Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Soucit není slabost

S evangelickým farářem a disidentem Milošem Rejchrtem o stavu věcí, které jsou mnohem důležitější než národohospodářské statistiky.

Text: Zdeněk Jirků          
Foto: Jan Šilpoch
 
Říká vám životní zkušenost, že v naší zemi narůstá jistá okoralost?
Byl bych vždy trochu opatrný při vynášení soudů nad stavem společnosti. My vlastně dost dobře nevíme, co se pod pojmem „společnost“ skrývá. Řeknu čerstvý zážitek – u nás v Kobylisích se někdo zbavil starých vyhozených dveří tím, že je na ulici opřel o náš plot. Jindy se na chodníku i objeví mikrovlnka nebo jiné harampádí. Co je to za lidi, kteří tohle dělají? Nebo ti, co klidně vyvezou celý přívěs domácího odpadu do lesa? Jsou oni reprezentativním vzorkem české společnosti? A koho tito lidé asi volí, kým se oni cítí být reprezentováni? Nejsou naopak skutečnými reprezentanty dobrovolníci, kteří dvakrát do roka obětují víkend a jdou les vyčistit? Kterých je vlastně víc?

To s jistotou nevím, ale ti druzí mě přesvědčují, že v této zemi se dá i hezky žít a dobří lidé se tu dokáží dát dohromady. Ovšem zároveň mám pocit, že okoralosti v naší společnosti přibylo a pocit základní lidské sounáležitosti zeslábl. Tím více si cením setkání s lidmi štědrými a připravenými opravdu pomáhat. Často jsou mladí a těžko říct, odkud se jejich dobrý vztah k ostatním bere. Ze školy? Z kostela? Z rodiny? Z médií a facebooku asi těžko, protože tam na sebe nejspíš upozorníte, když přijdete s největší sprosťárnou, s nejsilnějším zápachem, s nejhorším, co má člověk v sobě. Bohužel.
 
Přesto se znovu a znovu setkáváme s nezištnou solidaritou a obyčejnou, ale vlastně krásnou lidskostí. Naši čtenáři by mohli vyprávět…
Víte, i člověk, který v běžném životě zrovna neoplývá soucitem a solidaritou, může v určitých vypjatých situacích v sobě najít jakýsi pramínek dobra. Z uprchlíků se podařilo ve veřejném mínění vytvořit skoro apokalypsu. Jenomže když se zeptáte člověka, který s nimi u nás přišel do styku třeba v té první malé vlně, zjistíte, že jeho zkušenost vůbec hrozivá není. To je stará pravda – když blíž poznáte osud a utrpení druhého, je veliká šance, že se ve vás něco hne, probudí se ve vás normální lidskost. Takže v tom jsem optimista.

Potvrzuje to i už běžná situace v mnoha školních třídách. Děti sice doma slyší o hrůzách, které sem přinášejí cizinci, ale když mají spolužáky z arabských zemí, z Vietnamu, z Mongolska a já nevím odkud, navazují s nimi stejná kamarádství jako s českými dětmi. Skoro bych řekl, že menší děti jsou v tom našimi učiteli.
 
Kontrastuje to s dnešní situací, kdy slovo solidarita úplně zmizelo z politického slovníku?
Toto je opravdu černá díra, za kterou nesou odpovědnost politici. Příznačné je, že už ani komunisté nehlásají solidaritu s proletáři všech zemí. Dnes se všichni zaklínají obranou národních zájmů. Jenže když si budujete preference hrou na nejtemnější struny v lidských duších, zahráváte si opravdu s ohněm a nikdo neví, kdy a jak to skončí. Solidaritu naše politická reprezentace pěstovat přestala. Jako by jim poslední dobou stačilo sebepotvrzování, že jsme dobří, lepší, ba nejlepší.

My občané jsme svými politiky přímo či nepřímo ujišťováni, že z celé Evropy jsme pobrali nejvíce zdravého rozumu, zatímco například kancléřka odvedle, ta vítačka uprchlíků, se už se docela zbláznila! Sice ji zase zvolili, ale tím se nedáme zmást, my víme nejlíp, že uprchlíci jsou teroristi a násilníci, proto už tu nechceme ani jednoho. Zatvrzele budujeme v Evropě svou výjimečnost. Křičíme, že „tato země je naše“, přičemž se nezdržujeme otázkou, kdo „my“ vůbec jsme, oč jako politický národ usilujeme, kam jdeme a v čem bychom se měli změnit. Nám je přece vše jasné!

No a když politici před pudovým národovectvím nevarují, a naopak se na vlně primitivních vášní vezou, tak přesvědčují lidi, že není důležité, jací opravdu jsme a jací bychom měli být, ale důležité je porazit nebo alespoň přechytračit ty ostatní. Vyhrávat i za cenu faulů a porušování pravidel.
 
Není to tak trochu naše národní tradice?
Tradic je vždy více, i v té naší národní minulosti. Je třeba ji zkoumat kriticky a odhalit v ní i lecjaký šunt, na který hrdí být nemůžeme. Ale jsou tam zapsány také velké a slavné činy, na které stojí za to navazovat.

Základem našeho dnešního češství je masarykovská Republika československá a tento základ se povedl. Například František Kriegel, heroická postava roku 1968, přišel za první republiky do Prahy studovat medicínu z Polska. Proč? Protože u nás neplatilo pro Židy žádné omezení přístupu na univerzitní studia, což ve dvacátých a třicátých letech vůbec nebylo v okolních státech běžné. A když se vrátil z Moskvy, kde jako jediný nepodepsal známé protokoly legalizující okupaci, zjistil, že mezitím jeho spoluobčané jasně řekli 21. srpnu ne. A řekl dojatě své ženě, také Židovce původem z Běloruska: „Vybrali jsme si dobrý národ.“

Oni se stali Čechy volbou, stejně jako mnozí jiní uprchlíci před německým nacismem a ruským komunismem. Československo bylo před válkou příkladně velkorysá a světově obdivovaná země. To je také trochu naše národní tradice.
 
Platilo tehdy a platí dnes, že solidarita není jen pomoc potřebným, ale také cesta k vlastnímu obohacení, k získání nových hodnot?
Samozřejmě. Mimo jiné také cesta k překonání nedostatečné sebedůvěry. Když pomáhám, najednou zjistím, že mi to docela jde, docela to umím, že to není tak svízelné, jak se zdálo. Tohle by měli politici nahlas říkat. Ne jen šermovat růstem ekonomiky, produktivitou, exportem… Lidský život se nedá změřit čísly. Jak chcete spočítat soucit? Přitom se bez něj opravdu žít nedá.

Schopnost zastavit se nad těžkým osudem bližního, dojmout se nad jeho bolestí a cosi proti tomu udělat přece není slabost. Naopak! Když Olga Havlová založila Výbor dobré vůle, dala vynikající příklad. Příklad vysoce postavené ženy, která uměla nejen myslet na druhé, ale něco pro ně i udělat. Můžete stokrát opakovat, kolik dáváte miliard do sociální sféry, když zároveň neumíte znovu a znovu kultivovat atmosféru ve společnosti, když neumíte dát příklad solidarity s konkrétními lidmi, špatně zemi sloužíte.
 
Nemáme problém se solidaritou také proto, že se trochu bojíme, že se budeme muset dělit o svůj celkem dobrý životní standard?
My jsme k našemu současnému blahobytu velkým dílem přišli tak nějak shodou okolností. Proto tušíme, že je křehký. Vzpomeňte na strašení sudetskými Němci, že oni si pro ty dnes naše rekreační chalupy zase přijdou – a skutečně hodně lidí tím bylo zneklidněno. Máme v sobě kolektivní zkušenost, že o svůj standard může člověk velmi rychle přijít, třeba znárodněním nebo měnovou reformou.

Zaběhané dědění selských gruntů u nás rozmetala kolektivizace a restitucemi se napravilo jen něco, tradiční jistoty byly otřeseny. Nejsme na tom třeba jako švýcarský sedlák, který pilně rozmnožuje bohatství zděděné po předcích a má jistotu, že když bude dále pracovat, bude dále bohatnout – to mu přece nemůže nikdo překazit, ani statisíce azylantů a migrantů, vůči nimž je Švýcarsko hodně vstřícné. Nám tato klidná sebedůvěra schází, my nějak podvědomě cítíme, že naše současné materiální bohatství neplyne automaticky z práce konkrétních předků, ale i z mnoha otřesů dějin. A kdo ví, jak se to otřese příště, takže nepůjčím, nedám, potřebuji sám.
 
A poslední otázka: kam v této souvislosti zařadit naši příslovečnou opatrnost?
Myslím, že celkem dobře znám naši mentalitu, částečně ji sdílím, částečně se snažím jí vzdorovat. Patří k ní schopnost rychle se přizpůsobit i velmi nepříjemným podmínkám. Jsme málo vzdorovití. Když není politické počasí moc příznivé, nevystrkujeme nos, raději se opatrně někam schováme a přečkáme to. Když je slunečno, umíme si to užít. Umíme ledacos, třeba si pěkně zanadávat, pakliže to ovšem není moc nebezpečné. Tím nekárám národ, ale jen připomínám český sklon ke kibicování a postojově velmi vyhrocenému mluvení, které ale není podloženo žádným závazným osobním přesvědčením. Slýcháme spoustu řečí o ochraně křesťanských hodnot i od lidí, kteří bibli ani neprolistovali.
 
A jaká je tedy nejdůležitější křesťanská hodnota?
Přece Ježíšovo naučení: „Co chcete, aby lidé činili vám, čiňte vy jim.“ Tedy když potkáš člověka v nouzi, v nemoci, hladu nebo na útěku před katastrofou nebo pronásledováním, pomoz. Vždy a každému. Slyšíte to od našich nejvyšších církevních představitelů? Já ne.
 
------------------------------------
Kdo je Miloš Rejchrt?

Evangelický duchovní. Absolvent Komenského evangelické teologické fakulty. V letech 1980–1981 mluvčí Charty 77. V letech 1997–1999 vedoucí náboženské redakce Českého rozhlasu. Překladatel z francouzštiny. Textař.
------------------------------------

...

Text vyšel v aktuálním vydání. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce.
  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2017, leden 2018

prosinec 2017, leden 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta