Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Teď už nejde o život...

S televizním komentátorem Michalem Jančaříkem o životě s vozíkem, o návratu na obrazovku a o boji ve dnech, kdy se nic neděje.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch
 
Bojujete?
Bojuju sám se sebou. To sice děláme každý, ale já přece jen trochu intenzivněji. Mluvím o nutném posunu v hlavě. Podle mého názoru je psychosomatika lékem ve dnech, kdy se nic neděje… Vycházím ze známé definice o souladu duše a těla. Věřím, že když se člověk „pohne“ v hlavě, pohne se i v nohou. Na takovou psychosomatickou reakci musím zapojit vnitřní vůli, prožívám věčný boj. Každý den absolvuju něco z kolečka lékař, procedury, terapie. Dělám všechno pro to, abych se zlepšoval. Zažívám akupunkturu, kraniosakrální terapii, vojtovku, cvičím s rehabilitační sestrou, aby se nezkracovaly šlachy, jezdím se vertikalizovat. Jakýkoliv pokrok je podstatný. Cvičím, makám. Věřím, že můj současný stav není nevratný.
 
Vysíláte v pondělí v poledne na Nově. Jak vypadá celý přesun z Plzně, kde bydlíte?
Z celého týdne je skutečně nejnáročnější pondělí, kdy mě čeká komentování Poledních sportovních zpráv. Abych zvládl polední vysílání, musím v sedm hodin vstát. Žena odveze holky po snídani do školy, já pak nastoupím do koupelny. Když všechno dobře jde, sedím v půl desáté v autě. Táhnu s sebou vozík, abych ho dal na sedačku vedle sebe. Když všechno potřebné dokážu a vyjíždím, mám za sebou šichtu, kdy bych nejraději vlezl zpátky do postele. Dobře vím, že mám jen určitou dávku energie a musím s ní umět nakládat.
 
Napsal jste několik knížek o cyklotoulkách – lyžoval jste, hrál tenis… Změna žánru v komentování nebyla tedy zásadní problém?
Po sedmnácti letech v počasí bylo celkem i načase přejít jinam. Navíc v Počasí se nejen stojí, ale i pohybuje, takže můj návrat na obrazovku (2017pozn. redakce) za pultík sportovních zpráv byl technicky možný, Počasí ne. No a v Čechách přece rozumí sportu každej chlap, všichni jsme tu trenéři! (směje se)Ale vážně, sport ke mně sice patří, ale je třeba některé reportáže, třeba golf nebo formule, s kluky ze sportovní redakce konzultovat, oni jsou profíci, vyznají se. Vlastní vysílání je pak pro mě po všem harcování s vozíkem už za odměnu. Uplynul už skoro rok, kdy mi Nova nabídla tuhle práci, průběh je každý týden hladší než poprvé, když mi zasvítila první červená. Pro mne pokaždé velmi silný moment. Užívám si tuhle možnost, nepřestává to být silná motivace. To nejdůležitější, co vozíčkář potřebuje. 
 
Pamatujete si na pocity po oslovení televizí, abyste znovu vysílal?
Na to nikdy nezapomenu, protože celý rok, kdy jsem byl „mimo hru“, abych použil sportovní terminologii, se mnou Nova počítala, ať už bez vozíku, nebo s ním. Myšlenka, že budu mít práci, byla obrovská vzpruha. Teď navíc pro novácký web Novaplus.cz natáčíme seriál o mém současném životě a mých aktivách. Od přelomu května a června už bude šest dílů ke zhlédnutí. Myslím, že jde o výtečnou osvětu, jde o rozměr, který naznačuje, že lidé s handicapem se mohou vrátit do profese, do života vůbec.
 
Když jste šel na první plánovanou operaci – transplantaci ledviny, netušil jste, že bude všechno vzhůru nohama. Čekal jste opak…
Ano, čekal jsem vysvobození. V té době mi už bylo dost špatně, ledviny už moc nefungovaly, chodil jsem na dialýzu atd. Když mi na podzim 2016 z nemocnice zavolali, že pro mě mají ideálního dárce, pookřál jsem. Transplantace proběhla dobře. Ovšem polycystóza oslabuje cévy, a to se mi stalo osudným – jedna cévka v páteři mi praskla. Byl to šok, šlo dokonce o život. Nohy mi začaly stávkovat. Ani magnetická rezonance nedokáže přesně zobrazit, co se v tunýlku v mé páteři děje, takže stále doufám. Transplantace má také zpravidla za následek, že se rozjede cukrovka. Bojuju tedy i s ní, snažíme se ji zkrotit, ale zatím si musím čtyřikrát za den píchat inzulin…
 
Můžete nám prosím přiblížit, co zmůže vertikalizace?
Vozíčkář musí z mnoha důvodů vertikalizovat, aby organismus nebyl pouze vleže nebo vsedě. V Kladrubech jsem s tím začal, přivázaný na lůžko šel nahoru, za pomoci pístu do devadesáti stupňů. Tedy postupně, na začátku je člověku zpravidla zle z té změny tlaku. Cenné jsou rehabilitační účinky, aby si tělo zvykalo na stání, ale velmi podstatné jsou důvody, které zabraňují osteoporóze, pomáhají dostatečnému krevnímu oběhu a peristaltice. Pomalé uvedení do svislé polohy znamená pro mne zároveň psychické povzbuzení – mám pocit, že stojím a zase se rozchodím.
 
Jak jste spolu s manželkou Dianou celou situaci dokázali jako rodiče vysvětlit vašim malým dcerám?
Žádná legrace to hlavně ze začátku nebyla. Když se mi to stalo, menší dceři bylo pět. S pohledem zpět vnímám, že se stala chyba: Když jsem ležel pár týdnů v nemocnici, zastesklo se mi po holkách. Ony také chtěly vidět mne. Znaly mě ovšem v naprosto jiné „kondici“, než byla ta moje na jipce. Dneska bychom takovou návštěvu řešili jinak – ležící, s hadičkami jsem nebyl skoro k poznání, to musel být pro holky šok, nejistota. Když jsem se po skoro tři čtvrtě roce (FN Plzeň, Motol, Kladruby) vrátil domů, už to bylo jiné. Byl jsem už dobře funkční. A holky pochopily, že bude všechno v rodině probíhat podobně jak dřív, jen s určitými omezeními.
 
Zřejmě jste museli upravit dosavadní bydlení…
Bydlíme na kopci, a když jsme poprvé s manželkou trasu na vozíku k našemu domu vyjeli, byli jsme oba úplně vyřízení. Museli jsme vytvořit plošiny, aby byl dům pro mne alespoň v přízemí dobře přístupný. Moje žena je dala postavit dřív, než jsem se vrátil domů. Je výborná, bezesporu motor celého našeho snažení, bez ní bych tuhle situaci nezvládl. Takovou sílu bych neměl. Nedám na svou ženu dopustit, je neuvěřitelně schopná a statečná. Její „čtyřiadvacetihodinová služba“ je totální nasazení, má sama práci, která ji baví, stará se o holky, dům, chalupu. A navíc má holt ještě mě.
 
Máte na vozíku malý batoh, potřebujete mít s sebou spoustu podstatných, užitečných věcí. Co běžně obsahuje?
Na skoro půlroční pobyt v Kladrubech jsem přijel jako totální ležák, který se sám skoro neobrátil na posteli, trpělivost personálu je nesmírná a vypustí vás po pěti měsících jako člověka, který je zase schopný fungovat. Pomáhají nejen s hybností, ale také vás naučí připravit se na různé situace, které čekají na každého „venku“. Ergoterapie to tomu říká. Některé věci prostě musím mít pořád s sebou, dostal jsem instruktáž, jak nejlépe na to. Mám vždy s sebou pomůcky na toaletu, dezinfekci a injekci inzulínu. To je základ. Pak doklady, lítačku do televize, půllitrovku s pitím a malou svačinu – třeba banán (kvůli cukrovce), záchranný cukr, klíče od domu. Nechybí ani cyklorukavice a kolínská. Před každým odchodem obsah batohu kontroluju…
 
Váš „vozový park“ se nedávno rozrostl o novinku Freee, vozík, který vám zřejmě pomáhá nejen v kopcovitém terénu.
První informace o Freee jsem získal v Kladrubech, jeden kamarád mi vyprávěl, jak jezdí na vozíku z jedné vesnice do druhé, třeba deset kilometrů, po polňačkách, nebo do lesa se psem apod. To je na běžném vozíku úplné sci-fi, ten je pouze na asfalt. Tak začal můj příběh se Segwayem, s jeho produkty upravenými pro potřeby vozíčkářů. Freee toho umí skutečně hodně. Má dvě silná kola – překonává hladce obrubníky, problém není tráva nebo kočičí hlavy na chodnících. Potřeboval jsem asi šest hodinových tréninků, abych získal jistotu pro samostatnou jízdu.
 
Slyšela jsem, že se vám na Freee složili kamarádi…
Vydal jsem se cestou sbírky, ale ne veřejné, kamarádi mi na vozík vybrali. Samozřejmě, že znám Konto Bariéry, ale také vím, že má hodně potřebných žadatelů. Nechtěl jsem zabírat místo ve veřejném sektoru…
 
Co vás ochrnutí nohou naučilo?
Dívám se a řeším hodně věcí úplně jinak. Zvykl jsem si na malé kroky kupředu, pomalé a trpělivé. Do určité míry si myslím, že to, co se mi stalo, je vlastně výhra. Poslední rok a půl jsem se toho o sobě i o životě hodně dozvěděl. A v některých oblastech myslím víc než za uplynulých čtyřicet let. 
 
----------------------------------------
Michal Jančařík (*1975) – moderátor TV Nova vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze, obor andragogika a personální řízení. Má za sebou také čtyři ročníky práv. Od roku 1998 pracoval pro TV Prima, v letech 2000 až 2016 jste ho mohli vídat v TV Nova v pořadech Počasí a Snídaně s Novou. V letech 2008–2013 moderoval pořad Cyklotoulky. 
 
Po necelém roce po operaci a ochrnutí se vrátil zpátky do profese, na pozici sportovního moderátora. Je autorem několika knih o cykloturistice, podnikal cestovatelské expedice. Od roku 2003 produkuje v druhé největší synagoze Evropy, v Plzni, hudební projekt Synagoga Concerts. Zatím se zde konalo víc než sto dvacet úspěšných koncertů.
----------------------------------------

...

Rozhovor vyšel v červnovém vydání a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 
 
  • 1

Aktuální číslo

říjen 2018

říjen 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta