Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Učení, které uzdravuje?

Nemocnicemi a lázněmi každoročně projdou v České republice tisíce dětí. Přestože školní povinnosti v danou chvíli nejsou nejvyšší prioritou, ve dvou školách při zdravotnických zařízeních jsme viděli, že učení může i léčit. Praxe je však k dobré myšlence neúprosná.

Jakkoli se dnes legislativní rámec školami při zdravotnických zařízeních příliš hluboce nezabývá, i děti se zdravotním znevýhodněním mají na vzdělání podle zákona právo – a školy v nemocnicích či lázeňských zařízeních ho pomáhají naplňovat. Něco děti naučit ale často není jediný smysl podobných zařízení. Tady zkrátka nejsou nejdůležitější ani známky, ani výkon.
 
FN Motol: vše, jen ne rutina
 
Typického žáka zdejší školky ani základní školy snadno nepopíšete. Děti jsou na různých odděleních s rozličnými potížemi, někdy se tu zdrží jen pár dní, jindy jde o léčbu trvající měsíce. Zdravotní stav jim vzdělávání někdy buď vůbec neumožňuje, nebo jen ve velmi omezené míře, a s výukou musí souhlasit ošetřující lékař a zákonní zástupci dítěte. „Stává se ale jen velmi výjimečně, že někdo naše služby odmítne. Většinou se děti na příchod učitelky naopak těší. Dokonce se ptají, co budou dělat během letních prázdnin, když není škola. Jsme pro ně totiž zpestřením a vytržením z nemocniční reality,“ vysvětluje Vlasta Průchová, ředitelka základní a mateřské školy při největším zdravotnickém zařízení v České republice.
 

O žáčky a žáky se tu stará 23 učitelek s aprobací a vzděláním ve speciální pedagogice. Výukou projde za jeden školní rok bezmála 800 dětí v mateřské školce a téměř 1200 dětí na základní škole, poskytují také konzultace středoškolákům (pro srovnání – počet zdejších předškoláků představuje i desetinásobek dětí v jedné běžné školce. Na ZŠ pak jde přibližně o trojnásobek veškerého žactva průměrně velké školy v okresním městě). Časté střídání žáků-pacientů a různé vzdělávací programy z jejich domovských škol, které je potřeba brát v úvahu – to jsou nejtypičtější specifika místní pedagogické práce. A ještě jedno navíc: „Naším posláním je zbavit malé pacienty strachu, odpoutat je od bolesti, pomoci jim v těžké životní situaci, zabavit je. Tím vlastně přispíváme k úspěšné léčbě,“ říká Vlasta Průchová s tím, že každá škola při nemocnici má vlastní koncept a přístup. „Například v Pardubicích jdou přímo cestou herní terapie. My ještě pořád chceme i učit. V Brně zase každá z učitelek učí všechno, my se střídáme podle předmětů, jako to bývá v běžné škole.“

 
Zorganizovat v motolské škole výuku, to může být někdy oříšek i pro zkušeného manažera. „Začíná se ranní schůzkou učitelek, kde se domluvíme, kdy kdo kam půjde. Vyučování probíhá, kde to jen jde – na pokojích, v herně i v jídelně. Totéž platí pro délku výuky; někdo snese jen pár minut denně. Děti hospitalizované krátkodobě se učí především základní předměty – matematiku, český jazyk a cizí jazyky, dlouhodobě hospitalizované se učí všechny předměty,“ vypočítává ředitelka Vlasta Průchová. Přidává se k ní zástupkyně Ivana Vilímková: „Nejdéle si u nás pobudou pacienti na hematoonkologii a na psychiatrii, s těmi se dá pracovat v delším horizontu systematičtěji.“ Právě dětská psychiatrie je jediné oddělení, kde existují klasické školní učebny a rozvrh hodin
 
Ještě na jedno specifikum si musejí zdejší vyučující zvyknout – přítomnost rodičů. „Na to nejsou běžní učitelé zvyklí. Rodiče se někdy aktivně zapojují, kladou otázky k probírané látce. Jiní ale zase využijí příchod učitelky jako pauzu a zajdou si na kávu. Zejména na onkologii pak s námi navážou úzký kontakt, nezřídka se nám svěřují. Nejsme profesionální terapeuti, ale určitě to má psychologický přínos,“ říká ředitelka Vlasta Průchová.
 
Sára Smolíková, žákyně 7. třídy, se v Motole léčí s cystickou fibrózou. Na pokoji je se svou maminkou Lenkou a obě jsou za přítomnost učitelek rády: „Škola mě tu baví a jsem ráda, že tolik nezameškám. Pak bych to musela dohánět. Je tu pomalejší tempo, dělám hlavně češtinu, angličtinu a matiku, někdy si ještě odpoledne vezmu dobrovolné úkoly,“ vypráví usměvavá Sára. A maminka dodává: „Oceňuji, že se jí učitelka může věnovat individuálně. Poradí jí třeba různé vychytávky, na jejichž vysvětlování v běžné škole není čas.“
 
Přestože se jedná o psychicky náročnou práci, vyučující se zde prý moc nemění. To svým příkladem ukazují i obě dámy stojící v čele školy při motolské nemocnici: působí zde už bezmála třicet let. „Jde sem ten, koho to zajímá a baví. I když si to lidé asi nemyslí, je to zábavná práce, u které si užijete i legraci. Nejhezčí je, když po čase uvidíte uzdravené dítě,“ uzavírá ředitelka Průchová a její zástupkyně přitakává.
 
 Janské lázně: rehabilitace i známky
 
Na rozdíl od Motola vzdělávání při dětské léčebně Vesna v Janských Lázních daleko víc připomíná klasickou školu. Jsou zde jednotlivé učebny, děti mají rozvrh hodin zahrnující všechny předměty kromě tělocviku, výtvarné a hudební výchovy. Známkuje se a po propuštění se klasifikace odesílá do domovské školy. Kdysi tu i zvonilo, ale to už patří minulosti. Žáky s některými diagnózami hlasitý zvuk lekal. Děti do základní školy docházejí na tři hodiny denně, aby se jim do denního programu vešly i všechny ozdravné procedury.
 
Časté střídání žáků, pestrost jejich diagnóz i rozdílný vzdělávací program z jejich domovských škol – to jsou specifika, která místní škola sdílí s největší pražskou nemocnicí. Poradit si s nimi však musí jen jedenáctka vyučujících. „Složení tříd se nám mění prakticky denně. Děti zde většinou pobývají čtyři až šest týdnů, ale nejsou přijímány a propouštěny v turnusech. Každý má jiné učebnice, v učivu jsou na různých místech, úroveň jejich znalostí je také odlišná. Léčí se tu děti s rozličnými diagnózami z oblasti neurologie, ortopedie i onkologie. Tomu všemu se musí učitel přizpůsobit,“ popisuje každodenní praxi ředitelka Alice Vosátková.
 
Hlavním posláním učitelů na Vesně je i přes všechny překážky udržet žáky co nejvíce v kontaktu s učivem. „Domovské školy dobře spolupracují, jen někdy nemají reálnou představu o zdejších podmínkách výuky. Takže na začátku pošlou nepřiměřený plán, co všechno očekávají, že během pobytu dítě naučíme,“ popisuje paní ředitelka, a její zástupkyně Jana Hermanová vypočítává: „Za jeden školní rok nám základkou projde cca 800 dětí, školkou pak asi 500.“
 
Škola ve vyhlášené dětské léčebně bohužel vypadla z vyhlášky o speciálních školách, a patří tak do kategorie škol při zdravotnických zařízeních. Nikoho tedy příliš nezajímá, že jsou zde prakticky přes celý rok žáci ze speciálních škol a se specifickými potřebami. Do dvou tříd ZŠ speciální docházely v době naší návštěvy i děti se středním mentálním postižením, pro které škola nemá kvalifikované asistenty. Pomáhají dvě kolegyně ze zdejší mateřinky. Dotace se však počítají nekompromisně: podle počtu žáků k jednomu konkrétnímu dni v roce, letos to bylo 30. září. „Už se nám v minulosti stalo, že k tomu termínu bylo zrovna prázdné místo mezi dvěma turnusy v ozdravovně, která pod nás také spadá. Takže se to počítalo jako nula, přestože naši kolegové tam učí desítky dětí,“ uzavírá zástupkyně Jana Hartmanová.

 Zbytná služba?
 
Význam škol při zdravotnických zařízeních dalece překračuje pouhé vzdělávání. Unikátnost jim však paradoxně škodí. Pro zřizovatele jsou ve srovnání s běžnými školami často těžko uchopitelné – například kvůli kolísajícímu počtu žáků. Všudypřítomné snahy o úsporu financí pak vedou k názorům, že jde o zbytnou službu, marginální záležitost celého systému. Školy při nemocnicích, lázních a ozdravovnách jsou často slučovány nebo přiřazovány pod klasické školy. Jindy zase dochází ke snižování počtu úvazků pedagogických pracovníků, a i když často pracují se žáky, kteří mají specifické vzdělávací potřeby, nedosáhnou školy v nemocnicích a léčebnách na podpůrná opatření například v podobě asistentů pedagoga.
 
I přes nelehké podmínky se i v Janských Lázních daří odvádět dobrou práci. Ani zde se totiž nestává moc často, že by se někdo chtěl škole vyhnout. Veronika, žačka 5. třídy, dokonce během naší návštěvy prohlásila, že je to tam lepší než v běžné škole, protože se jim paní učitelky víc věnují. A ještě silnější slova jednoho třeťáčka, dokládající kvalitu práce učitelů, má na svém webu motolská škola: „Kdyby to nebylo zrovna v nemocnici, tak bych sem chodil celý rok.“

...

Text vyšel v listopadovém vydání v roce 2016 a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce.

  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2017, leden 2018

prosinec 2017, leden 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta