Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Svět, který není vidět

Hana Lísalová (41) je úspěšná vědkyně a maminka tří dětí. Skutečnost, že přitom prakticky nevidí, bere jen jako určitou komplikaci, se kterou musí počítat. Nechce být nahlížena skrze svůj handicap, zkrátka se věnuje tomu, co má ráda – rodině a práci.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
 
Přestože jsme si jako místo setkání domluvili Fyzikální ústav Akademie věd ČR, kde Hana Lísalová vede svůj vědecký tým, řízení osudu tomu chtělo, že jsem měl možnost poznat nejprve něco z její mateřské role. Těsně před naším rozhovorem jí totiž zavolali z dětské skupiny, aby si kvůli nemoci přišla pro svoji nejmladší dceru Justýnu (1,5 roku). Takové situace obvykle řeší využitím taxislužby. 

Tentokrát jsem mohl nabídnout odvoz já, a tak si můžeme povídat už cestou a pokračovat u Hany Lísalové doma. I zde u počítače koneckonců vzniká velký díl její práce na vědeckých projektech. „Home office využívám hodně a je to možné díky neuvěřitelné vstřícnosti Fyzikálního ústavu. Když jsem tam před dvěma lety přestupovala z ústavu fotoniky, myslela jsem, že se mnou vyrazí dveře, jakmile jim oznámím, že čekám třetí dítě. Oni mi však naopak dali velkou šanci a poskytli báječné podmínky, díky kterým svoji slepotu ani nevnímám. S nadsázkou řečeno je mi z hlediska mojí práce větším handicapem rodina,“ žertuje Hana Lísalová. Manžel, jenž pracuje ve farmaceutickém výzkumu, si ji přitom dobírá, že se díky jeho práci může věnovat svému vědeckému koníčku.
 
Výzkum, co oči nevidí

Se svým postižením žije Hana od dětství, ale situace se stále vyvíjí. V pěti letech si rodiče všimli, že nepoznává korálky na tmavém pozadí. Lékař vyřkl nemilosrdný ortel, že do 15 let neuvidí vůbec. To se naštěstí nevyplnilo, nicméně diagnóza onemocnění sítnice retinitis pigmentosa, které vede k postupné ztrátě zraku, se ukázala být pravdivou. 

Byla nejprve jen šeroslepá a jako dítě si myslela, že takhle vidí všichni. V 10 letech přestala vidět do stran a na vysoké škole se přidaly šedé zákaly. Dostala umělé čočky, s nimiž ale ztratila možnost zaostřovat. Další zlom přišel ve 27 letech, kdy přestala vidět na pravé oko. Rozpoznává kontrast, barvy a obličeje moc ne. Obraz si musí skládat pohybem hlavy. „Vypozorovala jsem, že zhoršení přichází po velké zátěži. Zákaly přišly po smrti bratra, o pravé oko jsem přišla během studijního pobytu v USA a další skok přišel po těhotenství. Když se mi zrak zhorší, tak to v sobě nejprve dusím, jsem nepříjemná. Pak to řeknu a polovina problému je pryč. Následně se uklidním, že najdu další řešení a zjistím, jak se dá fungovat dál. Podvědomě tak mám možná sklon k tomu, abych si život užila teď a tady,“ hodnotí Hana Lísalová situaci, kdy má zbytky tunelového vidění na jednom oku.

Až bizarně působí fakt, že předmětem jejího výzkumu je svět nanotechnologií, který pouhým okem nevidí nikdo z nás. Hlavním pomocníkem je jí počítač, na kterém si výsledky bádání a odborné články zvětšuje. Taky hodně telefonuje, protože její hlavní úloha je být mozkem a manažerem projektu. „Vyvíjíme biosenzory a biočipy na kontrolu potravin. Díky ceně Akademie věd ČR Prémie Lumina quaeruntur jsem dostala možnost sestavit si s finanční podporou sedmičlenný vědecký tým, který vedu. Máme laboratoř funkčních biorozhraní. Pracujeme na experimentech a aplikacích, jež pracují s kombinací povrchů, na nichž zakotvujeme různé buňky.“

Ve své domácí pracovně mi ukazuje prezentaci pro laiky, na níž se snažím pochopit, o co se jedná. V zásadě jde o funkční povrch tvořený nanosíťkou, která dokáže zachytit příslušnou látku – bakterii – a zároveň neutralizuje ostatní složky, takže ji lze použít v terénu bez filtrace vzorku. Zapadne jako očekávaný dílek do skládačky. „Hlavní využití plánujeme pro kontrolu potravin. Spolupracujeme i s Policií ČR. Zatímco dnes zabere analýza vzorků až tři dny v laboratořích, naše technologie umožní okamžitou kontrolu na místě v řádu desítek minut. Rychle tak dokážete zjistit, zda a kolik je např. v hamburgeru nebezpečných látek. To vše bez složité filtrace a přípravy, která výsledky oddaluje a znehodnocuje,“ líčí Hana Lísalová praktické využití své práce. A půjdeme-li dál, princip lze využít i na rychlou detekci a diagnostiku prakticky jakýchkoliv látek či mikroorganismů.
 
Světové ambice

Zaměření na tuto problematiku si Hana Lísalová přivezla z postgraduálního studia v USA během let 2006–2008. Přiznává, že s manželem zvažovali, zda se vůbec vrátit, protože dostala velmi prestižní pracovní nabídku, a přestože na podmínky v tuzemském Fyzikálním ústavu AV ČR pěje chválu, dnes trochu lituje, že ji nevyužila. Rozhodlo však očekávání potomka. „Čechy jsou unikátní tím, kolik chytrých lidí na počet obyvatel tu máme. Měli bychom si je zde udržet. Na druhou stranu se tu donedávna dělala věda pro vědu. Až v posledních letech je víc vidět strategie podporovat věci, které jsou udržitelné a perspektivní. Bohužel podmínky pořád nejsou ideální. Ve srovnání s USA tu stále existuje klientelismus. Ve Státech funguje velmi soutěživé prostředí. První rok byl až krutý. Ale když se prosadíte a ukážete svoje schopnosti, získáte uznávanou a transparentní pozici bez zákulisních bojů,“ porovnává Hana Lísalová poměry u nás a v zámoří.

Projekt, na kterém od ledna tohoto roku se svým týmem pracuje, má ambice světových rozměrů. Stojí rozkročen hned na několika polích – fyziky, chemie, biologie i informatiky, protože chce vytvořit celek včetně hardwaru a softwaru. Vymyká se tak dalším skupinám, které se po světě věnují podobné problematice.

Má za sebou první publikace a připravují podání patentu. Za vším přitom stojí hodiny mravenčí práce analyzující laboratorní výzkum, který leží především na kolezích. Hana určuje směr bádání a jeho vyhodnocení. „Občas mě svrbí ruce, ale zrak mi už hmatatelnou práci v laboratoři moc neumožňuje. Jiní vedoucí jsou s přímým výzkumem možná v kontaktu víc, ale já si zase dokázala vybudovat tým, který spoustu věcí zvládne sám. Jsem trochu pomalejší a musím si věci víc pamatovat, ale podstata pořád tkví hlavně v přemýšlení a vyhodnocování základního výzkumu,“ hodnotí úspěšná vědkyně.

Jak se vyvine výzkum i její oční choroba, je ve hvězdách (které prý Hana Lísalová nikdy neviděla). Jelikož ale ráda běhá a tento sport jí pomáhá se odreagovat, razí heslo, že dokud běží, tak vidí – snad to tak vydrží co nejdéle. Přestože se občas vrátí s vyvrtnutou nohou nebo nějakou pohmožděninou.
 
---------------------------------------------------
RNDr. Hana Lísalová, Ph.D. (*1978)
V pěti letech jí byla diagnostikována závažná progresivní vada zraku, v jejímž důsledku na jedno oko nevidí vůbec a na druhé je prakticky slepá. Vystudovala biofyziku na Matematickofyzikální fakultě UK, má přes 15 let praxe v oblasti výzkumu a vývoje optických biosenzorů i funkčních povrchů. Publikovala více než tři desítky světově uznávaných odborných textů. Je autorkou pěti patentů. 
---------------------------------------------------

...

Inspiroval vás příběh? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.


  • 1

Aktuální číslo

duben 2020

duben 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta