, které jsme hráli, nově hrajeme Kesselringovy Jezinky a bezinky, kde září Jana Synková a Zuzana Kronerová. Zatím moje poslední divadelní premiéra a milé potkávání se Zuzanou, se kterou jsem si zahrál ve filmu Bába z ledu.
 
Máme v časopise volný seriál článků o špatné životní minutě. Vy jste ale měl v tomhle okamžiku vlastně docela štěstí…
Ano, protože na mém pokoji v nemocnici byla právě zdravotní sestra. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych byl tehdy bez dohledu, a praštilo to se mnou. Sled událostí znám jen z vyprávění, já si naposledy pamatoval den a půl předtím, kdy za mnou přišel psychiatr a ptal se na moje halucinace. Pak už bylo jen velké nic.
 
Zkuste definovat tři věci, na které jste přišel během nemoci.
Absolutní novum pro mě bylo sdělení doktora Mazance z Motola, že já velím svému mozku. Vzal jsem to na vědomí, naučil se s tím pracovat, a docela to jde. Stejně důležité je mít rád sebe. Nikdo nechce mít handicap, i když se třeba dá zvládnout; mám spoustu kamarádů, kteří jsou na vozíku. Člověk vydrží a dokáže neuvěřitelné věci! Ovšem musí se k tomu postavit! A srovnat si všechno v palici… A pak jsou lidi okolo, kteří by vám měli pomáhat. Jsme už ve věku, že si musíme pomáhat.
 
Jste znám svou vytrvalostí, nepoddával jste se nemoci…
Krátce to vystihla primářka Marie Kulakovská v Kladrubech, která mi připomínala: „Pomoz si, a bude ti pomoženo!“ Pan doktor Mazanec, neurolog, mi zase léčbu objasnil: „Lékaři vás nevyléčí. My doktoři sice většinou víme, co je příčinou, umíme něco vyříznout, opravit, tu léčbu vám můžeme doporučit… Ale vyléčit se musí každý sám.“ Víte, já si v průběhu těch skoro dvou let, kdy jsem se „vracel“ zpět, vážil báječných rukou spousty trpělivých lidí, třeba z týmu kolem doktora Pavla Koláře z Motola. Nebo neuvěřitelná péče rehabilitační sestry, která používá Vojtovu metodu a byla u toho, když mi zacukaly svaly na nohou. A pak o něco později, když jsem udělal první krok na cestě zpátky. Pak už zbývalo maličko: jen si „povyskočit“!
 
Pamatujete si, kdy jste se během léčení poprvé usmál (zasmál)?
První úsměv na tvář mi vyloudil při návštěvě můj kamarád, jinak dost otrlý člověk, automobilový závodník Palivec. Přišel za mnou ještě na ARO, když jsem už vnímal. Opřel se o zeď, pak prohlásil: „Tohle nedám!“ a odešel domů… Pochopil jsem, jak na tom asi jsem.
 
Vy jste zůstal po léčení Kladrubům věrný … Jezdíte tam i na různé akce.
Kladrubská rehabilitační péče – to jsou víc než Lurdy, tam se koná zázrak tak jednou za čtvrt století, ovšem v Kladrubech každý týden! Docela fofr, nemyslíte? Tam není čas na zdržování, já měl na léčení rok. Strašně rozhodující měsíce, pak už totiž můžete jen doufat, že se něco o málo zlepší. Z Kladrub jsem sice odcházel už bez vozíku, ale o holích. Ty jsem odložil až za dlouho. Moje pokroky, to byl cílený výsledek práce Motola a Kladrub. A Kladrubský La Manche? Snažím se tam být každoročně: jde o štafetu a jednotliví účastníci, ať zdraví zaměstnanci, nebo klienti, se v bazénu střídají celý den. Začíná se ráno ve tři a končí se až večer.
 
Lezení do studené vody je vaše hobby, které vám dokonce „pomohlo“ k Českému lvu.
S otužováním fakt problém nemám a nikdy jsem ho neměl. Jsem kluk ze Šumavy, kde jsme v zimě občas také spadli do vody. Nešli jsme domů, ani když naše tepláky zmrzly, až se při pohybu lámaly – to jsme neřešili. Otužování je zvyk, začínejte s ním ale jistě v létě. A film Bába z ledu? Když jsem si přečetl scénář, napadlo mě jedno – že roli otužilce může hrát Jaroslav Dušek nebo já.
 
Co vám tým lékařů doporučil, abyste v „novém“ životě Pavla Nového dělal?
Hlavně to mít v hlavě srovnaný, a pak je docela pozitivní být paličatý. To mi docela jde, třikrát mě nevzali na DAMU, a stejně jsem se stal hercem!
 
Jaké sportovní disciplíny jsou pro vás důležité?
Bicykl a otužování. Mám elektrické kolo, to abych nezdržoval kamarády, kteří mě někam vezmou s sebou. Každý den jezdím na normálním kole do lesa. Pak si zajdu zaplavat, tak začínám den. Běhání nedávám, tak jen pajdám, ale soustředěně jdu líp.
 
Narodil jste se jako Panna, v neděli a těsně před polednem, všechno nejlepší na začátku cesty životem. Jaké ty sezony byly?
Jako v písničce – jednou jsi dole, jednou nahoře… V září 1989, těsně před listopadovou revolucí, jsem dostal nabídku na angažmá od Jana Schmida. Z Kladrub jsem se po několika měsících dostal poprvé k „rodině“, do Ypsilonky za pomoci Martina Dejdara. Vyzvedl mě na Vánoční večery v léčebně se svou velkou dodávkou, napřed jsme „hodili“ vozík, pak mě ve dvou naložili do auta. Naštěstí máme v divadle výtah, prostor je přístupný pro vozíčkáře. A já konečně „přistál“ na jevišti, bylo to úžasný. Byl jsem dost naměkko.
 
Pokud byste v rychlosti proplul vlnami svého života s devíti řemesly a všudypřítomným divadlem… Jaká setkání byla pro vás podstatná? 
Když jsme se koncem padesátých let nastěhovali do Příbrami, zrovna se tady rozjížděla regionální scéna. Brzy se tady v angažmá ocitli dobří herci, zájem o návštěvu byl překvapující. Já tehdy plul tak trochu „v bezvědomí“, začínal jsem jako elév. Plat byl minimální, tak jsem ještě pracoval. Jako šofér nebo dřevorubec. 
 
Po sedmi letech jsem se chytil v Karlových Varech, kde se právě soubor hýbal, to bylo pro mne požehnání. Tady jsem potkal velkou figuru, herce Gustava Opočenského, který mi dal do mého hereckého života několik cenných rad, poradil mi pár fíglů, které by mi neřekli ani na té nejlepší škole. Když hrál Mortimerav dramatu Christophera Marlowa, všichni se chodili dívat do portálu.Sezony v Karlových Varech byly pro mne hodně bohaté, jednu sezonu jsem měl dvanáct premiér! 
 
Užil jsem si to, později jsem se na čas vrátil do Příbrami, a pak už hurá do Ypsilonky! Tedy lépe řečeno, rval jsem se sem deset let. Jeden z plusů měl být hudební nástroj, uměl jsem tehdy tři akordy na kytaru – dobré tak k ohni, ale později jsem si přidal snižcový pozoun. Na ten v divadle ještě nikdo nehrál.Na začátku září 1989, když jsem se zrovna vrátil ze šichty z nádraží, jsem měl telefon od Honzy Schmida: podle nadřízených orgánů měl rychle zaplnit systematizované místo po herci, který emigroval, jinak by o něj přišel. Takový byl tehdy čas. Moje první role, režisér hlediště ve hře Bůh Woodyho Allena, do zdejšího ansámblu jsem brzy zapadl. Díky rolím ve filmu a televizi jsem se už znal s Jirkou Lábusem, Martinem Dejdarem, Mirkem Kořínkem nebo s Markem Ebenem.
 
Jak to vlastně bylo s vaší rolí v Bábě z ledu?
S nadsázkou jsem svou roli v Bábě z ledu komentoval slovy, po telefonátu, že se mám jít představit režisérovi Bohdanu Slámovi na FAMU: No, konečně, to ti to trvalo! Rolí Broni jsem byl okouzlený, i scénářem, hraju exota a samorosta, chlapa poznamenaného životem. Film se líbil, měl úspěch, lidé mě zastavovali na ulici, a pak přišla nominace na Českého lva. Cenu, kterou jsem získal, mi předávala úžasná herečka československé filmové scény Božidara Turzonovová. Největší problém na celé té slávě bylo vyjít schody nahoru, na pódium. Měl jsem radost, že se Bába z ledu stala nejlepším snímkem roku a posbírala Lvů celkem šest, včetně ceny pro Zuzanu Kronerovou za roli Hany.


 ---------------------------------------------------
Pavel Nový (*1948)

divadelní a filmový herec; před příchodem do pražské Ypsilonky působil na několika regionálních scénách. Před kamerou stál poprvé ve 13 letech, hraje v komediích i v dramatech. 
 
Je 30 let kmenovým členem Studia Ypsilon, kde vytvořil desítky postav (v současné době hraje mimo jiné v inscenacích Babička, Sežeňte Mozarta! nebo Jezinky a bezinky). Herecký koncert předvedl Pavel Nový v roli otužilce Broni ve filmu Bohdana Slámy Bába z ledu, za kterou získal Českého lva za hlavní roli (2018).
 
V roce 2007 se Pavel Nový nakazil na Kypru západonilskou horečkou, která napadá celý nervový systém, včetně mozku. Díky intenzivnímu léčení v Příbramské nemocnici, v Motole a Rehabilitačním ústavu v Kladrubech nemoc podle vlastních slov jakžtakž překonal.
 
Studio Ypsilon: více na www.ypsilonka.cz
 ---------------------------------------------------

...

Líbil se vám rozhovor? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.






  • 1

Aktuální číslo

červenec - srpen 2019

červenec - srpen 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta